Vzpomínkou na Jiřího Opelíka proniká dominantní osobnostní rys – spojení mlčenlivé povahy a mohutné imperativní naléhavosti – příkladu přísné důslednosti, badatelského a kritického svědomí. Mluvil nerad a zpravidla jen tehdy, když to bylo nutné. Neimprovizoval, nekonverzoval. Při vzrušených debatách upadal do stále hlubšího zamyšlení, jako by mlčením reagoval na přemíru řeči a na naléhavost pohledů, které se k němu upíraly s nevyřčenou otázkou. Nevystupoval v médiích a témata, jimž věnoval desetiletí práce, nechával traktovat pohotové hráče schopné mluvit kdykoli o čemkoli. Nečetné rozhovory, které poskytl, formuloval vždy písemně, dovedl ovšem svým odpovědím vtisknout hovorový spád. Jeho vzpomínky na univerzitní učitele a na dětství a mládí v Olomouci prozrazují vypravěčský talent, kterému však popouštěl uzdu, pouze měla-li osobní rovina obecný přesah a zastihla-li ho otázka v příznivé chvíli (srov. rozhovory u příležitosti druhé knihy studií o K. Čapkovi Uklizený stůl – Lidové noviny 29, 2016, č. 213, 10. 9., příloha Orientace s. VI–VII [24–25], otázky Petr Zídek, resp. Týnecké listy 26, 2016, č. 10, s. 27–30, otázky Petr Hanuška). Své úkoly si dával sám (neodpovídal na všetečné dotazy usilující strčit nos do toho, na čem právě pracuje), pracoval na nich neokázale a v soukromí, ve svém volnu, paralelně ho však většinu života zaměstnávala kolektivní díla, jimž věnoval svůj všední den. A tak můžeme s úžasem přehlédnout na základě bibliografie, které se již od její první verze připravené pro knihu Milované řemeslo (2000) soustavně věnuje Luboš Merhaut, trojí mohutnou řadu v díle Jiřího Opelíka: 1) svébytný typ literárněkritický podílející se na emancipaci a svobodném rozmachu kriticismu od poloviny padesátých let do konce let šedesátých, 2) analytickou pozornost diferencované literárněhistorické heuristiky rozprostraněné v širokém žánrovém rozpětí od monografií, portrétních a problémových studií, přes komparativní sondy, dílčí edice po sebrané spisy, v jejichž komentářích a doprovodných esejích je shromážděna a funkčně utříděna, hierarchizována a vyhodnocena rozsáhlá materie ústředních fenoménů moderní české prózy, poezie a literární vědy. Konečně řadu 3) tvoří podíl na profilových syntetických a lexikografických podnicích české literární historiografie druhé poloviny 20. století: Na Slovníku českých spisovatelů (red. s R. Havlem, 1964), čtvrtém dílu Dějin české literatury (dokončen 1969, vydán 1995) a především na Lexikonu české literatury I–IV (1985, 1993, 2000, 2008). K třetí řadě nutno počítat i hesla o české próze v Kindlerově literárním lexikonu (díl VI, 1972), Rakouském biografickém slovníku, Slovníku světových literárních děl, účast v řadě dalších kolektivních pracích jeho domovského pracoviště a v neposlední řadě dvojí vydání souboru interpretací českého moderního básnictví Jak číst poezii (1963, 1969), který redigoval a koncipoval. Pokračování textu Mlčenlivý. Za Jiřím Opelíkem (21. října 1930 – 3. srpna 2024)