Půldruhého měsíce trvající nouzový stav není požehnáním jen pro připuštěné návštěvníky lokálu Rio’s Vyšehrad, ale v jednom ohledu také pro vysokoškolské studenty a akademické pracovníky. Veřejné knihovny, jejichž fondy jsou nepostradatelným pracovním nástrojem zmíněných profesí, jsou sice uzavřené, ale ta část publikací, která byla digitalizována, je naštěstí zpřístupněna online. Jako všechno v Česku i takováto skutečnost má však své valéry.

Počínání Městské knihovny v Praze jsme se tu už několikrát věnovali. Spletitou problematiku, která přirozeně váže otázky a důsledky právní, obecně podnikatelské a specificky nakladatelské, shrňme do následující tresti.

MK zpřístupňuje online tituly tak, že scanovací program OCR „načte“ text vytištěný na papírových stránkách knihy, pověřený pracovník knihovny takový text „redakčně zpracuje“, tzn. opraví chyby, o nichž se snad domnívá, že mají být opraveny, a knihovna pak v nenapodobitelně inzitním layoutu takovou věc nabídne jako „e-knihu“ ke stažení.

Čtenářské veřejnosti přitom nikdo z MK nevysvětlil, (a) podle jakých kritérií jsou příslušné tituly ke scanování vybírány, (b) pokud existují ve vícero vydáních, podle čeho se pro scan volí daná edice, (c) co v pojetí MK znamená „redakční zpracování“, když knihovna není ani nakladatelstvím, ani nezaměstnává odborně školené editory a redaktory.

Tzv. běžnému čtenáři je to samozřejmě jedno – i když by měl vědět, že stažením takového textu dělá podobně pošetilou činnost, jako kdyby si chtěl nechat vytrhnout zub v opravně zemědělských strojů, když tam jako v stomatologické ordinaci přece kleště mají taky. Avšak pro čtenáře, který chce číst dílo, jež daný autor skutečně napsal – a nikoli e-produkt, který ze všeho nejvíce připomíná finále hry na tichou poštu –, je však praxe MK zhola nepoužitelná.

Když už chce Městská knihovna v Praze disponovat elektronickými tituly, měla by ke stažení nabízet faksimile „papírových“ titulů, tak jak to činí např. Edice E Ústavu pro českou literaturu AV ČR http://ucl.cas.cz/edicee/. Ze hry by tak vypadla metoda OCR, která není nikdy stoprocentně spolehlivá, stejně jako „redakční zpracování“ MK, jež, jak se může čtenář tohoto textu přesvědčit, nelze opakovaně zmiňovat jinak než s uvozovkami. Takto zpřístupněné dílo lze číst s relativní jistotou o tom, že jde o pravou podobu textu, a lze je při studiu nebo odborné práci citovat se stejnou spolehlivostí jako tištěnou knihu.

Čtenář úpěnlivě hledající pozitivní vyústění z líčených nesnází by mohl na tomto místě vyhrknout: třeba tak jak to dělá Národní knihovna! Nevím však, jestli by nešlo o výkřik poněkud předčasný. Národní knihovna sice skutečně nabízí tituly digitalizované jako faksimile, ale kvůli – jak to jen říct a vyhnout se expresivnímu výrazu? – přeopatrně vykládanému autorskému zákonu jejich značnou část normálně, tj. v době, kdy zrovna nezuří covid-19, před čtenáři zamyká a umožňuje jejich čtení pouze na počítačích v prostorách Národní knihovny.

To není sequel Hellerova pověstného románu, nýbrž poezie všedního dne v České republice. Místo aby si právní oddělení knihovny připravilo rozklad o tom, že zapůjčená kniha, kterou lze dále vlastním xeroxem nebo scanem libovolně multiplikovat, je totéž jako prohlížení si digitalizované publikace na monitoru v prostředí vlastní pracovny, kavárny či domova, a není proto třeba registrovaným čtenářům NK v přístupu k takovýmto zdrojům bránit, vytvořilo toto právní oddělení pro uživatele Národní knihovny naopak alibistické zdůvodnění, proč tato instituce vytvořila projekt, který je těmto uživatelům de facto nepřístupný (absurdita tohoto postupu vytane ještě hrůzněji, zjistíme-li, že scany řady titulů nedostupných v NK v Praze, lze pohodlně prohlížet třeba na webových stránkách Moravské zemské knihovny). (1) Za nepředstavitelné peníze ze strukturálních fondů EU – myslím, že vynaložená suma by udělala dojem i na našeho momentálně nemajetného předsedu vlády – byla digitalizována část knižních fondů NK. Je jisté, že k akci nebyli přizváni zástupci jednotlivých vědních oborů, kteří by řekli, co je priorita, co může přijít na řadu později apod., a že se scanovalo takříkajíc frontálně, jak to na regálech leželo a běželo. (2) Část z toho je k dispozici v rozhraní „Kramerius 3“, které je dnes už tak zastaralé, že je současné počítačové programy už nepřečtou, a je proto třeba si do prohlížeče nainstalovávat další aplikace, které ovšem také stárnou a časem jsou k nepotřebě. (3) V zásadě je ale i úspěšná instalace zbytečná, neboť většina dokumentů je z externích počítačů stejně nepřístupná (tak jako i v novějším „Krameriovi 5“), a vy do Klementina prostě musíte, jako kdybyste si tam chtěli tu knihu půjčit fyzicky. (4) Když tam však dospějete, zjistíte, že načítání dokumentů na „počítačích umístěných v prostorách Národní knihovny ČR“ často trvá tak dlouho, že objednat si knihu nebo časopis fyzicky je z časových i fyziologických důvodů zkrátka lepší.

V době momentálního nouzového stavu poslední dva kroky odpadají. Národní knihovně trvalo jen deset dnů, než digitalizované tituly zpřístupnila online. Každý, kdo tohoto dobrodiní nyní může užívat, se ovšem musí prosmýknout kolem řady varování, která nelze brát na lehkou váhu: „Tento dokument je dočasně zpřístupněn“, „Toto zpřístupnění po dobu nouzového stavu a uzavření knihoven je určeno pro pedagogy a studenty vyšších odborných a vysokých škol a vědecké pracovníky“, „Digitalizáty není možné stahovat ani tisknout“, „neveřejné dílo – covid“.

Je to jako se vším u většiny našich státních příspěvkových organizací: Místo aby se krizová situace stala východiskem pro budoucí pozměněnou nebo odlišnou, lépe vyhovující praxi, dává se najevo, že jakmile to bude možné, stav věcí se uvede do předchozích dezolátních poměrů.