Kniha Jana Tesaře Co počít ve vlkově břiše je pátým titulem, jejž autor publikoval v Čechách ve svobodné éře po roce 1989. Výstižnější by však bylo říci: od roku 2000, neboť po celá devadesátá léta si Tesař, v letech 1969–1970 a 1971–1976 vězněný za organizování odporu proti počínající husákovské normalizaci a od roku 1980 žijící v exilu, udržoval od polistopadových politicko-společenských poměrů ostražitý odstup, a to i od postkomunistického prostředí akademického, a dokonce i od nově se rodících struktur nakladatelských. Svědčí o tom i slovenská Tesařova publikace Sme autentickí dedičia (Bratislava 1995).

Skutečnost, že po Mnichovském komplexu (nakl. Prostor v roce 2000, 2. vyd. 2014) vydalo všechny další autorovy knihy pražské nakladatelství Triáda, je výmluvná – Tesařovy práce vynikají nejen nonkonformní kritičností, ale postupně od Zamlčené diagnózy (2003) přes Traktát o „záchraně národa“ (2006) k České cikánské rapsodii (2016) a nejnovější publikaci také čím dál víc zvrstvenou výstavbou, jejíž příprava by byla pro rutinně postupující nakladatelství nepředstavitelná. Autorovy texty totiž vycházejí s jistým, někdy značným časovým odstupem, a i když jde o jejich první knižní zveřejnění, předkládají je Tesař a nakladatelství vlastně jako edice, které v různé míře komentují jak autor, tak vydavatel.

Nejnovější publikace, jejíž titul naráží na studii Zdeňka Vašíčka – mj. Tesařova spoluvězně z let 1972–1973, s jehož knihami tvoří ty Tesařovy dvě třetiny titulů tzv. červené řady Triády – Co psala Karkulka ve vlkově břiše z roku 1980 (knižně in Z. V. – Françoise Mayer: Minulost a současnost, paměť a dějiny, 2008, s. 7–18), tento způsob zveřejňování vlastních prací završuje a možná i osvětluje Tesařovu distanci od dění v českém veřejném prostoru po roce 1989. Onen způsob zveřejňování spočívá jednak ve zpřístupnění původních textů, v případě Vlkova břicha vzniklých od konce šedesátých let do konce let sedmdesátých a v knize sázených antikvou, jednak v jejich několikastupňovém komentáři, jehož vrstvami jsou: (a) Tesařův úvod ke knize a různě dlouhé prology ke každé z 23 statí svazku; pocházejí zřejmě z roku 2001, kdy byl konvolut nabídnut a připraven pro tištěné vydání, jež se však nakonec neuskutečnilo – tyto texty jsou v knize dány bezpatkovým písmem a čteny kontinuálně s vydávanými statěmi vytvářejí napínavý dialog dvou tesařovských hlasů s odlišnou stylistikou; (b) komentáře editora svazku Roberta Krumphanzla (s. 409–576), které představují vznik a „život“ vydávaných statí, jejich případné ohlasy a dobové souvislosti, a vykládají též reálie (děje, místa, osoby atd.) zmíněné v Tesařových původních textech – vydavatelovo organicky komponované a účelně proodkazované pásmo pracující s obsáhlou literaturou předmětu je sázeno rovněž groteskem; (c) v rámci editorova komentáře je antikvou tištěno jednak několik Tesařových textů souvisejících s daným tématem (např. dopis americkému prezidentu Jimmymu Carterovi z června 1977), jednak Tesařova další vysvětlující sdělení editorovi z let 2016 nebo 2017, v komentářích citovaná v závorce s příslušným datem. Publikace přináší mimořádné čtenářské nebo studijní potěšení, ať už se postupuje „podélně“ (od první do poslední strany), nebo „příčně“ (po jednotlivých písmenných řezech).

Jádro svazku s podtitulem „Práce o vytváření struktur občanské společnosti z let 1968–1980“ představuje 16 statí z let 1977–1979, které v žánrovém rozpětí od úvahy po polemiku promýšlejí úlohu protitotalitní opozice v nejrůznější fázi jejího formování, a zpravidla přímo nějakou strategii navrhují. Řečeno méně koženě, jsou vesměs frontální kritikou Charty 77, resp. postupu jejích tehdejších představitelů (nejen jejích mluvčích), a to „zvnitřku“ (Tesař byl jedním z prvních signatářů), a jejich východiskem je důraz na pěstování akceschopnosti stále širších vrstev obyvatelstva. Autorovy podněty však zůstávaly bez kýžené odezvy a Tesař začal brzy vnímat směřování Charty 77 jako stagnaci, která naděje úvodního vystoupení a rezistenci proti prvním útokům víc a víc zmarňovala. Sice o tom nikde přímo nepíše, ale jeho odstup od polistopadového uspořádání české společnosti je zřejmě dán i tím, že étos značné části politického a společenského establishmentu se napájel právě z toho chartovního ovzduší, které Tesař atakoval jako nedostatečné pro konstituování občanské společnosti.