V kanonu z 14. 2. t. r., věnovaném novému vydání pamětí V. M. Havla, zaznělo, že „je jistě obtížné najít míru, co ještě komentovat a co lze pokládat za srozumitelné na základě věcných souvislostí“ či naší běžné zkušenosti. Jestliže ve vydání Havlových vzpomínek se vysvětlivky za touto hranicí ocitly párkrát, jsou případy, kdy se komentátor za touto mezí pohybuje takřka neustále. V této souvislosti lze poukázat třeba na již starší komentovanou edici prózy Moskva-Petuški od Venědikta Jerofejeva (Moskva, Vagrius 2002). Autorem poznámkového aparátu k tomuto klíčovému textu ruské literatury z roku 1969 je Eduard Vlasov. Jeho komentář přináší mnoho pozoruhodného a objevného materiálu, který je však bohužel pohlcen spoustou zbytečností.

Jerofejevův zhruba stostránkový text je „doplňován“ a „dešifrován“ na pěti stech stranách poznámkového aparátu. Souhrnně by se zvolená metoda dala vystihnout souslovím, které je v rámci komentářů použito nejednou: „lze také vzpomenout na…“ či „podobně psali i další básníci, jako např. …“ Přičemž pokračování poznámky je značně libovolné. Jindy jsme zase obeznámeni s fakty zhola redundantními. Tak je např.: Jerofejovo „burácely bubny a kymvaly“ vysvětleno: „buben a kymval – bicí hudební nástroje: první je druh odhaleného bubnu s rolničkami, druhý se skládá z dvou měděných talířků nebo misek“ (s. 530).

Je tu ale ještě podstatnější moment než rozsah poznámek a jejich rozbíhavost. Hlavní svízel spočívá v tom, jaká interpretace konkrétního uměleckého textu je s jejich pomocí vytvářena. Jerofejevova próza, blízká snovému či alkoholickému blouznění, a plná emfatických zvolání typu: „Ó, marnosti. Ó, efemérnosti! Ó, nejbeznadějnější a nejostudnější chvíle v životě mého národa, chvíle od rozednění do otevření obchodů!“ (čes. překlad Libora Konvičky, Pragma 1992, s. 11) je ozřejmována např. takovýmto výkladem: „Tedy čas od východu slunce do 7 či 8 hodin ráno. V l. 1960–1970 se obchody s potravinami včetně alkoholu otevíraly nejdříve v 7:00. Věnička současně imituje poetiku biblických výroků typu: ‚Marnost nad marnost! řekl Kazatel. Marnost nad marnost, všechno je marnost!‘ [Kazatel 1:2]“ (s. 144).

Repliku, že hlavní hrdina si dal dvě velká a jedno malé pivo, provází komentář: „objem velké sklenice na pivo či kvas v sovětských restauračních zařízeních činil 0,5 l, malé 0,25 l“ (s. 201). Stejného druhu je i následující údaj: „Percovka – druh vodky (35 stup.) s pálivou paprikou. Neplést s pepřovou!“ (s. 324). Takové poznámky se s fikčním světem prózy nejen míjejí, dokonce svým úsilím o exaktnost, doslovnost a determinaci  s ním stojí v rozporu.

O jistém nepochopení textu, který je od první věty psán vypjatě zpovědním tónem, ale i minutím se s povahou literárního díla svědčí také poznámka, v níž se dovídáme, že Věnička je „zdrobnělá a familiární podoba plného jména Venědikt. Právě od tohoto místa je možné na text Moskva-Petuški pohlížet jako na autobiografickou prózu“ (s. 140).

Z úvah o Vlasovově komentáři je třeba vyloučit, že nejde o více či méně zábavné pokračování Jerofejevovy hravé a groteskní poetiky, což při četbě poznámek nejednou vytane na mysli. Všechny pochyby však padnou u pasáže „na co máš v ruce tu kudličku?“ „Na co? No přece abych tě mohl podříznout. Proto. To jsou mi otázky… na co? Podříznout, samozřejmě…“ (v čes. překladu na s. 116). Ta je totiž komentována jako „parafráze dialogu Červené Karkulky a Šedého Vlka z pohádky pro děti ze 17. stol. od Charlese Perraulta: ‚Babičko, proč máte tak velké zuby?‘ – ‚To abych tě lépe snědla, mé dítě!‘ Červená Karkulka nestihla ani hlesnout, zlý Vlk se na ni vrhl a spolkl ji i s botičkami a s červenou karkulkou“ (s. 535).