V předchozím příspěvku se Patrik Valouch zabýval knihou s titulem Mai/Máj (Kētos 2020), která v zrcadlovém uspořádání obsahuje originální text Máchova Máje, jeho překlad do němčiny od Ondřeje Cikána a překladatelův relativně obsáhlý doslov. Zatímco Valouch se soustředí především na samotný Cikánův překladatelský výkon, tentokrát bude pozornost věnována především tomu, jak je prezentován Máchův originální text, což má následně i své logické důsledky pro podobu překladu, který v mnoha níže zmíněných ohledech text originálu přesně kopíruje.

Pro originální text přejímá Cikán vědecké vydání v rámci Kritické hybridní edice básně (2019), jež je ve vztahu k prvnímu vydání Máje záměrně relativně konzervativní. Cikán tuto edici Máje volí mimo jiné právě s odůvodněním, že zachovává pravopisné zvláštnosti prvního vydání (s. 104). Tato volba se pak promítá i do německého překladu, snad nejnápadněji v podobě zachování specifického systému psaní uvozovek, včetně jejich zdvojení při střídání jednotlivých mluvčích. Z doslovu je patrná i snaha příliš nezasahovat do grafické podoby prvního vydání Máje. Cikán v překladu dokonce přistupuje k dílčí archaizaci pravopisu (ss/ß), protože by mu, jak píše v doslovu (s. 107), připadalo zvláštní číst Máchovy vlastní německé básně ve starém a Máj v novém pravopise.

Takto rozličně (někdy až násilně) demonstrovaný respekt k Máchovu originálnímu „slovu“ má svůj protějšek v samotném překladatelském přístupu, jehož cílem je obsahově přesný, nejlépe zcela doslovný překlad, který zároveň zachovává zvukové kvality originálu, a to v podstatě ve stylu jedna ku jedné, kus za kus (s. 127–140). Nakolik je tento ideál – sám o sobě velmi diskutabilní, protože ignoruje důsledky transferu textu do poněkud odlišné literární tradice s posunutým recepčním potenciálem – realizován, není ovšem předmětem tohoto příspěvku.

S výše naznačeným rigorózním přístupem k originálu pak ale příkře kontrastuje zacházení s komplexem textů, které tvoří Máchou autorizované první vydání Máje. Cikán zařazuje motto „Dalekáť cesta má! Marné volání!!“, které nepatří k Máji, nýbrž se váže k celku Máchových Spisů, vypouští dedikaci Hynku Kommovi a hlavně dedikační báseň. Dále na rozdíl od prvního vydání svého překladu (Labor 2012) zařazuje sice Poznamenání, ale bezprostředně za něj umisťuje tzv. Výklad Máje, zatímco jednotlivé zpěvy a intermezza jsou výrazně odděleny dvojstranami s ilustracemi. Ani z doprovodných textů pak pro nepoučeného čtenáře jasně nevyplývá, jaký je vztah Poznamenání a Výkladu Máje k prvnímu vydání, případně rukopisu Máje. Cikán tedy vlastně poměrně libovolně (jeho argumentace v tomto ohledu je krajně vágní) konstruuje nový celek, výrazně odlišný od Máchova řešení. Tento přístup je o to nešťastnější, že německojazyčný čtenář měl zatím možnost seznámit se s kompletní podobou Máje včetně dedikační básně zařazené na odpovídající místo (dvojjazyčné vydání Böhlau 1983 překlad publikuje v doslovu) vlastně jen jednou (Akropolis 2006; zde ovšem rovněž s nepatřičným mottem).

Vynechání dedikační básně odůvodňuje Cikán tím, že by nadmíru odváděla pozornost dnešního německojazyčného publika od vlastní básně a že je příliš pevně ukotvena v dobovém kontextu (s. 104–105). Zároveň je jí v doslovu věnován poměrně velký prostor, Cikán ve zkratce rekonstruuje její obsah, a pozornost je k ní přitahována zejména tím, že se opakovaně naznačuje její široké interpretační a funkční spektrum, od účelové adaptace na dobové normy až po ironickou subverzi. Je rovněž zřejmé, že evidentní kontrast mezi textem dedikační básně a samotného Máje a jejich vzájemná paradoxní komunikace jsou nosné i pro dnešního čtenáře, byť by mu nebyly jasné všechny kulturněhistorické souvislosti.

Destrukce struktury původního celku pokračuje i uvnitř vlastního textu Máje. Členění do odstavců je vyznačeno pouze mezerami mezi nimi, což může souviset s výše načrtnutou snahou imitovat některé rysy prvního vydání. Text je ovšem přirozeně na stranách rozložen jinak a v celé řadě případů tak není zřejmé, zda se hranice stran shodují či neshodují s hranicemi odstavců. Cikán tak de facto z Máje vymazal zásadní kompoziční prvek.

Co bylo řečeno výše, se logicky vztahuje i na Cikánův přístup k převzatému znění z vědecké KHE, která v daných případech postupuje jinak a důsledně respektuje strukturu prvního vydání. Cikán ji dále modifikuje tak, že pozměňuje emendaci, kterou edice provádí ve verších 347–349, a přidává další ve verši 61 (nutno dodat, že na odchylky od KHE se zevrubně upozorňuje v doslovu a jsou signalizovány už v tiráži). Nikdo samozřejmě nechce upírat Cikánovi právo daná místa číst jinak a zohlednit to i ve svém překladu (např. s komentářem vysvětlujícím rozpor mezi textem edice a německým překladem), zejména když se jedná o tradičně reflektované emendační návrhy. Edice ale obvykle bývá výsledkem koncepčního přístupu k celku (a předpokládáme to i u KHE), nikoliv souborem jednotlivých izolovaných rozhodnutí, která se dají následně libovolně měnit na základě estetického cítění, jak k věci přistupuje Cikán (s. 106). Úhrnem se tedy onen různě signalizovaný seriózní přístup k textu v konečném důsledku rozplývá do nejistoty, jaký přesně text tu čtenář drží v ruce.