Jiří Opelík se dožívá devadesáti let (* 21. 10. 1930). Autor rozsáhlého literárněvědného díla, skutečný literární historik, tj. nikoli pouze profesní značkou, nýbrž spolutvůrce písemnictví soudobého i minulého, jeho kritickým slovem a pílí oživeného, je osobnost spíše mlčenlivá. Odpovědi na otázky, které mu jsou kladeny, zpravidla stylizuje písemně – jeho projev je antipodem improvizace a střílení od boku dnešních odborníků, kteří z uzoučké znalosti zvětšené mocí úřední do nadskutečných rozměrů vyvozují právo ke všemu se vyjádřit a vše posoudit, každému vlézt do svědomí a doporučit, jak se má chovat. Zkušenost posledních třiceti let je rovněž zkušeností inflace slova, všudypřítomného šumu, který přehluší veškerý význam – povaha veřejné diskuse naší doby jako by neustále naznačovala, že symbolem moderní epochy by se mohl stát i Žvahlav. Mládí, které zpravidla hledá životní orientaci, ji v řeči pojaté jako slovní plevel (naše doba je dobou „jako“ a „jakoby“) těžko nalezne, nevycítí-li ovšem záhy princip společenského statu quo a nepřijme-li jej za vlastní.

Devadesátá léta, zejména doba popřevratová, však byla zároveň v jistém smyslu šťastná na setkání s vyhraněnou osobnostní iniciativou a jemnými odstíny povahovými, charakterovými. Tak pražská filozofická fakulta konfrontovala své posluchače s nebývalou škálou příkladů individuálního přístupu a výrazu, jejichž pojítkem však byla vazba k společnému předmětu, tj. ke světu v jeho variabilitě, facetách i tíhnutí k celistvosti v poznávací aktivitě angažované v tomto světě svou systematickou a rozvažující povahou. Tehdy byla také nastolena vazba, jejíž – ovšem mnohem důsažnější – obdoba umocňovala aktivitu a debaty let šedesátých v jejich energii a přesahu, tj. vazba mezi mladými adepty humanitní vzdělanosti a osobnostmi, jež po dvacet předchozích let kultura, kterou předtím jejich práce utvářela, marginalizovala či ignorovala. Důvěra, která panovala mezi mládím a věkem tou dobou již pokročilým, avšak o to energičtějším (mnozí z těch, o nichž je řeč, tehdy již překročili šedesátku), byla ovšem provázena nedůvěrou vůči zkušenosti věkem bližší, avšak v silném smyslu srostlé a sžité s podmínkami normalizačními. První polovina devadesátých let tak naznačila cestu k otevřené povaze 19. a 20. století, k jejich étosu a hledačství. V tom byl a je smysl univerzity či akademické obce vůbec.

Setkání s Jiřím Opelíkem, jehož mohutná osobnost budila ostych a u slabších povah strach, bylo setkáním se střízlivou věcností, v rozmluvě šel přímo k věci a rozhovor s ním nesnesl nic z toho, čím byl společenský provoz zatížen: frázi, vytáčky, pokrytectví a konverzační akrobacii typické pro akademickou politiku realizovanou především – jak jinak – v kuloárech. Jeho vystupování a jednání je příkladem životní cesty, která svůj horizont pozoruje v pracně a dlouhodobě nabývaném, ověřovaném a přehodnocovaném přesvědčení o pravdivosti vzdělanostního ideálu. „Poslední úloha naší existence: Dát pojmu lidskosti v naší osobnosti jak během našeho života, tak v tom, co po něm zůstane ve stopách naší živoucí činnosti, tak velký obsah, jak jen možno; tato úloha je jako taková uskutečňována v propojení našeho já se světem ve všeobecném, nejživějším a nejsvobodnějším vzájemném působení“ (Wilhelm von Humboldt).