Úsilí literárního historika a editora Ladislava Soldána, které po léta věnuje dílu literárního kritika, historika a básníka Miloše Dvořáka (1901–1971), je natolik setrvalé, že právě vycházející svazek s názvem Svítání kritikovo (vydal Cherm jako 9. svazek edice Duch a tvar) je jeho celkově již sedmou, počítám-li dobře, dvořákovskou publikací. Tato nová, velmi obsáhlá edice mapuje Dvořákovu literárněkritickou tvorbu od jeho publikačních počátků v roce 1919 do roku 1944. Na tuto edici časově navazuje svazek vydaný v roce 2009 pojmenovaný Inflace slova v našem věku, k němuž Svítání kritikovo přináší také dodatky.

Více jak stovka v knize soustředěných textů pokrývá několik období Dvořákovy publicistické činnosti, a to od jeho začátků z třebíčského studentského listu Svítání (1919), přes jeho angažmá ve Fučíkově Tvaru v druhé polovině dvacátých let, sérii významných příspěvků v melantrišských Listech pro umění a kritiku v letech 1934–1936, a konečně velkou skupinu článků psaných pro Akord, jehož recenzentskou rubriku od roku 1936 až do předposledního roku války Dvořák významně spoluformoval. Přísně chronologické hledisko, podle kterého je edice uspořádána, vedle sebe staví obecněji zaměřené úvahy, rozsáhlejší profily autorů, běžné recenze, polemiky (s A. Novákem či K. Čapkem) a kritické glosy.

Kdybychom Dvořáka ovšem chtěli číst ve zcela čisté časové posloupnosti, museli bychom si vedle tohoto nového souboru postavit přinejmenším ještě další dvě Soldánovy edice, a to Dvořákovy příspěvky o Otokaru Březinovi (Akropolis, 2007) a Jakubu Demlovi (Cherm, 2007), které obsahují jeho práce o těchto autorech mj. také z období dvacátých až čtyřicátých let, jež ve Svítání kritikově chybějí. Tyto osobnosti jednoznačně tvoří centrum kritikova interesu. K nim se pak řadí příspěvky do Svítání kritikova zařazené a věnované Janu Zahradníčkovi, jehož tvorbu Dvořák sledoval systematicky, dále pak například F. X. Šaldovi, J. Čepovi, V. Holanovi, anebo dalším básníkům, kteří svou převažující katolickou orientací výrazně profilují těžiště Dvořákova zájmu – jsou jimi např. B. Reynek, J. Dokulil, Z. Řezníček nebo V. Renč. Pozoruhodné je ovšem sledovat Dvořáka nejen v polohách, kdy je zaujat pro „svého“ autora, jemuž věnuje analytický rozbor, vztahuje ho k jeho předchůdcům a stopuje genezi jeho díla, ale také v polohách, kdy se střetává s něčím až cizorodým, jako je tomu třeba v případě Nezvalových surrealistických sbírek, Halasova Dokořán či začínajícího Blatného.

Soldánovy edice nepatří k těm, o nichž bychom mohli říci, že by jim po stránce aparátového vybavení byla věnovaná přehnaná péče. Již ze samotného postupu vydávání Dvořákova díla, jak pomalu na knižním trhu nabývá od devadesátých let, je patrné, že jde o zveřejňování ad hoc, bez přesně promyšlené koncepce, a jak dokládá i právě vydávaný svazek svou dodatkovou přílohou, bez pořádného materiálového průzkumu (Soldán v doslovu zmiňuje, že v době pořádání svazku Inflace slova… z roku 2009 neměl k dispozici informace o příspěvcích z poválečného Vyšehradu, kterýžto údaj prý chybí kupodivu i ve Dvořákově hesle z Lexikonu české literatury /písmeno D je v prvním, okleštěném dílu – 1985!/). Dodatek tak přináší nejen dvacítku textů z Vyšehradu, ale také další texty z šedesátých let, např. z Archu, Obrody, či dokonce (a neorganicky) jeden – kafkovský – z rukopisu. Samotné texty jsou nicméně slušně připravené (o ediční zpracování se postarala Milena Vojtková), vybavené standardní ediční poznámkou a doslovem. O tom, že by bylo pěkné vydávané texty komentovat a vybavit vysvětlivkami (děje se tak výjimečně snad v jediném případě – kdy jde o polemiku s Peroutkou, s. 95) ovšem není potřeba dále psát. Všechny tyto sporné body ovšem vyvažuje skutečnost, že díky Soldánovi máme v knižní podobě k dispozici víceméně kompletní dílo tohoto kritika – a to je věc stále dost vzácná.

Na závěr pro dokreslení Dvořákovy schopnosti trefné formulace a vtipu cituji pasáž z recenze Blatného Melancholických procházek, již zveřejnil původně v Akordu, kterou věnuji kolegům z brněnské pobočky našeho Ústavu pro českou literaturu, kteří připravují na webu zveřejněný projekt Brno poetické a jimž by se ukázka mohla hodit popřípadě jako motto pro jejich podnik: „Napsal-li Jaroslav Seifert Prahu světlem oděnou, pokládal patrně Blatný za svou povinnost oslavit po svém Brno, a také tak učinil. Jenže chyb lávky je zde poněkud mnoho, a ty největší spočívají asi v tom, že Blatný není Seifert a Brno není Praha. Brno je totiž město, které nikdy nemůže vydat na dobrou a vydatnou básnickou sbírku, a kdyby byl Blatný skutečným básníkem, tedy by to také věděl a od podobných záměrů by upustil“ (s. 411).