Kolikrát si dnes člověk tváří v tvář záplavě současných fake news a desinformací může připomenout, že do diskuse s popírači šoa se nechodí: byla by to přílišná legitimizace něčeho, o čem se diskutovat nedá. Popírání událostí holokaustu už trvá několik dekád, ale přesto se nepřestávají objevovat další a další kameny zmizelých, další a další drobná svědectví a příběhy přeživších či zavražděných. Jedním z takových je vyprávění manželů Ruth a Františka Neumanových. Nejde o osobnosti obecně známé ani kulturně či literárně činné, a oč inzitnější jejich vyprávění je, o to překvapivější je uvědomění, z kolika a jakých detailů se celá mašinerie zagłady skládala: „za každým jménem musíte vidět vyděšené obličeje dětí, starců a stařen, zoufalství lidí v rozkvětu života, nemocné a zdravé, moudré i ty, co se moc nenapřemýšlí, ale všechny toužící přežít a vrátit se do všedního, normálního života“ (s. 64; v doprovodné studii ale citováno jako „musíme vidět“, s. 13).

Jde o příběh jedné opavské obchodnické rodiny, svým skromným drogistickým podnikem sousedící s proslulejším obchodním domem Breda & Weinstein – ikonickou stavbou Leopolda Bauera, zdobící obálku výpravné monografie Jindřicha Vybírala. Rohový dům, ve kterém prodejna drogerie a barev a laků sídlí dodnes, je sice až poválečnou restitucí za původní poškozený obchod. Ruth Neumanová (1921–1997) byla vnučkou zakladatele rodinného závodu Morize Altschula (1867–1936). Její vzpomínky – dopsané 9. 2. 1988 coby text primárně rodinný, viz četné oslovování dvojice dospělých dětí – nyní vydala Slezská univerzita v Opavě pod názvem „Kmeny srostou v jeden strom“: vzpomínky dědičky opavské firmy Altschul Ruth Neumanové (1921–1997).

Publikace to není rozsáhlá a sestává ze dvou, resp. tří částí: z úvodní studie čtyř autorů a pravděpodobně i editorů následných vzpomínek – Lucie Gilarové, Jaromíry a Jiřího Knapíkových a Víta Němce. Samotné vzpomínky jsou průběžně doprovozeny fotografickou přílohou, jejíž základ z rodinných fotografií koncipovala sama Ruth Neumanová, konvolut byl pravděpodobně editory rozšířen o fotografie ze závodu (fotografie firmy M. Altschula). Třetí část tvoří – ovšem jen  v obsáhlejších citacích v rámci poznámek pod čarou – vybrané vzpomínky Františka Neumana (1913–1990). Nejčastěji jsou uvozeny autorčinou intertextovou poznámkou na způsob: jak už tatínek vylíčil, nebo, jak už drahoušek napsal apod. Zvolené řešení je jistě legitimní, konečně jde o regionalistickou publikaci zdůvodňující svůj výběr: „Jelikož František Neuman pocházel z Mělníka a do Opavy přišel až po druhé světové válce, vybrali jsme z jeho textu pouze ty části, které se vztahují k Opavě nebo jsou důležité pro doplnění textu paní Ruth“ (Ediční poznámka, s. 16). Vzhledem k rozsahu výchozího strojopisu – 17 listů A4 – je ovšem otázkou, co by se stalo, kdyby byl text přetištěn celý a zda by třeba nezaujal i někoho na Mělnicku apod.

Publikace je bohužel vydána jako neprodejná, nelze ji zakoupit ani v univerzitním e-shopu, což při čtivosti i sympatické obrazové výpravě je vlastně škoda. V něčem to totiž popírá vlastní smysl vydání – rezignuje se tu na snahu publikaci smysluplně distribuovat a zpřístupnit ji čtenářům. Nedělám si iluze o kdovíjak dramatickém zvýšení a prodeji nyní 200 kusového nákladu, ale dané vzpomínkové texty určitý okruh čtenářů bezesporu mají. Jde tu spíše o princip: když už se do něčeho investuje – úsilí, čas, finance a dnes i papír (proč zde tak exkluzivní křídový?), mělo by se držet řemeslo a nerezignovat na ně. A to i v redakční a ediční přípravě: v tiráži publikace zarazí „man-Satz“ „Neprošlo jazykovou úpravou“, připomínající univerzitní skripta před třemi čtyřmi dekádami. Bizarní je to zejména v kombinaci s bezprostředně následujícím označením „Kritická edice pamětí Ruth a Františka Neumanových“, což je zde třeba skutečně vnímat jen jako technické označení projektu, který bohulibě zaštítil financování edice. O kritickém přístupu k vydání pramenů „metodou transliterace, jelikož je [text] jasně srozumitelný“ rozhodně mluvit nejde.

Výsledkem je vlastně pozoruhodný „výkon“ v podobě zachování všech pravopisných nedostatků obou pisatelů, absence čárek před zjevnými vokativy, před spojkami že, který [zájmena jež × jenž neumí používat ve svém textu ani čtyři editoři s dvěma lektory dohromady] atd., sem tam vyšinutí z vazeb, u nichž pochopitelně nelze mít jistotu, nejdou-li na vrub nepozorné ediční transliteraci, neopraveny či nekomentovány jsou i věcné chyby, např. Bohučovice jsou městskou částí blízkého Hradce nad Moravicí, ne železniční zastávkou u Ohře, odkud putovaly transporty, než byla v r. 1943 zbudována přímá vlečka až do Terezína (jde o Bohušovice nad Ohří). Čtenář by nad tím mohl mávnout rukou, sdělení je podstatné a silné i s těmito minelami. Ale v celkovém pojetí publikace, které – pravděpodobně s ohledem na vykazovatelnost v RIVu (Rejstříku informací o výsledcích) – zahrnuje aparát v podobě lektorů, dvou cizojazyčných resumé, rejstříku místního a jmenného, a medailonu autorů (rozuměj editorů), těžko říci, co zamrzí více, zda míjení se se čtenáři, k nimž se kniha nemůže dostat, či míjení se se zvoleným žánrem kritické edice.

Nemohli text přečíst, třeba v rámci nějaké praxe, studenti opavské bohemistiky?