Recenze na knihu Alexandra Fleka Parabible (Biblion, 2018) jsou většinou kladné. Málokdo chce vypadat jako konzervativní fundamentalista, který nepřeje svěžímu, odvážnému, vtipnému a zároveň naprosto vážnému záměru oslovit Zachea. Flekovým cílem, jak vysvítá z jeho Paraúvodu (s. 18), bylo namísto „úmorného vysvětlování biblických ‚vtipů‘“ zkusit „něco efektivnějšího“. Výsledek je však spíše – abychom i my využili nějakou řeckou předponu – pseudoefektní.

Autor převyprávěl vybrané pasáže z Nového zákona, pokusil se je aktualizovat a lokalizovat, původní reálie nahradit reáliemi domácími, prostě představit příběh tak, jako by vznikl teď a tady. To samo o sobě není nové a nelze to a priori odmítat: už u Jungmanna se místo německé Lenory objevuje česká Lenka, stejně jako u Fleka místo Josefa vystupuje Joska Tesař. Pokud je naším záměrem adaptovat původní dílo tak, aby mu bylo lépe rozuměno i bez vysvětlujících poznámek a komentářů, pak je snad nejlepší zaměřit se na místa, která by mohla činit problémy, a ta upravit. V rozporu s takovým záměrem ovšem je, nahrazují-li se místa srozumitelná pro všechny pasážemi srozumitelnými jen pro někoho. To je bohužel případ Parabible, leckteré změny dokonce nesou rysy typické pro „inside joky“, což je v hrubém rozporu se snahou oslovit outsidery (Paraúvod, s. 17).

Když chce Ježíš obrazně kácet stromy sekerou, Parabible nahradí srozumitelný výjev spojením „Damoklův meč už se houpe nad každým člověkem“ (s. 39). Maturanti tomu možná porozumějí, ale co chlapi, kteří „mají tři třídy zvláštní“ a o něž jde Flekovi rovněž (srov. Paraúvod, s. 19)? Podobně příběh o svatbě v Káni Galilejské: stručné „nejlepší víno“ je nahrazeno Pálavou, snad výběrem z bobulí z vinařství Krist (s. 51). V takových případech vítězí exhibice, potřeba za každou cenu udělat humor. Bez znalosti toho, že na Moravě existuje vinařství, jehož majitelem je reálná osoba jménem Tomáš Krist, se vtipu nezasmějete (a s ní nejspíš taky ne), stejně jako se Flekovy děti prý nesmějí vtipům o Husákovi, Brežněvovi a Reaganovi (Paraúvod, s. 18). Mimochodem: neznají-li děti Husáka, znají Gabčíka s Kubišem (viz s. 53), kteří vystupují v jiném příběhu? Bez znalosti toho, že jméno Jana Křtitele je v řečtině odvozeno od slovesa, které znamená „ponořit se“, nevynikne ani „vtip“ spočívající v tom, že v Parabibli místo srozumitelného Jana Křtitele vystupuje Jan Potápník… Shrnuto: adaptuje se tam, kde to není kvůli srozumitelnosti třeba (jaký je smysl záměny „šli nakoupit do Tesca“ za původní „šli nakoupit do města“?, s. 57), výsledek je místy méně srozumitelný než předloha. Obléct staré příběhy do nových reálií (srov. Paraúvod, s. 18) není zárukou úspěchu, podobně jako snažit se přišít záplatu z nového pláště na starý (Lukáš 5: 36; použito Bible21), neboť tím zničím pláště oba.

Flek je ovšem plný sebedůvěry (jak sám připomene v Paraúvodu, stojí za bestsellerem Bible21), a pro čtenáře Parabible má radu: Komu se to líbí, ať mu napíše, komu ne, ať – si jde přečíst Knihu knih (Paraúvod, s. 19). Utvrzování se v nadšených ohlasech (srov. zadní strana obálky: Skvělý, geniální, Boží!) připomíná platformu, kde to celé „vzniklo“ – Facebook – a kde to jako ukázky domácích úkolů z hodin tvůrčího psaní, které máte „pod Sašovým vedením“ následovat (srov. Paradoslov Jany Šrámkové, s. 179), fungovalo lépe než v knižním podání.