Před časem uspořádal Památník národního písemnictví ve spolupráci se spolkem Slova mají křídla večer věnovaný výročí Petra Bezruče. Akce, na niž byl jako zvláštní host pozván Jaromír Nohavica, jsem se nemohl zúčastnit a ani se mi dosud nedařilo zpětně od hostů či z tisku zjistit něco více o jejím průběhu. Jen pouhá podoba pozvánky, jíž dominovala tvář „novodobého slezského barda“, a chyby ve jménech dalších účastníků dávaly celkem jasně najevo, jaké měla tato akce zaměření a jaké byly priority. Alespoň kusou představu si lze dnes udělat z příspěvku Zdeňka Smolky Petr Bezruč plný záhad, zařazeného do sborníku z loňské konference Petr Bezruč bard prvý, co promluvil (Ostrava 2018). Zdeněk Smolka se totiž večera zúčastnil a rozhodl se připojit postřehy z Nohavicova živého vystoupení formou poznámek pod čarou k již hotovému textu ostravské přednášky.

V hlavním pásmu svého textu se Zdeněk Smolka nejprve stručně věnuje proměnám interpretací Slezských písní, vypisuje různotvary pseudonymních vystoupení Vladimíra Vaška či se zastavuje u zjevu Jana Grmely. Přes popis pátrání po skutečném autorovi v době po Bezručově veřejném vystoupení směřuje především k výkladu o teorii Jana Drozda, jejímž dnešním protagonistou je právě Jaromír Nohavica. Zde Smolka předvádí, jak Drozd a Nohavica pochybným způsobem nakládají s již tak spornými zdroji (především knihou J. Vochaly), nepozorně čtou sekundární literaturu i Bezručovy básně a používají, když se jim to zrovna hodí, interpretační postupy, které kladou životní data do přímé souvislosti s texty. Smolka s Drozdem a Nohavicou polemizuje, v jiné rovině však také popisuje, jak je tato demagogická parola konstruována, a přechází k úvaze, proč je tato teorie přes svou vratkost stále vlivná. Na posledních stranách jeho stati tak čteme konstatování o diletantizaci a infantilizaci společnosti či bagatelizaci hodnotových systémů.

Pásmo poznámek pod čarou, z nichž některé odkazují ke zmíněnému bezručovskému večeru a Nohavicově exposé, ukazují oproti tomu zoufalou snahu vést s Nohavicou nějaký věcný dialog, a především bezmoc nad jeho způsoby: „Když jsem na to Nohavicu upozornil, nonšalantně celou věc přešel bez jediného slova, jako by o nic nešlo“ (s. 29), nebo „Mé námitky proti Petrovu autorství některých dalších básní smetl Nohavica ze stolu s překvapivým prohlášením, že na Petrovi netrvá a že druhým autorem sbírky může být někdo jiný; následně však o druhém autorovi mluvil neustále jako o Ondřeji Boleslavu Petrovi“ (tamtéž), a ještě „Když jsem na ni upozornil [tj. na výtku proti Nohavicově tvrzení], připustil, že článek zná, nepokusil se s ním však vyrovnat, místo toho začal mluvit o něčem jiném“ (s. 30).

Z perspektivy, která se zakládá na přesvědčení o nutnosti a dlouhodobé blahodárnosti jakékoli diskuse, tj. v důsledku i takové, jež je vedena setrvale proti bezpodstatným „argumentům“, nelze zpěvákova tvrzení z rozpravy sice vylučovat. Naskicovaný průběh debaty ale myslím jasně dokládá, že taková výměna nemá žádný smysl. A tím, že takovým taškařicím dává prostor Památník národního písemnictví, jsou teorie Jaromíra Nohavici jen nobilitovány.