Koncern EMG vydal v roce 2018 v jedné ze svých divizí knížku Josefa Čapka Povídejme si, děti! V publikaci se praví, že se jí nakladatelství Pikola „vrací k autentickému znění“, že ji graficky upravil David Dvořák a že jde o „celkově osmé“ vydání. – Je to zarmucující, ale nic z toho není pravda. Potěšující oproti tomu je, že čtení následujícího výkladu lze ukončit kdykoli po opakovaných trojicích odstavců, a čtenář přitom v zásadě o nic nepřijde.
(1) K původnímu znění textů, jak je Josef Čapek otiskl na sedm pokračování v příloze Lidových novin v letech 1929–1931 a 1933, se nevrátila Pikola reprezentovaná v tiráži odpovědnou redaktorkou Janou Kotrlovou, nýbrž literární historik a editor Luboš Merhaut, když Povídejme si, děti! připravil pro třetí svazek Čapkových Spisů (Beletrie pro děti, Praha, Triáda 2013, s. 203–263). – Dále viz (Ad 1).
(2) Pan Dvořák, který se podepsal pod grafickou úpravu v Pikole, převzal do všech detailů výpravu knížky, kterou Václav Sokol vymyslel pro samostatné vydání Čapkových próz, jež ve znění převzatém z kritické edice ve Spisech naložila Triáda v roce 2014 a Merhaut – autor komentáře ke třetímu svazku Čapkových Spisů o 40 stranách – je doprovodil jednoduchou, 18řádkovou poznámkou. – Dále viz (Ad 2).
(3) V EMG, resp. v Pikole jsou na štíru nejen s etikou, ale i s aritmetikou. Knížka z Triády 2014, jejíž obsah a výpravu si Pikola celkem bezostyšně „osvojila“, je jedenáctým vydáním Čapkova vyprávění. Přestože je v ní tato informace uvedena v tiráži na posledním, dostatečně viditelném řádku, v EMG proklamují, že jejich produkt je vydáním osmým. – Dále viz (Ad 3).
(Ad 1) Josef Čapek během svého života (1887–1945) cyklus Povídejme si, děti! knižně nevydal. Do jednoho svazku jej sebral vynikající znalec díla obou bratrů Miroslav Halík až v roce 1954. V politicky a společensky nelehké době a ve snaze zdůraznit zejména výchovný, nabádavý rozměr vyprávění do Čapkova textu mnohokrát zasáhl. V Halíkově úpravě vyšla knížka od roku 1954 do konce 20. století celkem devětkrát (pokaždé bez vykřičníku v názvu). Když Luboš Merhaut chystal v roce 2013 Povídejme si, děti! pro Čapkovy Spisy (vycházejí v Triádě od roku 2008 a z plánovaných osmi svazků bylo vydáno zatím šest), byl prvním, kdo zpracovával autorovy texty podle jejich původního znění v Lidových novinách. Poté co je porovnal s Halíkovou edicí, zjistil, že ta se od nich liší ve více než 100 případech.
Vydání v Pikole se s Merhautovým zněním shoduje nejen ve všech jevech, v kterých se Halíkova úprava od LN odchyluje – to je jev naprosto mimořádný –, ale i na těch místech, kde Merhaut Čapkův text emendoval, což už je v rovině jevu nadpřirozeného. Znamená to jediné: scanner v Euromedia Group, jímž prohnali knížku z Triády, funguje opravdu dobře. – Dále viz (Ad ad 1).
(Ad 2) Grafická úprava Pikoly kopíruje práci Václava Sokola z Triády i v takových podrobnostech, jako je třeba dvoustrana 42–43 (shodně ve vydáních 2014 i 2018) s protilehle umístěnými dvěma kresbami nebo vypravení přední a zadní předsádky s kruhovými motivy míče a kola od vozu. Podobně jako s „akvizicí“ textu připraveného Lubošem Merhautem i zde se se Sokolovými původními nápady zachází jako s něčím, co nikomu nepatřilo, a bylo tedy volně k uchopení. Pikola to aspoň tak pochopila – a uchopila.
Čapkovy kresby, které provázely vyprávění v LN, byly součástí všech dosavadních knižních vydání (včetně dvou politováníhodných, v roce 1995 v Agentuře Cesty a v roce 2000 v Levných knihách) a výtvarní úpravci publikací s nimi zacházeli v zásadě shodně, tzn. umisťovali je zpravidla na pravou stranu knížky, v níž se tak text s ilustrací střídal téměř rytmicky. Úprava Václava Sokola tuto zvyklost udržuje, ale s korespondencí mezi slovem a obrazem pracuje mnohem citlivěji, opět s oporou o původní zveřejňování cyklu Povídejme si, děti! v LN.
To mj. znamená, že nejdelší jednolité „povídání“ doprovozené čtyřmi kresbami, které se v dosavadních knižních edicích nikdy do rámce jedné kapitoly nevešly (a jedna z nich tak vždycky ilustrovala vyprávění tematicky nesouvisející), bylo ve vydání v Triádě poprvé podáno graficky integrálně. Sokolovo řešení (v knize ojedinělé) dvou protilehle umístěných kreseb David Dvořák napodobuje stejně otrocky jako výtvarné vyvedení předsádky. Sokol na ní užívá motivů z dvou různých Čapkových kreseb, jeden z nich koloruje, a vytváří tak volnou souvislost s Čapkovou adjustací předsádek Povídání o pejskovi a kočičce. Když grafický úpravce a technický redaktor Pikoly v jedné osobě toto řešení „přebíral“, nereprodukoval ovšem dílo Čapkovo, nýbrž Sokolovo, a navíc mu necitlivým ořezem přisoudil spíš status balicího papíru než nápadité výtvarné aluze. – Dále viz (Ad ad 2).
(Ad 3) Představovat si, že v EMG neumějí opsat správnou pořadovou číslovku a zvětšit její hodnotu o jednotku, je složité – zvláště když jsme viděli, že uměli zkopírovat celý text i výtvarné řešení. Jediné vysvětlení, které mě jinak napadá, není vůbec hezké: početním karambolem se odpovědná redaktorka nebo někdo jiný ve firmě snad na poslední chvíli snažil zamést stopy po jakékoli souvislosti s edicí v Triádě (11. vydání v roce 2014), a situoval proto špatnou (náhodně zvolenou?) pořadovou číslovkou (8. vydání v roce 2018) někam mezi léta 1995 a 1999, kdy Povídejme si, děti! posedmé a poosmé reálně vyšlo. – Dále viz (Ad ad 3).
(Ad ad 1) V Poznámce nakladatele na straně 70 přitom ve vydání v Pikole stojí: „Naše edice se vrací k autentickému znění…“ Před čtenářem, který si za 199 korun jejich výrobek pořídil, tak tito nakladatelští umělci spolu s copyrightem „© Euromedia Group, a. s.“ ze strany 6 vyvolali iluzi, že někoho z nich napadlo jít po devadesáti letech konečně k pravému zdroji, tzn. vypravit se do knihovních fondů, napůjčovat si příslušná neporušená vydání LN, pořídit opis Čapkova textu, porovnat jej s předlohou a následně odborně připravit k vydání. Obávám se však, že jediné, co se touto EMG iluzí podařilo vyvolat, je údiv před takovouto opovážlivostí.
Věta o návratu k autentickému znění se doslova shoduje s formulací Merhautovou (s. 69 z triadického vydání 2014), a protože ji Pikola nedává v uvozovkách, je zřejmé, že tamní odpovědná redaktorka neví, jaký je význam přivlastňovacího zájmena „naše“.
(Ad ad 2) Také práce se scannerem může být zrádná. Metoda OCR sice z kvalitní předlohy načte jednotlivé znaky dobře, ale ve struktuře uměleckého textu se orientovat neumí. Ten Čapkův není jen sledem vyprávění o nejrůznějších věcech a činnostech, ale také jistou reflexí těchto vyprávění. Autor psal cyklus na pokračování v nepravidelném rytmu, a snad proto není vztah mezi dvěma rovinami jeho textu tak očividný. Jednu z oněch rovin tvoří totiž jen tři krátká vybočení, která Čapek nijak nenadepisoval a ponechal je v pozici jakýchsi intermezz.
S prvním z nich, jímž se Povídejme si, děti! otevírá, v dosavadních knižních vydáních žádná kompoziční potíž nebývala. Pasáž bývala sázena buď kurzivou, nebo se umisťovala na první dvě strany tak, aby titul následného prvního „povídání“ (s názvem Vstávat!) zřetelně vyznačoval pozici tohoto prologu. Jenže další dvě vsuvky (před O klukovi, který se tuze bál pana doktora a před O té bábě Povídajdě) byly jako vsuvky zřetelné právě jen při prvním otisku v Lidových novinách (24. 12. 1931, s. 6, a o dva roky později, příl. s. 11). Miroslav Halík to vyřešil tak, že „mezihru“ z roku 1931 opatřil samostatným titulem (Ještě o světě a nehodných dětech) a druhé předřadil titul o bábě Povídajdě.
Ve vydání v Triádě, které se ke znění LN oproti akci Euromedia Group opravdu vrátilo, jsou všechna tři intermezza sázena na příslušných místech textu polotučně a na samostatných stránkách. V Pikole jsou však druhá a třetí vsuvka na s. 49 a 58–60 připojeny bez jakéhokoli předělu k předcházejícím úsekům textu. Vznikají tak nesmysly, jako poukazování na odlišné časové souvislosti v rámci jednoho celku nebo vpád dialogu do monologického vyprávění.
(Ad ad 3) Někoho v EMG napadlo, že z právně „volného“ autora (Josef Čapek byl úředně uznán mrtvým k dubnu 1947) by mohl plynout nějaký zisk. Na tom není nic špatného. Špatné je to, že se ti lidé nerozhlédli a po zjištění stavu věcí nezvedli telefon a neřekli: „Chceme udělat to a to a chceme to udělat správně. Autorská práva na Josefa Čapka jsou volná, ale uvědomujeme si, že tahle edice je vaše. Nic vám nezaplatíme, ale v naší publikaci, kterou postavíme na té vaší, uvedeme, že přebíráme vaše vydání.“ Ještě chytřejší, spořivější podnikatel v knižní výrobě by pasáž od slov „nic vám nezaplatíme“ formuloval takto: „Zaplatíme vám tolik a tolik, protože víme, že ušetříme, když použijeme spolehlivé vydání, než kdybychom platili einsteiny, kteří neumějí danou věc ani dobře napodobit.“ – V civilizovaných zemích se tomu říká licenční vydání. V Čechách to zavedený pojem není, v Čechách podniká Euromedia Group.