Masarykův ústav a Archiv AV ČR a nakladatelství Academia již třetím rokem spoluvydávají edici České moderní dějiny, do níž jsou zařazovány odborné historiografické práce mapující období od cca poloviny devatenáctého století do druhé poloviny století dvacátého. Jako šestý svazek této vkusně graficky vypravené ediční řady vyšla v roce 2018 monografická práce dnes již mnohaletého pracovníka Masarykova ústavu, historika věnujícího se nejen osobnosti T. G. Masaryka, ale i například Edvarda Beneše, a také mimo jiné zkušeného editora Richarda Vaška nazvaná „Račte to podepsat libovolnou šifrou.“ Prezident Masaryk jako anonymní publicista (1918–1935).

Zveřejněná knižní studie je výsledkem mnohaletého autorova zájmu o Masarykovu publicistickou činnost v meziválečném období, který se projevil jednak v disertační práci (z ní také současná kniha vychází), tak i v konkrétních edicích, na nichž Richard Vašek participoval. Zejména je tu nutno připomenout nová vydání prvního a druhého svazku Masarykovy Cesty demokracie, tj. souboru projevů a článků z let 1918–1923, jež byly vydány v rámci Spisů TGM v roce 2003, respektive 2007. Pro svoji právě publikovanou práci se tak mohl autor opřít o předešlý rozsáhlý výzkum, jehož nejcennější složkou je jistě zpracování nově objevených archivních materiálů. Vždyť jen v přílohách autor otiskuje přibližně tři desítky Masarykových textů, které nebyly dosud vůbec zveřejněny (tzn. které zůstaly během Masarykova života v rukopise), anebo jejichž autorství Richard Vašek potvrdil.

Na úvodních stránkách zasazuje Richard Vašek problematiku autorství Masarykových publicistických textů (ať už se jednalo o politickou publicistiku či o literární recenze) do širšího kontextu. Připomíná zejména řadu prací svých předchůdců, zvl. zakladatelskou edici Masarykových anonymně zveřejněných textů, kterou krátce po prezidentově smrti publikoval historik Jaroslav Werstadt. Diskusím o Masarykově nepodepsané publicistice z let 1937–1938, jejichž hlavní postavou je právě Werstadt, se autor věnuje blíže v epilogu své knihy, velmi čtivě podaném a dokreslujícím předcházející zjištění.

K vlastnímu zvolenému tématu pak Vašek přistupuje v jednotlivých kapitolách z různých úhlů, když detailně analyzuje rozličné politické kauzy, do nichž Masaryk vstupoval (spory o význam 28. října, působení K. Kramáře, národnostní otázky atd.), akcent ovšem Richard Vašek klade na rozklíčování vzniku a zejména mechanismů zveřejnění Masarykových textů, k čemuž mu pomáhají po vzoru medailonu sestavné kapitoly, jež jsou věnovány nejdůležitějším Masarykovým spolupracovníkům (např. Vasil K. Škrach, Josef Schieszl, Oldra Sedlmayerová, Antonín Schenk). Jejich prostřednictvím Vašek plasticky vykresluje škálu Masarykem využívaných cest zveřejnění svých textů a forem textace svých myšlenek. Historik se tak v Masarykově případě setkává s širokou škálou možností od článku, který se dochoval v autografu a jenž byl následně přes osobu blízkou předán přímo redakci (korespondence se dochovala, potvrzuje např. i užitou šifru), až po případy složitější, hraniční i co se týče přiznání (spolu)autorství textu – konkrétní příklad ze s. 156–157: Masaryk komentoval článek z agrárního Večera k prezidentské volbě v roce 1930, jeho tajemník Schenk pokyny předal telefonicky Škrachovi (ten věc také telefonicky konzultoval se Schieszlem), Škrach následně jím připravený text odtelefonoval Hubertu Ripkovi, který jej začlenil do svého článku v Národním osvobození…

Richard Vašek touto svojí knihou pomyslně dobyl Lunu a vybudoval na ní solidní základnu pro další expedice směřující k hvězdě Martově, tedy pro ty, na které čeká velesložitý úkol rozřešit otázku autorství Masarykových textů v jeho předchozím (rozuměj před rokem 1918) rozsáhlém tvůrčím období, kdy navíc Masaryk nebyl poután prezidentskou uzdou a současně často žurnály, do nichž přispíval, obhospodařoval i redakčně. A je legitimní otázkou, zda pro ucelení Masarykovy publikační činnosti, a to včetně období právě zpracovaného Richardem Vaškem, nebude zapotřebí ještě jiných atribučních metod, než jaké jsou po ruce školenému historikovi. Máme zde především na mysli nástroje pro analýzu textu, zvláště z hlediska lingvistického, ať už jde o výzkum užitých jazykových prostředků a stylových charakteristik, tak i o aplikaci například stylometrických nástrojů (určení autorství pomocí počítače na základě srovnání rozsáhlých textových korpusů). To však patří již k další fázi výzkumu a jednoznačně to nebylo v popisu práce Richarda Vaška.