V návaznosti na knihu Cesty do utopie s podtitulem Sovětské Rusko ve svědectvích meziválečných československých intelektuálů (Prostor, Praha 2017; edd. Kateřina Šimová, Daniela Kolenovská a Milan Drápala; recenzováno pro Revolver Revue, č. 117, 2019, s. 165–169) připravili editoři Kateřina Šimová a Milan Drápala blok nazvaný Sovětským Orientem (Meziválečné cesty československých spisovatelů do periferních oblastí Sovětského svazu, in Soudobé dějiny 27, 2020, č. 3–4, s. 591–688). Autory začleněných příspěvků převážně reportážního charakteru z let 1927–1935 jsou Julius Fučík, Egon Erwin Kisch, Franz Carl Weiskopf a Jiří Weil. Na rozdíl od „prvního dílu“ doplněk nezačleňuje bohatý archivní materiál a vesměs přináší ukázky textů již dříve publikovaných časopisecky nebo i knižně (dvě ze tří Weiskopfových reportáží jsou zde ale poprvé přeloženy z němčiny do češtiny).
Podtitul vymezuje hlavní rozdíl v tematickém zacílení obou publikací: zatímco první tvoří reflexe reálií centrálních oblastí sovětského Ruska (i období zde bylo vymezeno jinak, lety 1920–1938), druhá se zaměřuje na oblasti okrajové, Kavkaz a Střední Asii. Kompozice je ale obdobná: těžiště v obou případech tvoří výbor z publicistické tvorby autora, který je uveden životopisným medailonem a provázen podrobnými jazykovými i věcnými komentáři (v menší míře poznámkami vztaženými k biografii). Celek otvírá studie z pera editorky mapující povahu československo-sovětských kontaktů v daném období, mj. shrnující odbornou literaturu k problematice československé dělnické kolonie Interhelpo, jež byla založena v sovětském Kyrgyzstánu a již postupně navštívili a zachytili J. Fučík a J. Weil.
Do zorného úhlu každého pisatele přirozeně vstupují různá fakta pozorované skutečnosti a životní empirie (ve výčtu: charakteristika měst, obchod, řemesla, gastronomie, flora a fauna, folklor a kultura), jen s různě rozloženými akcenty. Je tu ale i mnoho společného. Kromě zájmu o exotiku vzdálených krajin, pozornosti ke krajinnému rázu a přírodním podmínkám a také kromě zpráv o výstavbě nové infrastruktury je to zejména jednotná světonázorová orientace spisovatelů. Všichni jsou to levicově založení intelektuálové, jejichž pohled na svět je modelován shodnými kritérii. Říjnový převrat vnímají jako klíčovou událost, historický milník. F. C. Weiskopf např. píše o velbloudech převážejících tzv. pojízdný biograf: „Jak je tvrdá a nesentimentální revoluce – a přesto jak romantická! Z velbloudů dělá součástky biografů a z biografů – děla. Děla, jež bombardují granáty nového století tisíciletou čínskou zeď starého, podlého světa“ (s. 659).
Revoluce pro tyto autory vyznačuje vývoj směrem ke všeobecnému civilizačnímu a technologickému pokroku, a to ve všech ohledech: v životě politickém a národním, v otázce hospodářské, v oblasti vzdělání a osvěty, i co do životní úrovně obyvatelstva. „Nemýlíš se, když pozoruješ, že růst lidí sovětské Střední Asie je rychlejší, je nápadnější než tak rychlý a nápadný růst lidí centrálního Ruska. Někdejší koloniální národy tu podle slov Leninových rostou z feudalismu přímo k socialismu, míjejíce epochu kapitalismu“ (s. 627), tvrdí J. Fučík.
To je také důvod, proč výsledný obraz nedosahuje takové plastičnosti, jako se to podařilo v Cestách do utopie. Přínos knižní publikace spočíval v tom, že v ní byly sesbírány a do protikladu vystavěny hlasy, které přicházely z různých stran světonázorového spektra. V pořadí druhý „výlet“ je v tomto ohledu poněkud chudší a monotónnější.