(Za Radovanem Zejdou)
Radovan Zejda (4. 12. 1946 – 4. 12. 2021), autor desítek místopisných publikací o Třebíčsku a Žďársku, patřil k nemnoha lidem, na něž jsme se mohli obracet jako na živou paměť tohoto kraje. Po smrti jinošovského učitele, spisovatele a kronikáře Josefa Pěnčíka (1925–2016) s ním odchází typ badatele, buditele, písmáka a terénního kulturního pracovníka, jehož bází není akademická literární věda nebo historie, ale důvěrné poznání kraje, jeho přírody a lidí, díky nimž se dostává k pramenům a informacím, které jsou návštěvníkům zvenčí nepřístupné nebo skryté.
K učitelům, kteří rozvíjeli jeho zájem o literaturu, patřil už na základní škole v Třebíči básník a výtvarník Ladislav Novák (1925–1999). Zejda dále prošel třebíčským gymnáziem, kde před ním studovali mj. Jakub Deml, Vítězslav Nezval, Miloš Dvořák, Bedřich Fučík, Jan Zahradníček nebo Jan Dokulil. Později ke 120. výročí založení této instituce zpracoval knihu Gymnasium básníků: čítanka třebíčského gymnasia (1991). „U mne to bylo tak, že jsem se chtěl věnovat historii a literatuře a jako koníčka mít přírodu. V životě se mi to ale zpočátku otočilo,“ řekl v roce 2001 v rozhovoru s Ludmilou Klukanovou pro časopis Duha. Namísto filozofické fakulty vystudoval lesnictví a geologii. K literární profesi se dostal až roku 1993 v třebíčském nakladatelství Arca JiMfa, o jehož zaměření vypovídá již první vydaný titul, reprint Demlovy knihy Domů (1990).
Za podstatná životní setkání označil ve zmíněném rozhovoru spolupráci s Bedřichem Fučíkem a Mojmírem Trávníčkem, s nimiž připravoval šestidílné Dílo Jana Zahradníčka v samizdatových Rukopisech VBF (respektive FTZ; 1984–1985; šlo o první ucelené představení Zahradníčkovy básnické tvorby včetně veršů z vězení, překladů, esejistiky a publicistiky a deníkových záznamů), dále s kunštátskou skupinou autorů kolem Ludvíka Kundery a rovněž s okruhem kolem spisovatele Jiřího Muchy, jemuž dokonce samizdatově vydal nejprve román Věčná zahrada (1979) a později v knize Jiří Mucha (1988) soubor jeho básní předválečných a válečných a článků z časopisů z let 1938–1940.
Soustavně se zabýval životem a dílem Jakuba Demla (mj. připravil k dvacátému výročí jeho úmrtí s knihařem Stanislavem Vodičkou a jeho dcerou výtvarnicí Lidmilou Dohnalovou samizdatovou publikaci Život je víc než dobrá pověst) a zejména Jana Zahradníčka. Po roce 1989 se s Mojmírem Trávníčkem podílel na vydání tří svazků Díla Jana Zahradníčka (1991–1995), jeho mnohaleté zahradníčkovské bádání nakonec vyústilo v knihu Byl básníkem! (2004).
O spisovatelích svého kraje psal popularizační články, spolupracoval se Šlépějemi kultury západní Moravy či čtvrtletníkem Moravské zemské knihovny Duha, přispíval do Bulletinu Společnosti Otokara Březiny, do Jihlavských listů či Horáckých novin. V mnoha knižních titulech se zaměřil na jednotlivá města a obce Českomoravské vrchoviny (mj. Třebíč, Jihlava, Náměšť nad Oslavou, Jaroměřice nad Rokytnou, Babice, Kladeruby nad Oslavou, Mrákotín, Bohuslavice, Markvartice, Martínkov, Přibyslavice a jeho domovská obec Rozseč) a na jejich osobnosti (například Slovník spisovatelů okresu Žďár nad Sázavou, 1992; Osobnosti Třebíčska, 2000; Jaroměřice nad Rokytnou kulturní, 2006–2007). K jeho publikacím je třeba přistupovat jako k dílu nadšence – kriticky (zejména pokud jde o redakční zpracování; viz například ohlasy Jaroslava Vlčka a Mojmíra Trávníčka na knihu o Janu Zahradníčkovi), ale s respektem k jeho pramennému podloží a s uznáním, že některá fakta zjistil jen on (což při všech výhradách konstatoval při společné práci už Bedřich Fučík v dopisech Mojmíru Trávníčkovi z roku 1983, dostupných v souboru Listovní příležitosti, 2003). Jeho stopa není zdaleka jen písemná. Otiskla se i v různých expozicích: například o Jakubu Demlovi v Tasově, v původní výstavě o Otokaru Březinovi v Nové Říši, naposledy při letošní výstavě o Janu Zahradníčkovi ve Starči.
Pracoval na vlastní pěst, ale o své znalosti a nesnadno nabyté prameny se kolegiálně dělil. Našemu týmu, který se zabývá Demlovou korespondencí, zprostředkoval například kopie ztracených dopisů Jakuba Demla Janu Zahradníčkovi nebo Miloši Dvořákovi, knihy a materiály k dílu Otokara Březiny a Anny Pammrové a mnoho dalšího. Některé vzácné publikace daroval v posledních měsících knihovně Ústavu pro českou literaturu AV ČR, další písemnosti předal Literárnímu archivu Památníku národního písemnictví. Podobně obdarovaných institucí a badatelů je pravděpodobně mnohem více.
Protože Radovan Zejda tolik usiloval o to, aby nezaniklo povědomí o kulturním bohatství a osobnostech západní Moravy, nestihl napsat biografické heslo sám sobě. I v literárních slovnících zatím chybí. Rozhodně si ho zaslouží, stejně jako vděk české literární obce.