/ Publikováno:

Theer po 38 letech aneb Zahozená šance

Skoro čtyřicet let od vydání výboru z próz a básní Hořká idyla, který připravili Milan Suchomel a Vlastimil Válek, trvalo, než se objevila na trhu další edice z díla ‒ tentokrát jen básnického ‒ Otakara Theera. Vydalo ji pod titulem Vysoko nad městem a s vročením 2018 nakladatelství Akropolis. Řekněme rovnou, že je to kniha po všech stránkách (snad s výjimkou typografické) nepovedená.

V tiráži čteme, že básně „vybral, uspořádal, k vydání připravil a doslov napsal Vladimír Janovic“, ale „medailon autora a ediční poznámku napsal Jan Šulc“. Je zvláštní, píše-li ediční poznámku někdo jiný než sám editor, a signalizuje to už, že vše nemusí být úplně v pořádku. Dočteme se zde, že „textovým východiskem“ bylo vydání Theerových spisů z roku 1930 (uspořádaných Arnem Novákem) – což je volba těžko přijatelná, neboť toto vydání nelze považovat za kritické podle dnešních standardů a samozřejmě také nejde o text autorizovaný. I editorovi se nakonec ukázalo, jak nás zpravuje Jan Šulc, že Novákova edice „obsahuje velké množství textových chyb“, a proto přistoupil k srovnání se staršími vydáními. To pak údajně „umožnilo opravit v textu básní zjevné chyby“. Je to tvrzení troufalé – editor totiž nejen řadu Novákových chyb ponechal, ale nadto ještě další přidal.

Nejosudověji se to projevilo v oddíle s názvem Rostlo stranou (vypůjčeným od K. Tomana), kde při přípravě básní Theerem do sbírek nezařazených editor vycházel pouze z Novákovy edice a neobtěžoval se ji konfrontovat s časopiseckými otisky a rukopisy. Novák bohužel leckde špatně četl Theerův rukopis a editoval vůbec nepečlivě. Například v básni Svůj bílý polož loket… kromě jiných odchylek, jež by bylo lze chápat jako přijatelné konjektury, čteme čtvrtý verš: „pod ním volné stopy tvých mladých, hříšných vin“, ačkoliv v rukopise je „bolné“ a ačkoliv se tentýž verš opakuje na konci textu, kde už Novák (i Janovic) náležité znění má – až na to, že oba vypouštějí čárku za „mladých“, kterou ve čtvrtém verši ponechávají (rukopis ji má přirozeně na obou místech). V téže básni čteme devátý verš: „Pojď, sednem k posteli a nechme v dáli svět“, avšak v rukopise se čte „sedněm“, což samozřejmě dává lepší smysl, když i ostatní slovesné tvary v daném verši jsou imperativy. U přejímání Novákových chyb ale Janovic nezůstává a přidává i omyly vlastní, např. když v básni Ostruhy tiskne „v postýlku když spát mě ukládali“ místo náležitého archaického supinového „spat“, jež je u Nováka zachováno.

Vnášení chyb se samozřejmě netýká jen oddílu Rostlo stranou; pro tato porušení textu je charakteristické, že vycházejí z neznalosti dobového jazykového úzu a zřejmě se snaží „opravit“ dnes neobvyklé tvary. Tak čteme četnější zásahy do kvantity („zvadá“ místo „zvádá“; „plícemi“ m. „plicemi“, „dveře“ m. „dvéře“ atd.), přidanou vokalizaci („ve městě“ m. „v městě“) nebo dokonce nahrazení archaického „zůstat zdrávu“ tvarem „zůstat zdrávi“. Ještě horší jsou chyby, které zřetelně vycházejí z neporozumění básnickému textu: jak jinak si vysvětlit např. verš „Jako by pod ortel vcházel jsem tam“ místo autorova (správného) „Jakoby“ nebo verš „Čí že tvůj zrak o tolik svůdněj nyje“ místo správného „Či“? Podobně je to s některými zásahy do interpunkce. Ediční poznámka nás nijak neinformuje o tom, podle jakých zásad bylo do interpunkce zasahováno, jako nás ostatně vůbec neinformuje o provedených úpravách s výjimkou značení přímé řeči – buď tedy editor tyto zásady pisateli ediční poznámky prostě nesdělil, anebo žádné neměl. To druhé se po zevrubné četbě jeví bohužel pravděpodobnější. A tak i v případech obdobných (ba totožných, jak ukazuje báseň Svůj bílý polož loket…) se s interpunkcí, hlavně s čárkou, nakládá odlišně: někdy se ponechá, někdy se zruší… V Theerově poezii je však třeba každý takový zásah zvážit aspoň dvakrát; v typu intelektuální tvorby, jaký tento básník pěstuje, mnohdy se složitými konstrukcemi, různými vsuvkami a volnými doplňky, je správné kladení čárek pro porozumění podmínkou kardinální. Neporozuměl-li tedy editor, neporozumí ani čtenář: „Viděls na vysokých žerdích prapory, jak městem vanou?“ není totéž co „Viděls, na vysokých žerdích prapory jak městem vanou?“ A co říci na vynechání čárek oddělujících volný doplněk zde: „[…] v okamih / jak duši zachvátí a vášeň násilnická / jak, důtky v rukou, štve ji středem žhoucích lích“?

Naprostá nedůslednost vládne této edici, i pokud jde o psaní příklonného -s (jednou se tiskne s apostrofem, jenž se dnes neužívá: „koho’s měla ráda“, jindy bez něho: „přišlas ty“) nebo velkých písmen. Dobově příznačné psaní verzálek u slov se symbolickou platností se většinou ruší – ale někdy se ponechává, a to i u téhož slova. A tak v Baladě o nejisté budoucnosti čteme „Tu prázdno cítím, smrti znoje…“, ale ve Zklamání „[…] A za onoho rána, / kdy zřel jsem nahost tvou, mdlou v cizím objetí, / Smrt létla kolem mne jak pták […]“. V básni Odešel básník máme v titulu minusku, ale v pátém verši majuskuli: „Odešel Básník.“ – a hned v následujícím verši, kde autor píše „Člověk“, má editor opět jen „člověk“.

Další evidenci různých editorských lapsů už pomíjíme (týkají se přitom nejen básní, ale i úryvků ze sekundární literatury, kde editor pracuje ještě nedbaleji, vynechávaje např. celá slova). Výše předestřené je dostatečným svědectvím toho, že v ediční poznámce formulovaný záměr „zpřístupnit čtenářům […] Theerovy verše v samostatné knize ve spolehlivém znění“ zůstal zbožným přáním.

Zbývá pojednat o doslovu Vladimíra Janovice. Těžko pro něj mohl nakladatel zvolit méně přiléhavé slovo než „obsažný“, jež užívá na obálce. To, co bychom očekávali od doslovu k výboru z veršů básníka, jehož tvorba ze čtenářského zřetele zmizela záhy po jeho smrti, by bylo vysvětlit ukotvení této poezie v její době, interpretovat básně v kontextu, jejž si přivolávají – přiblížit je skrz jejich jinakost. Ale místo literárněhistorického popisu tohoto kontextu a místo pečlivé interpretace zde čteme podivnou obhajobu Theera před výtkami starými padesát až sto let, obhajobu stále znovu navazovanou a vždy zbytečnou. Editor se odvolává na dnešní čtenáře, ale bojuje dávno skončené boje. Theer nepotřebuje obhájce, nýbrž vykladače. Tím přitom Janovic není. Ať se zabývá básní V neděli v restauraci, ať Žiji s Bohem a bohy, ať Mými Čechami, vždy čteme jakési subjektivní komentáře, apologie, případně invektivy k Theerovým kritikům – nic z toho neříká nic podstatného k básníkovým textům. Je to doplněno několika jen málo přínosnými úvahami na témata přímo s Theerovou poezií nesouvisející a řadou matoucích a nepřesných soudů či přímo omylů. Všechno to jen dokládá, že editor Theerova díla toto dílo a jeho kontext vlastně příliš dobře nezná. Někdy je to až úsměvné: Janovic například tvrdí, že báseň Vzpomínka na mrtvou je „momentka z Theerova pobytu v letním sídle dr. Kramáře […] na Krymu v roce 1913“. Jak na to přišel? Snad z toho, že báseň má motto v ruštině? (Text byl dokončen v červnu 1913, Theer pobýval na Krymu v srpnu a září…)

Na první pohled sympatická knížka se na ten druhý ukazuje být jen a jen zahozenou šancí na to zpřístupnit dnešnímu čtenáři dílo Otakara Theera: je knížkou textově nespolehlivou a informačně a interpretačně jalovou. Doufejme tedy aspoň, že na další theerovskou edici nebudeme čekat opět 38 let, tedy déle, než bylo básníkovi vyměřeno na celý život.

Napsat komentář