Zítra uplyne 150 let od narození F. X. Šaldy. To je výročí, kterému je nejspíše přiměřený pietní akt. Otázka, do jaké míry zůstává kritikovo a básníkovo dílo inspirativní pro každodenní „život“ literatury a obce, je složitější a otevřenější. Úkolem následujících řádek není nic jiného než pokus o představení nejnovějšího šaldovského bádání, čímž navazujeme na referát o konferenci Šalda MMXVII, kterou letos v listopadu uspořádala redakce Revolver Revue.
Pro zájemce o to, kdo Šalda byl a co ve svém životě udělal, je k dispozici výborné slovníkové heslo v Lexikonu české literatury. Šaldovo příjmení spadá šťastně do závěrečného úseku abecedy, jejž pojímá čtvrtý, poslední díl LČL (S–Ž, 2008). V něm byla metodologie slovníkového hesla – ve srovnání s počátky projektu od poloviny sedmdesátých let 20. století a s prvním svazkem z roku 1985 – rozpracována už tak podrobně, že umožnila zevrubný přehled o spisovatelově životě, chronologický a současně panoramatický výklad jeho díla a detailní bibliografii. Autorem hesla, v celém Lexikonu zřejmě nejrozsáhlejšího, je Daniel Vojtěch, který šaldovské bádání rozšiřuje v dalších svých pracích: v monografii o literární kritice prvního desetiletí 20. století Vášeň a ideál (2008) nebo ve studiích o Dykovi či Masarykovi pro čtyřdílnou řadu Kultura a totalita (2013–2016).
Z nemnoha dalších originálních pohledů na Šaldovo dílo posledních cca deseti let lze jmenovat práce Martina Tichého (Šaldův střet s předválečnou modernou, in Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity 56, 2007), Libuše Heczkové a Josefa Vojvodíka (pasáže o Šaldových knihách Boje o zítřek a Duše a dílo v prvním dílu Dějin nové moderny, 2010), Jana Wiendla (Ráje a utopie F. X. Šaldy, in Hledači krásy a řádu, 2014), Luboše Merhauta (Naše „krize modernová“: Česká moderna a Šalda v korespondenci Machar – Masaryk, in Politici, umělci a vědci ve veřejném prostoru na přelomu 19. a 20. století, 2015). V naší době rezonují ovšem i znovu vydané šaldovské reflexe Jiřího Brabce (Zápisník o Šaldovi 2009, č. 16), Otokara Fischera (vybrané do dvoudílné antologie Literární studie a stati, 2014–2015), Bedřicha Fučíka (shrnuté do Zápisníku o Šaldovi 1995 a zahrnuté též do prvních dvou svazků Díla BF, 1998 a 2002) nebo Jiřího Pistoria (ve výboru Doba a slovesnost, 2007).
Zkraje letošního roku vydaná oboustranná korespondence mezi Demlem a Šaldou Pozorné srdce je po delší době (vlastně od Pekárkova vydání dopisů mezi Šaldou a Nejedlým v roce 1974) první úhrnnou edicí soustavnějšího listovního styku: zastihuje kritika v časté písemné komunikaci zejména v letech 1913–1914 a 1917–1922. Vzorně a nápaditě vypravené vydání, pod nímž jsou podepsány Daniela Iwashita, Šárka Kořínková a Eliška Davidová, lze postavit naroveň šaldovským epistolárním edicím Emanuela Macka (s Hladíkem a Sezimou, 1964, O. Šimkem a O. Fischerem, 1969, a A. Mackem, 1972).
Loňským kritickým vydáním románu Loutky i dělníci boží byl nejen zacelen Soubor díla F. X. Šaldy, počítající od roku 1947 se zveřejněním autorovy veškeré slovesné tvorby (v níž tato próza představovala vrchol uměleckého usilování jak v době prvního vydání /1917/, tak v podobě přepracované /1935/), ale také byl učiněn první krok v elektronickém zpřístupňování Šaldových textů. Editoři Jiří Flaišman a Michal Kosák připravili kompletní znění všech pěti verzí románu za autorova života (časopisecky 1915, knižně 1917, 1918, 1920 a 1935) a ve spolupráci s Borisem Lehečkou umožnili na platformě Juxta Commons porovnávání rozdílů mezi jednotlivými zněními. (Tomuto kroku předcházelo zpřístupnění všech dosavadních 21 svazků Souboru na internetu ve formátu pdf.)
Svazek Dodatků ke Kritickým projevům 1–13, který se na knihkupeckých pultech objeví zanedlouho, má v rámci Souboru díla FXŠ číslo 23 a přináší vše, co v letech 1919–1963, kdy „podřada“ spisů Kritické projevy vycházela, zůstalo opominuto – buď proto, že daný text nebyl v době vydávání znám (nebyl dotud excerpován), anebo proto, že jeho zveřejnění nedovolila komunistická cenzura. Obsah dodatkového svazku tedy bude značně nesourodý, ale i tak bude mít snad svou cenu. Kromě řady charakteristických marginálií – jako třeba Šaldovo redakční oznámení v době působení v Kmenu 1917: „Za rukopisy, jichž jsem si nevyžádal, neručím a rukopisů těch nevracím, leda byla-li přiložena obálka s úplnou adresou a frankaturou“ – představí například tzv. aféru anonymních listů z let 1910–1914 nebo téměř půlroční intenzivní potýkání Šaldy s F. Peroutkou a J. Kodíčkem, kteří v prvním ročníku Přítomnosti atakovali oprávněnost kritikových soudů z devadesátých let 19. století. Vedle toho obsáhne kniha Dodatků šest masarykian (z toho dvě česky dosud nepublikovaná), politicky ožehavou brožuru Těm, kdož neumějí čísti, totiž Národnímu osvobození, F. Peroutkovi & Cie a všechny práce psané mimo Šaldův zápisník 1928–1937, včetně studií o autostylizaci, Máchově próze nebo lyrice Boženy Benešové.
Úkoly ve spolehlivém zpřístupňování Šaldova díla přitom nekončí. Otevřeným zůstává komentované vydání Šaldova zápisníku (reprintovaného v letech 1990–1995), postupná příprava autorovy korespondence, rozpohybování webových stránek Společnosti F. X. Šaldy a zejména všestranná analýza autorova díla. Poslední monografie (A. Mokrejš) vyšla před dvaceti lety, a jakkoli byla prosta politicko-ideologického zkreslování – ať už v jeho mdlé, jakoby setrvačné poloze (F. Buriánek, 1987), nebo naopak v nastavení bezostyšně primitivním, jakým byla nenapodobitelná knížka Štollova (1977) –, Šaldovo dílo spíše znehybňovala, než aby přibližovala jeho pulsaci, dynamiku a napjaté rozpory.
Další příspěvek bude zveřejněn 4. ledna 2018.