Už šestnáct let „běží“ na stránkách čtvrtletníku Revolver Revue seriál Viktora Karlíka a Karla Cudlína Ateliéry. Jeho obsahem jsou odpovědi osloveného umělce na stabilní sekvenci otázek a fotografie prostředí, v němž tento umělec pracuje. Karlíkovy otázky se ptají na každodenní nebo civilní okolnosti lidského tvoření: kde ten ateliér je, co autor vidí z okna nebo jaké k němu doléhají zvuky, zda při práci poslouchá hudbu, jaké tam má světlo, v čem jsou výhody a v čem úskalí daného prostoru apod. Cudlínovy fotografie jednak dokumentují to, co zaznívá v odpovědích, jednak jsou samostatnou fotografickou esejí, podle níž si čtenář časopisu vytváří povědomí o dispozicích výsostného prostoru, spočívá u nejrozličnějších detailů nebo zahlédá umělce při práci.
Počítal-li jsem dobře, „odvysílala“ Revolver Revue takovýchto „dílů“ zatím šestašedesát. Nemusí se zde vypisovat, kdo všechno byl dosud portrétován. Někteří teoretici a historici výtvarného umění (zvláště ti, kteří zasedají v ministerských komisích a spolurozhodují o ne/bytí periodických publikací) nicméně pokládají (při zdůvodňování ohledně ne/přidělení příslušných grantů) tento časopis za tribunu, která je takříkajíc „mimo aktuální trendy“. Obávám se však, že kdyby stoupenci nejnovějších tendencí cyklem Ateliéry alespoň zalistovali – a v Revolver Revue to zdaleka není jediný materiál vížící se k výtvarnému umění –, výroky o malém přínosu pro „současnou scénu“ by jim v jejich trendy-ústech mohly nepříjemně zaskočit.
Karlík s Cudlínem svůj projekt v roce 2005 žádnou deklarací neuvedli a kolem cyklu žádný PR povyk nerozvíjejí. V každém z vydání Ateliérů zůstávají skryti za volbou příslušného umělce, za sadou otázek, fotografickou spouští, množstvím a velikostí snímků, přičemž rozmyslnost jejich přístupu je očividná i na takových detailech, jakými jsou kompozice snímků na dvoustránce nebo umístění poslední fotografie, reprodukované zpravidla celostránkově na levé, sudé stránce RR.
Přestože se otázky pokládané oslovovaným výtvarníkům nemění, vzniká při každém novém vydání Ateliérů původní rozhovor, jehož originalita není dána jen nezaměnitelností zpovídaného, jeho otevřeností, či naopak lapidárností až úsečností, ale také tím, jaký celek spolu s fotografiemi vzniká. Je to celek, jenž – zatím na 66 způsobů – v kolářovském smyslu stáčí větší pozornost k práci umělce než k jejímu výsledku.
„Dlouhý úvod, krátký závěr“, říkává jeden z mých učitelů. Čtrnáctideník Tvar otevřel v tomto ročníku jakoby nic rubriku „Obrazárna Kristýny Jirátové“, jejíž princip spočívá v tom, že na cca půlstránce časopisu je otištěno krátké povídání o návštěvě v nějakém „uměleckém ateliéru“, jež provázejí dvě fotografie. Provedení slovesného i obrazového výkonu plně odpovídá titulu tohoto cyklu. Čím méně se dozvídáme o práci vybraného výtvarníka, tím více se noříme do tzv. pocitů majitelky obrazárny, které jsou ilustrovány snímky, proti nimž je běžná amatérská produkce na Instagramu něčím jako Magnum Photos.
Hlas těch pocitů k tomu praví, že – a teď to bude směs doslovných citátů a poctivých parafrází – ateliér je prostředí, do kterého umělec promítá ducha své tvorby i část sebe samého, je to místo naplněné touhou, vášní, láskou, ale také pochybami, zklamáním, a ve výběru veskrze subjektivním nás autorka seznámí s umělci blízkými jejímu srdci. Bohužel to nebudou Picasso, Jacob, Miró nebo Rodin, s jejichž intimními prostory se pojí tolik příběhů, ale možná že za pár let se v uměleckých publikacích budou číst příběhy z ateliérů současných českých umělců. Autorka se na to nesmírně těší, a první navštívené prostory také vysloveně dýchají tvůrčí a kreativní atmosférou, obrazy vidíte doslova všude, jsou to místa, kde umělec mezi štětci tráví většinu svého času, pro samé obrazy tu téměř není k hnutí, ale kromě množství fascinuje autorku především stylový rozsah umělcovy práce…
Panuje tu jistá jednota mezi opovážlivostí, s níž si autorka „Obrazárny Kristýny Jirátové“ přivlastnila cizí ideu, a beznadějností, s níž ji realizovala. Do ateliérů k umělcům chodí na návštěvu různí lidé. Umělci, dejte si pozor!