Kolikrát si dnes člověk tváří v tvář záplavě současných fake news a desinformací může připomenout, že do diskuse s popírači šoa se nechodí: byla by to přílišná legitimizace něčeho, o čem se diskutovat nedá. Popírání událostí holokaustu už trvá několik dekád, ale přesto se nepřestávají objevovat další a další kameny zmizelých, další a další drobná svědectví a příběhy přeživších či zavražděných. Jedním z takových je vyprávění manželů Ruth a Františka Neumanových. Nejde o osobnosti obecně známé ani kulturně či literárně činné, a oč inzitnější jejich vyprávění je, o to překvapivější je uvědomění, z kolika a jakých detailů se celá mašinerie zagłady skládala: „za každým jménem musíte vidět vyděšené obličeje dětí, starců a stařen, zoufalství lidí v rozkvětu života, nemocné a zdravé, moudré i ty, co se moc nenapřemýšlí, ale všechny toužící přežít a vrátit se do všedního, normálního života“ (s. 64; v doprovodné studii ale citováno jako „musíme vidět“, s. 13). Pokračování textu Chybějící řemeslo