Gaito Gazdanov: Přízrak Alexandra Wolfa (Praha, Plus 2013, přeložil Libor Dvořák) – téma dvojnictví (rozdvojení, s. 36), efektní téma záhady, efektně pointované, seskládané na světských motivech, a přece tu jde o duši; srovnáme-li však literární um, na kterém je to položeno, s romány z obdobného času od takové Milady Součkové, vidíme, o kolik jsou díla Součkové náročnější, položení do vnitřního světa hrdiny je hlubší a bohatší, a o kolik větší užitek i požitek poskytují čtenáři, hledá-li v literatuře právě toto, a taky o kolik víc na něm vyžadují pozornosti, trpělivosti.

*

Román Yanna Martela Pí a jeho život (Praha, Argo 2004, přeložili Lucie a Martin Mikolajkovi): „Jednotlivé duše se napájejí z duše světa jako studna, která čerpá podzemní vodu. Duchovní energie, která vyživuje vesmír za hranicemi jazyka a myšlení, a duchovní energie, která se skrývá v hlubinách našeho srdce a touží se projevit, jsou jedno a totéž, konečné uvnitř nekonečného, nekonečné uvnitř konečného“ (s. 63–64). Na s. 38–41 o ateistovi; nepřítelem náboženství není ateista, ale agnostik. Opravdu agnostik?

Román navazuje na Bunyanova Poutníka (cesta k Bohu) či Defoova Robinsona (kultivace divošství); také je možno jej číst jako podobenství o zkrocení tygra v sobě (na konci tygr mizí v pralese), ale to úvodní tvrzení „poté, co vyslechnete tento příběh, uvěříte v Boha“ je tak tvrdě na odiv a efekt vystavěné, ukazuje se laciné a silácké: Co to znamená ve vztahu k paralelnímu příběhu, který je na konci podán jako šokující zvěcnění, jako zcela jiná, neuvěřitelná možnost (vedle té druhé ještě neuvěřitelnější, ale akceptované – alespoň dokud trvá čtení – jako román-příběh)? – Že věřit v Boha znamená vzít za vlastní iluzi smyslu? Tj. přijmout takový smysl, který je založený na iluzi, imaginaci, fikci (vypravování), oproti skutečnosti, která je strohá a nemilosrdná, a nestojí za to ji dlouze vyprávět? Jaký má smysl takovýto smysl? Tohle asi autor říct nechtěl, ale co tedy, to jsem bohužel nepochopil. To silácké tvrzení mi připadá naopak jako úhybný manévr, ústupek relativizaci, a pokus o ozvláštnění, který má zastřít, že jde vlastně o dost konvenční román, založený ovšem na opravdu jiskřivých efektech.

Připomnělo mi dávné rozčarování nad Knihou o životě a smrti Axela Muntheho; dodnes si z ní ale pamatuji líčení stráně, na které odpočívají ptáci před přeletem Středozemního moře, a její majitel jich tam pokaždé tisíce pochytá do nastražených sítí jako delikatesu pro místní restaurant.

*

Katechismus katolické církve (Praha, Karmelitánské nakladatelství 2002, přeložil Josef Koláček) uvádí čtyři důvody skutků nebo akcí vedoucích k zotročení lidských bytostí: sobecký, ideologický, obchodní a totalitní (odstavec 2414). Odsuzuje, s odkazem k encyklice Jana Pavla II. Centesimus annus (1991), „hospodářské a společenské systémy, které obětují základní práva osob nebo dělají ze zisku výlučné pravidlo či svůj poslední cíl“, a tedy odmítá „ideologie spjaté v moderní době s komunismem nebo s ateistickými a totalitními formami socialismu“ a stejně tak odmítá v kapitalismu „individualismus a absolutní primát zákonitosti trhu nad lidskou prací“. Podle katechismu „mají všechny národy a instituce uplatňovat solidaritu a subsidiaritu, s cílem odstranit nebo alespoň zmenšit bídu, nerovnost zdrojů a hospodářských prostředků, ekonomické a sociální křivdy, vykořisťování osob, prohlubování zadluženosti chudých zemí a zvrácené mechanismy, které brání v rozvoji méně pokročilým zemím“. To jsou velmi jasná slova, která určité bezohledné formy pravicového i levicového angažmá demaskují jako směřující proti lidské svobodě, zároveň v obou směrech ukazují na to, co ji rozvíjí.

*

Josefa Dobrovského Dějiny českých pikartů a adamitů (Praha, Odeon 1978) obhajují zbožné „pikharty“, jak byli falešně označováni členové jednoty bratrské vzešlí z táboritů, proti beghartům a adamitům roku 1420, sektě dosti příšerné, bezbožné a primitivní (jamníci); „sekta čistého ducha“ – tj. kolem konce 18. století, to je úplně něco jiného než adamité. – Nějakou přímočařejší skrytou narážku na disent či underground vydáním roku 1979 by šlo zdá se jen těžko konstruovat, ale mimo jiné v souvislosti s tématem mileniarismu, které je také přítomno v českém undergroundu, mi přesto připadá pozoruhodné, že v nejpříšernějších letech „normalizace“ vychází:

1975 monografie Hieronyma Bosche od Hany Volavkové, jejíž vynikající text mimo jiné pojednává o celé řadě motivů, které využívá český underground;

1975 Bachtinova kniha François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance, v překladu Jaroslav Kolára;

1979 Terézy Novákové Děti čistého živého, edičně připravené Rudolfem Skřečkem; a konečně

1979 též Josefa Dobrovského Dějiny českých pikartů a adamitů, v překladu a s vynikajícím doslovem Rudolfa Havla.

V doslovu uvádí Rudolf Havel k tématu věrohodnosti pramenů: „…je vznik legend spíše kontrolovatelný než vznik pověstí, ale výmysly a ,přibarvování‘ bývají mnohem větší a dalekosáhlejší. …překrytí zvláštního historického základu schematizací … obraz je … postupně ,vylepšován‘.“

Až „se pak přišlo na to, že … legendy, třeba zkreslují a … upravují téměř každý detail, nicméně celkovou strukturu příběhu a základní povahový sklon té které líčené osobnosti zpravidla nevytvářejí, nýbrž uchovávají“ (Mistr vědecké drobnokresby, s. 108, 110).