Kniha Sancta Familia, kterou k Vánocům 1938 pro své rodiče a babičku napsali, ilustrovali a v jednom výtisku vyrobili bratři Martin a Tomáš Welsové a kterou v prosinci 2020 vydalo nakladatelství Triáda, je mimořádná v několikerém ohledu. Především přináší mnohem sofistikovanější literární a výtvarné dílo, než bychom od třinácti- a osmnáctiletého autora předpokládali. Jedna z úvodních vět textu, „Všechny věty v této knize byly už jednou vysloveny!“, dává do pohybu významy, které jsou souladné s děním v dobové „dospělé“ literatuře. Čím více nás vyprávěcí hlas upozorňuje na to, že čtený text není nic umělého, nýbrž „jen“ záznam skutečnosti, tím více nás vlastně upomíná na to, že nečteme žádnou „skutečnost“, nýbrž slova, na základě jejichž podoby a ve skladu do vyšších celků je stvořena skutečnost nová, jedinečná, existující jen v textu a oživovaná v neopakovatelném momentu čtení.

Milieu pražské měšťanské rodiny třicátých let 20. století tu je vyvoláváno sentencemi, které v českém písemnictví známe z notorických autorů. Syn stěžující si na rodičovský dohled: „Když mi máma tady dělá takovej virtšaft!“ Otec k synovi: „Pracuješ? To je hodný od tebe!“, a druhý den po synově příchodu ze školy: „A co matická, dostali jste ji zpátky? – Dostali, trojku mám. – Sakra, to není hezké.“ Dialog matky a trhovkyně: „Jéjej, vy jste ale drahá! – Milostpaní kouknou, to je príma jablíčko! Já jim rozříznu jedno, ať si vochutnají! – No jo, dobrou chuť to má, ale drahý to je! – Ták, hezký sáčíček jim dám a dobrou váhu.“ Hospodyně (charakterizovaná v úvodním seznamu osob a obsazení jako „děvče pro všechno“, resp. „das Mädchen für alles“) o starším synovi, který na začátku vyprávění „právě odjel“ z Wilsonova nádraží: „A von jed dost.“ Bratr o odcestovalém sourozenci: „Jistě sedí v kupé a baví se s nějakou holkou.“ Otec v sebeironickém modu: „Když člověku jednou chutná cigareta. Tak se z toho už nedostane. Cigareta a politika, to je to nejhorší. Sakramentský židi!“

Významové komprimace, několikeré podtóny či přemisťování situačního ohniska se uplatňují i v hlasu autorského vypravěče: „Vyjdou definitívně z Koruny.“ „Na Můstku se nemá mluviti německy.“ „Capot si otevře kabát, šoupá čepici dozadu a prochází se po bytě.“ Popis zahánění syna do postele: „Následuje napínavý boj, zuřící dlouho po celém bytě. Táta se zoufale chrání a Capot útočí všemi prostředky. Necháte-li ho řádit, tak je velice odvážný.“ Tyto rysy jsou patrné i ve volbě fiktivních jmen rodinných příslušníků, a dokonce v lexémech jako „mámi“, „prodávač“ či „mráčí se“. I kdyby to třeba byly projevy jen intuitivní češtiny (pisatelé vyrůstali v dvojjazyčné židovské rodině), podstatné je, že takto energetický účinek vyzařují.

Líčení v jednoduchém rámcovém ději dvoudenního rodinného provozu, budované v zásadě jako dramatický text, se odvíjí jako prolínání němčiny a češtiny. Postavy to jako samozřejmost často tematizují („Otec: …Er wird sich halt auf der Reise nichts kaufen. A vůbec, mluvte česky“) a z jedné řeči přestupují do druhé i během jedné promluvy („Matka: …Přicházíš moc brzy. Was war im Büro los?“), činí tak dokonce i vypravěč: „A v ohromném tempu vše dodělá a maže. Dann stehen auch die Eltern und die Grossmuter auf…“ Jazyková situace je navíc rafinována vpádem angličtiny, když k Welsovým zavítá na pravidelnou hodinu „Capotův“ domácí učitel, s nímž pak při večeři anglicky konverzují i rodiče a babička. Závěrečná coda zaznívá ve francouzštině.

Sancta Familia je strojopis občas opravovaný rukou a mladším Martinem ilustrovaný jednak celostránkovými kresbami, upomínajícími (zejména v motivech lidského davu) na rukopis Franka Tashlina, jednak na určitých místech po pravé straně textu detaily, které akcelerují komiku příslušných pasáží (telefonní aparát, hořící cigareta, pingpongová pálka a míček, ovoce a čokoláda, pneumatika, vlak jedoucí do nemožného kopce apod.). Zachoval se mezi písemnostmi Tomáše Welse, který jako jediný z rodiny holocaust přežil, neboť po nacistické okupaci na jaře 1939 se mu podařilo uprchnout přes Polsko a dostat se do Anglie, kde vystudoval, založil rodinu a prožil svůj „druhý“ život. (Z písemností této pozůstalosti znají čtenáři knihu Tomášova dědečka Šimona Welse U „Bernatů“, která zásluhou Zbyňka Hejdy vyšla v samizdatové řadě Střední Evropy v roce 1987 a poté tiskem v letech 1993 /Torst/ a 2011 /Triáda/.)

Odjezd staršího syna do zahraničí, kterým Sancta Familia začíná, a občasné zmínky rodičů a mladšího syna o tom, že snad brzy budou moci také vycestovat, je literární projekce rukopisně-strojopisné knihy k Vánocům 1938, kterou „ve skutečnosti“ překazil plán tzv. konečného řešení židovské otázky. Rodiče a mladší Martin byli s tisíci dalšími zplynováni v březnu 1944 v rodinném táboře v Osvětimi.

Knihu Sancta Familia doprovodil doslovem o osudech jednotlivých příslušníků Welsovy rodiny David Vaughan a nakladatelství Triáda ji vydalo v imponující podobě. V grafické úpravě Michala Rydvala ji připravilo jako faksimile, tedy věrnou barevnou reprodukci ilustrovaného strojopisu obou bratrů, která na béžovém papíru s větší gramáží zabírá pravé, liché stránky svazku. Na levých, sudých defiluje ve dvou sloupcích zrcadlově překlad do angličtiny a češtiny/němčiny (podle toho, v jakém jazyce se text právě odvíjí); epilog ve francouzštině z poslední stránky je přeložen do všech tří jazyků. Na bílém tenčím papíru je Vaughanův doslov (s fotografickým doprovodem) tištěn rovněž v češtině, němčině a angličtině a důsledná vícejazyčnost publikace, kterou by pohodlně mohli číst i čtenáři ve Velké Británii a v německy mluvících zemích, je završena v trojí tiráži, která jako jediný prvek tohoto celku neobsahuje jen totožná „data“, nýbrž dle příslušného jazyka uvádí odpovídající překladatelské kompetence.