Vznik práce Annalisy Cosentino Chvála blbosti (nakladatelství FF UK 2017) by se dal s jistou nadsázkou přirovnat ke způsobu, jakým Bohumil Hrabal komponoval některé své texty z Morytátů a legend nebo jak sestavil knížku Klub poezie. Morytát, který napsali čtenáři či Morytát o veřejné popravě, první a poslední próza souboru z roku 1968, jsou „konfrontáží“ úryvků z pochvalných a hanlivých dopisů adresovaných prý Hrabalovi, resp. „montáží“ vybraných pasáží z dvou údajných anonymních dopisů a z výstřižků dobového tisku. Klub poezie, autorský strojopis z roku 1978, je sestřih úryvků z dvou Hrabalových próz, Příliš hlučné samoty (liché kapitoly) a Něžného barbara (kapitoly sudé), provázený fotografiemi Ladislava Michálka. Cenzurovaná verze této montáže vyšla tiskem v roce 1981 jako Kluby poezie.
Příměr k Hrabalovu zacházení s vlastními prózami má ve zkratce přiblížit tvůrčí postup, jímž studii o Jaroslavu Haškovi, napsanou a vydanou původně italsky, adaptovala Annalisa Cosentino v knihu pro česky čtoucí publikum. Její edice Haškových vybraných děl v elitní řadě I Meridiani milánského nakladatelství Mondadori z roku 2014 (srovnatelné v českém prostoru jakžtakž jen s odeonskou Knihovnou klasiků blahé paměti) sestává z Osudů dobrého vojáka Švejka, z 58 Haškových povídek, několika básní, lokálek a dvou divadelních her.
Na úvodních 145 stranách předchází tomuto výběru esej Elogio dell’idiozia (Chvála blbosti) a životopisný přehled. A právě tyto dva útvary zformovala autorka pro české vydání přibližně stejně jako Hrabal Příliš hlučnou samotu a Něžného barbara pro Klub poezie – přirozeně s tím základním rozdílem, že při „střihu“ tentokrát nepadaly pod stůl pasáže nebo motivy, které cenzura v Československu roku 1981 pokládala za „společensky škodlivé“. Obrazně řečeno, vzala nůžky a lepidlo a ze svých dvou separátních textů začala vytvářet jednolitý tok, resp. řečiště, v němž podle Haškových životních a spisovatelských césur bude střídavě nabývat vrchu biografické líčení nebo monografický výklad. Annalisa Cosentino vypracovala tuto strukturu až do takových detailů, jakým je ohled na čtenářův komfort, což s přímostí, jež nepostrádá energii haškovské komiky, vyjadřuje první poznámka pod čarou jejího spisu: „Biografické pasáže odlišujeme od analytického výkladu menším písmem (také proto, aby je čtenář případně mohl snadno přeskočit).“
Střídání analytických a životopisných úseků činí text nejen opticky překvapivějším, a tedy i napínavějším, ale plynutí výkladu především způsobuje, že Haškův „život a dílo“ – což v převažující většině knížky znamená povídkovou tvorbu – vnímáme jako syntézu, jako nerozpojitelnou nebo splétanou jednotu celoživotního mystifikátora a nepřetržitého spisovatele. Iluze takové paralelity dostupuje vrcholu přibližně ve dvou třetinách textu, kdy Hašek „umírá“ a do výhradního tematického plánu knihy se posouvá jeho román, resp. hlavní postava Osudů v nejrůznějších nasvíceních, z nichž se zvláště skví hypotéza o americké inspiraci dobrého vojáka, opřená o filologický nález, o filiaci s literárním žánrem, který v haškovské literatuře dosud nefiguroval.
Psát o Haškovi je těžké, a to jinak těžké, než bývá obecná výzva pojednat v nějakém modu o literární fikci. Je to autor, který je svým základním ustrojením neprvoplánově nevážný, a klade tak na svého interpreta zvláštní nároky (o úmornosti, naivitě nebo míjení se řady vykladačů s tímto autorem by bylo možné nepěkně vtipkovat). Sjednocující gesto Annalisy Cosentino, jak je v jejím pojednání zahlédám, spočívá v tolerantním přehlížení očividných Haškových nástrah, v tichém smíchu nad autorovými jemnějšími operacemi a ve věcném konstatování tzv. míst nedourčenosti, a tedy tajemství.
Prosloveno při uvedení knihy 10. 5. 2017.