Bezpochyby povolaný editor Jiří Opelík „vzal spravedlnost do svých rukou“ (s. 7) a sestavil výbor ze sloupků Arna Nováka tištěných v Lidových novinách v letech 1926–1939, dosud edičně pomíjených (Nic malého neuzříš…; Praha 2019), doplňuje tak autorem samým připravený fejetonistický svazek Hovory okamžiků (1926). Je to druhá edice Novákovy publicistiky v poslední době, po Toporově svazku Cizinci – či krajané?, vydaném roku 2017, a teprve třetí novákovský výbor v polistopadovém třicetiletí (přitom však svazek Česká literatura a národní tradice, vydaný v roce 1995, připravili Dušan Jeřábek a Vlastimil Válek již koncem šedesátých let). Je-li tedy nyní splacen jeden dluh, vyvstává mnohem zřejměji dluh závažnější: reprezentativní edice Novákovy kritiky toho druhu, jaké se dostalo např. dílu jeho přítele Otokara Fischera.

Nyní však máme v rukou sympatický svazek Novákových sloupků! Vydatný, pestrý a reprezentativní je tento výbor drobných publicistických útvarů, jimž dala jméno jejich typografická úprava, ale které přece nejsou jen typograficky definovány. Jiří Opelík v doslovu následuje několik dobových svědectví, otištěných též v příloze této edice, a vymezuje odlišnost sloupku od jeho blízkých příbuzných, zejména fejetonu, jeho „vyšší[m] umělecký[m] koeficient[em]“, souvisejícím s vyšší mírou subjektivity (s. 292). Dovozuje pak, že Novák ve svých sloupcích překračuje meze publicistiky a je jimi vlastně literátem, nebo lépe: básníkem.

Zřejmé umělecké aspirace má však již Novákova předválečná esejistika – zejména kritické eseje tištěné v České kultuře nebo v Národních listech obsahují leckdy pasáže, jež bychom mohli právem označit za básně v próze. A je dobré si všimnout, že ona subjektivizace je tady na první pohled výraznější než v Novákových poválečných sloupcích – zejména proto, že zde mnohdy hovoří odkryté „já“, kterému se sloupky velmi důsledně vyhýbají. Je až zvláštní, že když Novák třeba v roce 1935 píše osobní vzpomínku na prázdniny v Budislavi, píše ji ve třetí osobě („V budislavské myslivně, kam Novákovi zajeli dvakráte…“, s. 173), nebo když různé krajinné imprese vyjadřuje v plurálové formě. A nakonec také – už v předválečných textech, je Novák „zelený“, řečeno s J. Opelíkem, srov. například: „Nenapadlo by mne kaziti vonný dech hlíny, mechu a trav jedem miasmat, které na důkaz intelektuální churavosti zavilého génia Swiftova stoupají z jeho Battle of the Books; dovedu dobře rozlišiti kletbu knihovny a práva venkova. Ale Lessing šel se mnou do lesů, do luk, do polí; veverky házely mně šupiny šišek do jeho knihy; datel důrazným klepotem provázel zpěněný rytmus jeho vět; lýkožrouti padali jako velké tečky mezi odstavce; a Lessing obstál v zkoušce přírody“ (Čím mně jest Lessing, 1911).

Je-li ono důsledné odosobnění přece výrazně subjektivního textu daní žánru sloupku, nebo je symptomem vůbec proměny Novákova psaní, zde nelze vyšetřit. Když Novákovy sloupky čteme, můžeme dobře pozorovat známé slohové postupy, jež zakládají jeho stylový gongorismus, ať jde o kupení souřadně spojených větných členů, syntaktické paralelismy, široce klenutá souvětí a periody atd. Mnohdy na nás mnohem více působí doslova mámivý rytmus slov než obsah sdělení. Paradoxně nejvěcnější bývá Novák tam, kde je polemický. Ale nejčastěji mají jeho sloupky povahu nekrologu či jubilejního medailonu, v nichž pak nejúčinněji uplatňuje své umění sugesce toho, co pomíjí, co pominulo. Otázka, která mu při tom mnohokrát vyvstává nad uměleckými zjevy minulosti, je: co přetrvává, co podržuje hodnotu? Často potom ovšem odpovídá na jinou otázku: co by mělo přetrvat, co je třeba uchovat? Za větami jakoby s lehkostí skládanými, za zdánlivou rozmarností jeho podání leží úzkost – úzkost, již vyvolává v konzervativci „vychladlý svět bez ducha“ (s. 69).

Jiří Opelík upozorňuje v komentáři, že sloupky poskytovaly učenci možnost oslovit jiné než jen učené publikum, a koncipoval je tedy tak, aby „k pochopení jejich smyslu čtenář nepotřeboval doplňkového detailního poučení“ a zároveň aby „podněcovaly čtenářovu zvědavost“ (s. 268). Vyvozuje-li však z tohoto jistě správného pozorování, že není třeba vybavovat edici vysvětlivkami, zanedbává rozdíl ve vzdělanosti čtenáře tehdejšího a čtenáře dnešního; kdo dnes kupříkladu absolvuje takovou výuku latiny, aby porozuměl Novákovým latinským sentencím (a nejde vždy o známá rčení, jež lze najít v příručkách)? Kdo dnes dokáže dešifrovat literární aluze, které byly soudobému čtenáři živou skutečností? Při nasycení textu různými narážkami (včetně manýry neuvádět osoby jménem) by jistě pečlivé vysvětlivky, na něž jsme z Opelíkových edicí zvyklí, byly velmi rozsáhlé, snad by i „obsah knihy zdvojnásobily“ (s. 268)… přece však by nějaké, aspoň minimalistické vysvětlivky této edici velmi slušely.

V komentáři dále editor zdůvodňuje, proč nekoriguje citáty veršů. Je možno souhlasit s tím, že je dobré uchovat spontánní charakter citátu v takovém typu textu, jakým je sloupek. Je vskutku možno důvěřovat – s veškerým rizikem, které se s tím pojí – paměti Arna Nováka. Avšak není třeba důvěřovat také tiskařskému šotkovi redakce Lidových novin, když komolí citát k nesmyslnosti tak, jako u dvojverší z básně Antonína Marka U hrobu Fortunáta Durycha: „[…] kde zbytky z světa sňaté [/] leží Turnova na vlastence“ místo náležitého „Turnovana“ (s. 187).

Věru, vhodně modifikoval Jiří Opelík titul jednoho Novákova sloupku pro název své edice: nejde zde o maličkosti v této drobné novinářské formě. A je proto dobře, že si můžeme přečíst sloupky Arna Nováka v knižním svazku. Jak bylo naznačeno výše, autor těchto řádek by patrně v některých otázkách postupoval jinak. Ale s editorovým oblíbeným autorem ví, že někdy „lepší je nepřítelem dobrého“, a nepochybuje, že má před sebou dobrý počin.