Od roku 2013 vycházejí v nakladatelství Academia Sebrané spisy Jakuba Demla. Následující řádky nejsou zatím ještě recenzí projektu, z něhož dosud vyšly chronologicky první čtyři knihy, nýbrž jen zastavením u jednoho z jeho rysů, bohužel dosti viditelného.

V „Závěrečném slově“ ke čtvrtému svazku (Zrození Šlépějí anebo Demlova „bílá kniha“, 2018) praví vedoucí editor řady, Martin C. Putna, na adresu odlišných vykladačů Demlovy tvorby: „…teze o ‚neznámém arcidíle‘ jde od Bedřicha Fučíka k Vladimíru Binarovi a jeho žačkám…“ Ponechme stranou, že sousloví „neznámé arcidílo“ „jde od“ Binara, i to, že tezi formuloval cca před půlstoletím, kdy povědomí o celku Demlovy tvorby bylo vágní i mezi odborníky – a je proto poněkud levné zívat nad ní z dnešního odstupu, poučeni z velké části právě díky úsilí Fučíka a Binara v samizdatu –, a zastavme se až u roztomilosti o „jeho žačkách“. Nejenže pisateli nestojí za to jmenovat badatelský tým pro výzkum Demlovy korespondence, který pod vedením Daniely Iwashity už více než deset let připravuje a od roku 2010 v pravidelném rytmu vydává komentované edice spisovatelových dopisů, ale dvojsmyslně vyznívající formulací je dokonce vyvolán dojem, jako by mezi Binarem a tímto týmem panoval nekritický, oddaný vztah – a už jen tím jako by se říkalo, že práce těchto „žaček“ je pro poznání Demlova díla bezcenná.

Ani čtenář, který je pro Demlův způsob zaujat třeba méně vášnivě než vydavatelé tohoto autora v Academii i jinde, však nemůže nevidět, že postup při zpracování Demlovy korespondence a komentáře jednotlivých editorek nejsou odvozeny od pojetí nějaké autority, ale organicky vycházejí z nároků různorodého textu a jeho proměňující se dobové situace. Citovaná větička je tedy nejen odborně neudržitelná, ale je hanebná i lidsky. Zdá se, že vedoucí editor Demlových sebraných spisů má s tím, kdo se pohybuje na témže poli, ale nepodléhá jeho kuratele, jakýsi problém.

Mohlo by se namítnout, že jde jen o jednu poznámku pod čarou na nedůležité straně 663 čtvrtého svazku spisů nebo že to vedoucí editor třeba vůbec tak nemínil. Rád bych to připustil, ostatně v prvním svazku (Prvotiny, 2013) na s. 698 jméno D. Iwashity ještě uvedeno je, – kdyby celá Putnova vydavatelská koncepce Demla nebyla opřena o nepřetržité unižování přínosu předchůdců (s částečnou výjimkou Jindřicha Chalupeckého) a nevystavovala se jako něco, čím není. Ohrnovat nos nad těmi, kdo na poli objevování a vydávání Demla vykonali spoustu práce přede mnou – a já sám jsem tou prací inspirován, třeba i polemicky –, především znamená, že nemám mnoho co říci vlastního.

Projeví se to třeba tím, že s výjimkou druhého svazku (Mystické překlady, 2014) tvoří osnovu tzv. závěrečných slov – v pojmenování jde možná o nekontrolovaný tik z dlouholetého saturování strašné rubriky LN – zkopírované úryvky z demlovské kapitoly z dvacet let starého prvního dílu spisu o české katolické literatuře. U tak ambiciózního projektu jako sebrané spisy to je překvapivě laciné. Souborná edice díla externího autora je přece jen něco jiného než vlastní práce, ať už je jakkoli monumentální. Vydavatelský aparát má především sloužit textu vydávaného autora, nikoli být lázní, v níž vydavatel vymáchá své prádlo již jednou proprané. Je politováníhodné, že takové jevy, včetně nechutné formulace o „žačkách“, shledáváme v publikaci s vědeckým aplombem.

Průvodním projevem tohoto zdvojování, v akademickém provozu dnes pohříchu celkem běžného, ale v kritické edici uměleckého díla zatím dosud masověji nepěstovaného, je průnik Putnova pojetí na pozici titulů většiny svazků. Není to sice – bohužel – nic trestného (myslím, že nikdy nebudu schopen v knihkupectví nahlas požádat o „Tasovoviny“ nebo o „Šporkoviny a zoufalosti“), ale je to praxe, která bývá obvyklá spíše u komponovaných výborů než u souborných řad, u nichž je namístě naopak volba názvů popisných, neutrálních (srov. spisy Seifertovy, Masarykovy, obou Čapků, Poláčkovy aj.).

U Demlových spisů jde přitom o několikerý paradox. Jednotlivé díly, vyvolávající většinou svým názvem představu antologie (např. Moji přátelé a smrt aneb Texty raného expresionismu [sv. 3, 2015], chystané Šlépěje československé aneb Demlovo putování nebo Kajícnosti a zbožnosti), usilují o relativní úplné zahrnutí daného období, ale současně nemohou dosáhnout toho, co deklarují, totiž autorovu tvorbu „vyjevit tak, jak v průběhu více než půlstoletí postupně vznikala“ (sv. 1, s. 697) – neboť to není v moci žádné edice. Každá souborná edice nějak „interpretuje“, původní dílo „mění“ už jen tím, že v něm takříkajíc dělá pořádek, tj. třídí druhově, žánrově, tematicky, narovnává chronologicky atd., a děje se to přirozeně i nyní s Demlem.

„Závěrečná slova“ zatím vydaných svazků jsou – s výjimkou druhého – jednoznačně nejslabším článkem jinak náročně koncipovaného vydavatelského aparátu, jejž vedle Putny vypracovávají dále Záviš Šuman a (od sv. 2) Jakub Vaníček. Obávám se, že doslovy budou tím prvním, co většina čtenářů ve svazku nalistuje, a bude to k Putnově škodě. Kvůli jeho sebestředné optice a žvavému stylu, o němž se pisatel zřejmě domnívá, že je vzletný, nebude vidět na nepopiratelný přínos editorova angažmá, na jeho značnou studijní kapacitu, schopnost obhlédnout terén takřka nepřehledný, umění zpracovávanou látku hierarchizovat, zachycovat od sebe vzdálené souvislosti apod.

Průběžné vymezování se vůči Fučíkově a Binarově samizdatové edici Demla z let 1978–1983, projevující se zejména desinterpretací, komolením i ostentativním obcházením (a míjením se se skutečnými slabinami strojopisného Díla Jakuba Demla), je zhola zbytečné. Demlovy spisy v Academii, vydrží-li jejich vydavatelům síly, budou výjimečným počinem. Ne proto, že ustaví nějakého „původního“ nebo „skutečného“ Demla, nýbrž proto, že ve chvíli dokončení bude možné mluvit v zásadě o celku autorovy zvrstvené a proměnlivé tvorby – tak jak to už léta umožňuje Fučíkův a Binarův vydavatelský projekt, jenže ten na základě jen několika desítek strojopisných exemplářů. Realizace Demlových Sebraných spisů v Academii by se měla stát podnětem k tištěnému nebo elektronickému naložení souboru samizdatového. Obě vydavatelská řešení jsou tak rozdílná, že by si edice nekonkurovaly a na vzájemné konfrontaci by vydělali všichni.