Elektronické zveřejnění Dějin české literatury 1945–1989, které vyšly tiskem ve čtyřech svazcích v letech 2007–2008, konečně umožňuje operativně pracovat aspoň s jednou částí této příručky. Ponechme nyní stranou, že pro některé uživatele, k nimž se hlásí i autor těchto poznámek, to byl jediný úsek Dějin, který měl vůbec nějaký smysl: zatímco se na předchozích stovkách stran odvíjela úmorná líčení v rytmu Literární život – myšlení o literatuře – poezie – próza – drama – atd., oddíl Základní literatura a prameny přinášel cenné a z hlediska vydání rukověti i docela aktuální informace o literatuře předmětu.
Ale jako skoro u všeho, co Dějiny provázelo, i tady se přihodilo nedorozumění, resp. nepromyšlený záměr: bibliografii, mezi jejíž průvodní vlastnosti má patřit také přehlednost, netvořil nějak strukturovaný soupis, nýbrž „narativní“ výklad typu: „Vedle dalších prací věnovaných sémantice prostoru města se interpreti zaměřovali rovněž na analýzu charakteru postav Daniely Hodrové jako v případě studie Jany Bartůňkové a Aleny Zachové Problém dvojnictví v trilogii Daniely Hodrové (Česká literatura 1994, č. 5, s. 522–532). K autorčině tvorbě se opakovaně vracel její generační a umělecký souputník Vladimír Macura, mj. v doslovu Hledání podobojí (in Daniela Hodrová: Podobojí, Ústí nad Labem 1991, s. 175–179).“
Pisatel bibliografických kapitol ve všech čtyřech dílech Dějin, Tomáš Pavlíček, přitom odvedl z celého autorského kolektivu nejlepší práci; jeho text ukazuje, že při zpracovávání rozlehlého materiálu musel nějak kriticky rozlišovat, a tedy riskovat. Přirozeně byl vázán sjednocujícími zájmy redakce Dějin, což se projevilo např. jmenováním konferenčních sborníků problematické úrovně hned ve vstupních pasážích bibliografického oddílu coby hlavních referenčních publikací pro dané období – ale v zásadě postupoval solidně a jeho tematicky koncipovaný popis docela dobře ukázal tzv. druhý život písemnictví dané doby.
Uživatelskou hodnotu Pavlíčkova výkonu však snižovala skutečnost, že čtenář vyhledávající příslušnou sekundární literaturu musel pročítat rozsáhlé několikastránkové pasáže, sázené oproti hlavnímu textu Dějin petitem, a navíc neměl jistotu, zda se o předmětu jeho zájmu nepojednává ještě v jiných partech takto „vyprávěné“ bibliografie. Katastrofa byla završena tím, že oddíl nebyl nijak podrobně členěn (měl jen Obsah analogický náplni daného dílu Dějin), a nadto – na rozdíl od hlavního textu s jeho třemi typy registrů – nebyl opatřen nějakým jiným „přístupovým kódem“: musel se prostě pročítat celý.
Když už autorský kolektiv a redakce Dějin chtěly mít bibliografickou část napsanou takto výpravně, neměly zapomenout na kýženou vlastnost každého takového materiálu, relativně snadnou disponovatelnost. Oddíly Základní literatura a prameny proto měly v každém dílu Dějin buď opatřit autorským a předmětovým rejstříkem, nebo třeba doprovodit abecedně, resp. tematicky uspořádaným soupisem položek, o nichž text „vyprávěl“ – s tím, že v Pavlíčkově pojednání by jednotlivé záznamy defilovaly se zkráceným údajem.
Nelze vyloučit, že autoři a redakce této příručky byli tak chytří taky a jeden nebo oba postupy vypracovat zkusili. Pokud tak udělali, výsledky je zřejmě neuspokojily, a proto je snad stornovali. Ať už rejstříky práci s vyhledáváním jména na rozlehlé stránce potištěné malým písmem neusnadňovaly, nebo doprovodné soupisy vlastně jen zdvojovaly příslušný výklad, všechno ukazovalo na to, že nápad se souvislými vyprávěcími pasážemi o literatuře předmětu by si možná zasloužil revizi. K takovému kroku ovšem autoři a redakce nepřistoupili a uživatele svých Dějin vystavili nárokům rešeršních prací v petitovém textu. Elektronickým zveřejněním Dějin tento nárok odpadá a rešerším se lze nyní věnovat v oblastech k pátrání snad přiměřenějších. Bibliografický výzkum však mezitím o deset let zestárl.