Na příspěvek o knize Jana Hertla Historie, tj. vyhnanství z ráje dorazila do naší redakční pošty reakce spolueditora svazku Josefa Štogra. Jeho text zveřejňujeme (viz komentář u textu recenze) a připojujeme k němu zde své poznámky, v nichž se dotkneme některých míst z jeho zaslána.
Za nejpodstatnější považuji, že Josef Štogr zlehčuje kritiku edičního zpracování svazku. Z mého pohledu ovšem nelze přistoupit na jeho přání, že výbor z Jana Hertla bude čtenář číst s monografií o Hertlovi z roku 2017 v ruce, která mu bude suplovat chybějící komentář či vysvětlivky. Psal-li jsem o „nízké orbitě“ ediční práce, měl jsem ovšem na mysli zejména kvalitu přípravy textu, což lze demonstrovat například na článku Madridské sny, který je v recenzi zmíněn. Ten nevyšel ve třetím čísle Akordu ročníku 1939, jak uvádějí editoři, ale ve druhém z 10. února. Bez ediční zprávy v zádech ponechávají původní pravopis cizích slov (např. pathosem, nervosně), intervenují ale do interpunkce či aktualizují kvantitu samohlásek v geografických názvech (původně Australii). V textu se však hlavně objevují odlišnosti od výchozího textu, jako jsou například: …v kdejakých neohraničených močálech… místo …neohraničitelných…, …a řadu žurnálů… m. …řady…, …co je to hranice… m. …co jsou to…, O to, co… m. O tom, co… Poněvadž je pro editory výboru z Hertla asi jedině „čtenářsky přijatelné“, že se edičním aparátem nezabývali, nevíme, zda jde v těchto případech o uvážené emendace, anebo zda to nejsou pouhé chyby. Kritiku takto nezcela uspokojivě vykonané práce nelze vydávat za upřílišněný požadavek nějakých „akademiků“, naopak ‒ nárok na spolehlivost předkládaného textu je požadavek zcela základní. Každá edice je ze své podstaty světem sama o sobě, ale přeci jen vstupuje vždy do interakce s dalšími edicemi. Texty v ní obsažené si na straně jedné vynucují určité zacházení, něco ovlivní účel vydání (tedy odhadovaný požadavek cílové čtenářské skupiny), naopak něco diktuje tradice, zvyklost v ediční praxi. Text je možné prezentovat různými způsoby, ale je dobré dodržovat alespoň základní zvyklosti, být ve svých rozhodnutích konsekventní. Editor by měl ideálně postupovat promyšleně, s pokud možno jasně čitelnými a nejlépe i argumentovanými zásadami, je pak jedno, zda sedí v kabinetu katedry filologie, nebo je ve volném čase editujícím stíhacím pilotem.
Josef Štogr dal najevo svoji obavu před požadavkem standardizace v ediční přípravě, paradoxně ale klade normy na to, jak má vypadat recenze, když mi vytýká, že jsem nepředstavil editory knihy, zejména pak Jarmilu Štogrovou. Kdyby k tomu v úvodu nepřidal ukřivděnou poznámku, že není zmíněna jeho předmluva, bylo by to od něj vskutku rytířské. Je ale potřeba ještě glosovat několik dalších drobností. Předně jsem byl nařčen z ledabylého čtení recenzované knihy. Nepozorně tu ovšem četl pan Štogr. Ten je přesvědčen, že jsem smíchal hrušky s jablky, když jsem vedle sebe postavil dvě hertlovské práce editorky Jarmily Štogrové. Nemýlím-li se, v dané pasáži jsem pouze poukazoval na to, že posuzovaná edice vyrůstá z bádání a jeho publikačních výsledků, které editorka v minulosti realizovala. Dalšího podivného výkladu se dopouští pan Štogr v momentě, kdy mi podsouvá sdílení stejného hodnocení Hertlovy osobnosti, jaké najdeme v pamětech V. Černého či Z. Kalisty. Opět – nejsem-li zcela nestřízliv: napsal jsem, že vznik nového výboru z Hertla je jistě mimo jiné veden snahou Hertla rehabilitovat a nabídnout jinou optiku než tu, kterou ostřila právě zmiňovaná memoárová literatura.
Za popletení jeho křestního jména – chybu jsme v původním textu opravili – se panu Štogrovi omlouvám.
„v nichž se dotkneme některých míst z jeho zaslána.“
(Citzace z odpovědi Flaišmana na moji žádost o omluvu a uvedení na pravou míru)
Pan Flaišman není zřejmě příliš pozorný editor a není ani pozorným čtenářem. Věta citovaná v úvodu se jeví jako výplod nedobrého počítačového překladače. A s obsahem jeho odpovědi je to podobné: ostatně dalo se to čekat. Moje popletené jméno ve svém článku opravil a věnoval mi jednu větu formální omluvy. Pokračoval však dále, „jako by se nechumelilo“, ve svém sebevědomém, nadřazeném tónu. Má ale jakýkoli materiální důvod k převaze, se kterou se prezentuje? Nikoli. Jeho sebevědomí nestačí zakrýt argumentační nouzi. První z knih zřejmě vůbec nečetl a nečetl pravděpodobně ani úvod, nebo o něm záměrně mlčí.
Podruhé a naposled se alespoň symbolicky na jednom příkladu zabývám jeho chybami a nepřesnostmi, ať už záměrnými nebo náhodnými, kterých se v dotčených textech dopouští a pokouším se dosáhnout přiměřené reakce vašeho časopisu.
Pan Flaišman cituje jedno z nejproblematičtějších míst ze svědectví Kalisty, osoby vůči Hertlovi nesporně ve vícero ohledech zaujaté: jde o údajné svědectví Z. Kalisty, Hertlova o deset let staršího kolegy, který se považoval za následovníka prof. Pekaře. Pan Flaišman se mohl v námi vydaných knihách dočíst, že Hertl v publikované stati Mládí Humprechta Jana Černína z Chudenic kriticky dokázal, že Kalista pokračovatelem Pekařova díla není, ač by velice stál o to, aby za něj byl považován. Napsal to v poměrně mladém věku – jak se s tím starší Kalista vyrovnal, nechám na těch, kdo si jsou ochotni dostudovat dostupné podklady, k jejichž zpřístupnění jsme přispěli. Nebyl to jediný konflikt mezi těmito dvěma muži, a Kalista byl nesporně zaujatý. Ale zde jde ještě o něco jiného. Pan Flaišman má na svědectví Kalisty podivný vlastní zájem, jde až tak daleko, že je tlumočí „vlastními slovy“ Přitom se prokazuje jeho neznalost dobových reálií. Hertl nemohl nikoho „popohnat k cenzuře“. To, co pan Flaišman svými slovy píše „…měl údajně již před tiskem znovu pohnat k cenzuře Kalistovu monografii Josef Pekař“je obsahově nesmysl. Pokud právě z Kalisty v tak krátké recenzi cituje, měl by pro to mít dobrý důvod, a hlavně by měl před shrnutím Kalistova svědectví podrobit obsah sdělení racionálnímu přezkoumání. Měl by se nejprve ujistit, jak vůbec fungovala v pozdním protektorátu cenzura a jak vůbec mohl kdokoli zasáhnout podle Kalistou popisovaného modelu. Že tu „cosi nehraje“ by mělo být jasné i průměrně vzdělanému člověku. Historka o „upřímném sazeči“ z Kalistových vzpomínek patří do červené knihovny a nebere v potaz tehdejší reálie. Pokud by vůbec s danou věcí měl Hertl něco společného (a to vůbec není doloženo jinak než odkazem na informaci bezejmenného „kohosi“), tak to nebylo „pohnání“. Věcně je to Hertla zcela míjí – Kalista si jen stěžuje, že se mu napodruhé nepodařilo cenzuru obejít.
Pan Flaišman se ve své odpovědi v této věci „vyviňuje“, napsal přeci, že „že vznik nového výboru z Hertla je jistě mimo jiné veden snahou Hertla rehabilitovat a nabídnout jinou optiku než tu, kterou vytvořila právě zmiňovaná memoárová literatura“. Ale to napsal o editorce. Sám snahu hledat objektivní pohled na Hertla nemá, na jeho vlastním představení Hertla do očí bije právě jeho osobní zájem na zvýraznění tohoto ustáleného, ale dále neudržitelného klišé.
Josef Štogr
Vážený pane Flaišmane,
dočítám se ve Vašich příspěvcích v i-kanon.cz o Vašich výhradách k mému postupu při vydání dvou svazků věnovaných Janu Hertlovi. Vím, že jste vystudovaným literárním vědcem, jehož ediční počiny jsou především nasměrovány na 1. polovinu 20. století. Předpokládala bych tedy, že jste před napsáním svého textu Kříšení Jana Hertla pročetl pečlivě oba svazky. Bohužel Vaše texty vyznívají jako poněkud povrchní, možná spíše osobní výhrada k faktu, že se někdo zabývá Vašim tématem jinak, než jak to ukládá vysokoškolský úzus. Poněkud nepatřičný se mi zdá také název Vašeho příspěvku.
Položila jsem si otázku, proč jste o Hertlovi Vy ani další literární vědci již dříve nenapsali odborné studie, nevydali ediční zpracování jeho díla. Odpovídám si, že stále méně se pracuje s archivním materiálem, s korespondencí a dobovými reflexemi. Odkazuji tím na svá několikerá konstatování v Hertlově monografii Neztratit se v propastné tůni nahraditelnosti, že při zodpovědném přístupu k popsání situace literárního světa 30. let a období protektorátu nestačí citovat opakovaně dílo J. Meda a M. C. Putny, či J. Rataje ve věci druhé republiky. V případě Jana Hertla je badatelům k dispozici jeho rozsáhlý soukromý archiv, našli k němu cestu ti, kdo se zabývají osudy Hertlových přátel či kolegů – např. Jiří Brabec (Z. Kalandra), Miloš Doležal (J. Franz), Tomáš Pavlíček (K. Schulz) a další.
Můj zájem o Jana Hertla jako inspirativní osobnost především 30. a 40. let má širší souvislosti, mj. spojené s revue Řád a Dobrým dílem Josefa Floriana. Ke studiu pramenného materiálu, především korespondence, jsem přistupovala s důvěrou, že to, co píše přítel příteli, je pravda, nikoli umná literární stylizace. Na této důvěře je postavena interpretace Hertlova osudu, nejde tedy o rehabilitaci jeho obrazu. Odkaz na Kalistu a Černého vyvažuji odkazy na vzpomínkové texty např. Ladislava Jehličky, Anastáze Opaska či Františka Lazeckého, mj. v prvním svazku v části Listy přátel.
Ke spolehlivosti Kalistova úsudku o povahách a konání jeho souputníků cituji v monografii článek Alessandra Catalana (s. 100, pozn. 108) Zdeněk Kalista aneb nekonečný boj proti obrovské přesile (Souvislosti XVII, 2005, č. 1, s. 99-111): „Je-li Kalista ve svých vzpomínkových textech někdy až příliš zaujatý, shledáváme ho střídmějším, píše-li o autorech, kteří nebyli jeho přímými konkurenty… Postupem času se Kalista vžil do role přímého Pekařova následovníka…“. Dodávám, že Kalista v Hertlovi spatřoval konkurenta a ve svých pamětech ho ve vztahu k Pekařovu odkazu dehonestoval mj. poukazem k údajnému přizpůsobení výkladu Pekařova díla dobové německé ideologii. Doporučuji k tomu srovnat příspěvek Hertla a Kalisty ve sborníku O Josefu Pekařovi, vydaném v roce 1938 (datovaném 1937).
Dám-li slovo přímo Kalistovi o jeho vztahu k Hertlovi, cituji opět z monografie z dopisu (s. 128), který Kalista Hertlovi napsal jako poděkování za příspěvek do soukromého sborníku přátel ke Kalistovým 50. narozeninám v roce 1950: „Milý pane kolego, chci Vám poděkovat za Vaši účast ve sborníku, který mi přátelé podali k padesátce. Ale chci také říci, že se mýlíte: Nic mezi námi nepadlo osobního. Ničím – pokud se pamatuji – jste mi neublížil, ničím jste se mne nedotkl osobně. Nesouhlasil jsem s postojem, který jste zaujal ne vůči mně osobně, nýbrž vůči věcem, obecně a objektivně. Snad jsem ten postoj posuzoval ne dost chápavě, snad ani ne dost spravedlivě a s historického stanoviska…“ V pamětech (které začal psát ve vězení) je to jiný Kalista, zažívající pocit nespravedlnosti a hořkosti z vlastního osudu. V šedesátých letech pak sebereflexe vlastní role nejen ve vztahu k Pekařovi doznala dalších posunů.
Uvedené citace nabízejí bohužel Vámi nevyužitou metodu srovnání různých pohledů a hodnocení. Ve svých publikacích se jí držím a snažím se vytvořit pokud možno objektivní obraz, na jehož zjasnění mohou nyní pracovat i další badatelé.
Práci s korespondencí i s citací z publikovaných textů jsem popsala v ediční poznámce prvního svazku. Domnívám se, že zachování dobové podoby textů i korespondence vystihuje lépe jejich charakter než úprava podle současných pravidel pravopisu, jehož zjednodušování považuji za ochuzování českého jazyka. Hertlova bibliografie je také dosti bohatě opoznámkovaná – citacemi či poznámkami, na které články kdo a jak reagoval, jaká se kolem tématu rozběhla diskuse. Jednotlivé Hertlovy články nejsou anotované záměrně. Nejedná se diplomovou práci, shrnující kompletní bibliografii. Hertlovu publicistiku sleduji podrobně pouze do roku 1942, záměrně v chronologickém pásmu, které vede k lepšímu porozumění autorova odborného zájmu v čase a dějinné situaci.
Vytýkáte mi nejasné stanovisko a chyby, ukazujete to na jednom příkladu ve své druhé reakci nazvané Katedrová editologie obávaná. (I tady jste použil rádoby ironický nadpis, který by však dle mého soudu lépe vyzněl jako upoutávka v nějakém populárním časopisu.) Upozorňujete, že Hertlův článek Madridské sny vyšly v Akordu 1939, č. 2, nikoli v č. 3, jak uvádím v bibliografii. Nicméně v první textu jste článek citoval s mou chybou… Zdá se mi, že teprve na podruhé jste se začal knihami vážněji zabývat. Nalézt chybu nebo překlep není žádné umění, důležité je studovat prameny v souvislostech. Vy jste vybral z Hertla pouze to, co podporovalo Kalistův obraz, dopustil jste se hrubého zjednodušení a nahlížení „pozdější optikou“, další publikované dokumenty jste pominul.
Přes všechny výhrady k Vašemu přístupu mne těší, že se konečně Hertlovi dostalo pozornosti na poli literární vědy – Vaším odkazem na knihy, které o něm byly napsány a vydány. Byť v malém nákladu, v množství podobném některým universitním tiskům, našly si obě publikace cestu do on-line katalogů knihoven. Odtud je zvědavost, vzbuzená doufejme Vašimi on-line články, pomůže zvídavému čtenáři vylovit. A já se budu těšit, že mne upozorníte na chyby ve jmenném rejstříku. Já vím už alespoň o jedné.
Jarmila Štogrová, 2.10. 2018
PS – Na svatého Františka 2018:
Pan Flaišman mne požádal, zda by mohl můj text, byť je ve formě osobního dopisu, publikovat na stránkách i-kanon.cz. S uveřejněním souhlasím, neboť mne ujistil, že není „žádným ostouzečem Hertla a řádistů“, moje snahy v podstatě vítá, „současně že je však již zřejmé, že se nepotkáváme v otázkách ediční přípravy a pojetí vztahu … monografie k právě vydané edici.“