Ohlédnutí za hereckou dráhou Josefa Abrháma (14. 12. 1939 – 16. 5. 2022) přineslo obvyklou dávku nevkusu, banalit, povrchnosti a neznalostí. U materiálu se však nezastavujeme proto, abychom jej nějak strukturovali a pokusili se ho vysvětlit – je mimo naše možnosti konkurovat divadelním a filmovým periodikům –, nýbrž proto, že jsme v něm zahlédli zajímavý typ nerozumění.
Ta zajímavost spočívá v tom, že není projevem ani dílčí nepozornosti, ani radikálně vyhraněného interpretačního modelu, neopírá se o odlišnou zkušenost generační, vzdělanostní či geografickou, a je pravděpodobné, že její šiřitelé si své zvláštní vykladačské orientace nejsou nijak vědomi. Vycházejí tak jako vyslanci mimozemských civilizací, v jejichž základech jsou jiné komponenty než lidská kultura, jejíž oblast však pohříchu čím dál nestydatěji okupují.
Nad jednou z Abrhámových filmových rolí (psycholog v Kulovém blesku, 1978, rež. Ladislav Smoljak a Zdeněk Podskalský) se například – lhostejno kde a kým – pravilo: „Po většinu času pasivně a ve skrytu duše trpí a veškeré snažení okolních postav sarkasticky komentuje vnitřním monologem. Není tak úplně zřejmé, zda si přeje pouze utéct z malého bytu, kde se ,rodina dusí‘, nebo od rodiny jako takové. Nejvíce emocí projevuje pouze v opilosti, když během jednoho večera navštíví zbylé aktéry směny, načež se poté musí jít velmi trapně a poníženě všem omlouvat.“
Každý, kdo Kulový blesk viděl, ví – nezávisle na tom, jak film hodnotí –, že psycholog Knotek v Abrhámově podání netrpí ani pasivně (existuje utrpení aktivní?), ani ve skrytu duše, že jeho komentáře nejsou jen sarkastické a nevztahují se k veškerému snažení jiných postav, že z malého bytu neutíká, ale prostě se stěhuje do většího (a otázka po tom, zda je to „úplně zřejmé“, nebo zda dokonce neutíká od rodiny, je „úplně“ pitomá, neboť dr. Knotek je naprosto nedvojsmyslně ukázán jako pozorný, ba vzorný otec a manžel), že emoce neprojevuje, jen když je opilý, a že se neomlouvá trapně a poníženě.
Z linie komedií natočených podle scénářů Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka film Kulový blesk sice mírnější, jemnější rovinou nadsázky vybočuje, ale i umělá inteligence by od prvních záběrů snad rozeznala, že zde nemá vznikat iluze pravděpodobného světa a že filmové postavy a jejich jednání zastupují vzorce našeho každodenního života jen v ironické, záměrně přehnané zkratce. Nejenže se tedy citovaná charakteristika v ničem netýká postavy, kterou Josef Abrhám v Kulovém blesku ztělesňuje, ale není při ní zmíněn ani jeden z hereckých prostředků, které byly při utváření role dr. Knotka použity.
Josef Abrhám hraje psychologa konsekventně jako duševně pracujícího člověka, který je nucen komunikovat s lidmi existujícími vně jeho sféry; činí to zdrženlivě, ale zdvořile a empaticky, s pochopením pro postavy, jež jsou na rozdíl od něho ukazovány bez sebereflexe. Jako jediný je účasten téměř v každé scéně a současně je vybaven „vnitřním hlasem“, kterým některé scény provází, prolíná, nebo je – protichůdně k probíhajícímu dění – přímo pointuje.
Abrhámův Knotek ani neutíká z malého bytu, ani od rodiny, ale trpělivě a věcně absolvuje veškerý diskomfort spojený s monstrózní stěhovací akcí: přijímá roli „pobočníka“ ředitele celého projektu (v překvapivě rtuťovitém ztvárnění Rudolfa Hrušínského), zaskakuje jako svědek na svatbě cizím lidem, překládá metráky uhlí z jednoho sklepa do jiného, pomáhá stěhovákům apod.
Josef Abrhám to všechno hraje s nepatrně zadržovanou, jakoby udivenou účastí, jíž chce jeho dr. Knotek předcházet konfliktům, nebo je aspoň zahlazovat. Jeho pravá emocionalita se ukazuje třeba ve scéně v bytě u ing. Severina, při poslechu „nádražního“ hlášení o příjezdu „vlaku z Vizovic“, či po příchodu domů a vyslechnutí manželčina referátu o synově mravnostním prohřešku ve škole. Pohyb očí, nepatrný úklon hlavy, náznak úsměvu. Ztišenost Abrhámova hereckého projevu přispívá velkou měrou ke zvláštně smutné atmosféře filmu, který při vší „hřejivé“ smoljakovsko-svěrákovské poetice ční z normalizační kinematografie jako monument. – Ale vykládejte to divákům, kteří jsou cele systemizováni „na hlášky“ a za emoci pokládají jen opilost.