/ Publikováno:

Mravnost nade vše

Prof. Milan Sobotka poskytl rozhovor, v němž rekapituluje svou životní cestu (Naše doba vidí vše vyhroceněji. S Milanem Sobotkou o Hegelovi a výuce filozofie, A 2, 18/2020; srov. i reakci S. Sousedíka v č. 25 nadepsanou Horizont zkušenosti). Již otázky Lukáše Rychetského a Matěje Metelce jsou – mírně řečeno – zarážející: Jejich – nenapadá mě lepší výraz – naivistická formulace a nedůslednost neodpovídají soustavnější orientaci v předmětu, k němuž se pokoušejí získat vyjádření. Způsob, jakým na ně M. Sobotka reaguje – kromě celoživotního modu operandi, příznačného pro široké vrstvy české společnosti po r. 1948 a zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století –, si však žádá repliku. Autoři rozhovoru se totiž většinou spokojili s odpovědí, které se jim dostalo, aniž by položili doplňující otázku a přiměli protistranu k upřesnění, vyjasnění, případně ji konfrontovali s odlišným hodnocením událostí, o nichž je v rozhovoru řeč. Prodlužuje tak konsensuální stanovisko části vzdělanecké obce, která po r. 1989 v několika krocích podpořila kontinuitu statu quo akademických institucí ve prospěch stejnorodosti a nevzrušivého pokračování.

Ponechme stranou nostalgický aspekt, který vskutku výstižně zachytil již sám název celého interview – jistě, druhou polovinu 20. století v naší vlasti, která nesčetné životy rozmetala v membra disiecta, lze hodnotit i tak, tj. z hlediska jednotlivých úspěšných podniků vykoupených dlouhodobým kompromisním postojem vcelku nevzrušivě.*) Míra legitimity takového hodnocení vlastní minulosti je ovšem překročena, jsou-li opětovně poškozeni lidé, kteří již jednou byli týmž kompromisem těžce zasaženi. Motivaci ovšem nutno hledat ve vědomé či nevědomé potřebě legitimizovat manévrování, jehož neudržitelnost a zrádnost byla dobře patrná již v době, na niž se vzpomíná.

Pasáž týkající se polistopadového působení prof. Karla Kosíka na Filozofické fakultě UK je příznačná: „OTÁZKA: Vzpomenete si, jak Karel Kosík prožíval návrat na filozofickou fakultu po roce 1989? ODPOVĚĎ: Kosík nastoupil hned po roce 1989 a od letního semestru už působil na fakultě. Nevím, zda byl spokojen se svým angažmá. Možná že od studentů očekával vstřícnější přístup. Škola má ale své zásady, na seminářích se musí číst filozofické texty a je možné, že to Kosíkovi zcela nevyhovovalo. Myslím si, že Kosík nebyl úplně šťastný jako učitel. OTÁZKA: To mohlo souviset i s tím, že nebyl šťastný ani z následujícího vývoje. ODPOVĚĎ: I to je samozřejmě možné, také učil jen dva tři roky a poté z fakulty odešel. OTÁZKA: Studenti na něj možná také útočili jako na levičáka, což v té době nemělo dobrý zvuk. ODPOVĚĎ: To je také možné, pamatuji se, že například Ivan Dubský byl obviněn, že byl marxistickým filozofem, ačkoli byl autorem krásných statí o Franzi Kafkovi a jiných osobnostech, které s marxismem nijak nesouvisely. Pamatuji si na článek, jenž vyšel snad v Literárních novinách, kde byl Dubský osočen z toho, že je představitelem marxistické filozofie u nás. To bylo nepochopení věci, protože nikdo nemohl tehdy psát ‚jsem antimarxista‘ […].“

Prof. Sobotka pozapomněl na polemiku, která následovala po Kosíkově odchodu z fakulty a patřila do veřejné kontroverze o situaci katedry filozofie probíhající v letech 1991/92. Patřil do ní vyhazov Petra Rezka, penzionování K. Kosíka, sporné – ovšem pro nastávající časy modelové – konkursy na místa odborných asistentů této katedry a v neposlední řadě polemika o koncepci filozofického pracoviště. Úhrn této polemiky lze i dnes číst ve sborníku Filozofův doutník/doutnák (Praha, Spolek přátel katedry filozofie FFUK 1993), přičemž k příspěvkům tehdejší vedoucí příslušné katedry J. Peškové a její „omluvě“ K. Kosíkovi (původně v Literárních novinách č. 14 a 21, 1993) nutno ještě připojit Rezkův dovětek Omluva jako výsměch, snadno dostupný v jeho knize Démanty české filozofie (2011, s. 99–100).

M. Sobotka, první polistopadový vedoucí katedry filozofie FF UK, přichází po letech již s třetí verzí hanebností, které se na fakultě děly po roce 1990 především ve vztahu k osobnostem, které sice z povahy rehabilitačních požadavků musely být opětovně přijaty do pracovního poměru, nikdo z jejich kolegů, kteří na fakultě působili v sedmdesátých a osmdesátých letech, o to však příliš nestál a postupně to dávali – zpravidla pokoutně – čím dál více najevo. Co se K. Kosíka tkne, první verze vysvětlení jeho odchodu z fakulty do AV ČR spojovala pavlačové drby o malém zájmu o jeho přednášky s tvrzením, že se odmítal účastnit jednání vědecké rady fakulty, nevypisoval přednášky a semináře a ani jinak se o fakultu a její chod nezajímal. Za tyto insinuace se mu nakonec prof. Pešková byla nucena omluvit (učinila tak způsobem, který P. Rezka přiměl k zmíněnému ironickému komentáři o omluvě jako výsměchu).

Pamatuji si dobře, jak mě jako frekventanta Kosíkovy přednášky a jeho semináře tvrzení J. Peškové šokovala, protože byly navštěvované dobře, a především byly příležitostí k setkání s živou otázkou, s kritikou, která ovšem nebývá příjemná, a v době ovládané všeobecným nadšením obzvlášť ne. Druhou verzí byl oficiální požadavek plynoucí ze zákona o vysokých školách a dalších předpisů, aby profesoři a docenti po dosažení 65 let věku dostali termínované smlouvy na rok a o další prodloužení žádali každoročně akademický senát. Po protestech bylo K. Kosíkovi (podobně L. Hejdánkovi, M. Machovcovi a E. Kohákovi) nabídnuto prodloužení smlouvy o jedenáct měsíců, což odmítl a odešel do akademického Filozofického ústavu, jehož tehdejší vedení o něj stálo.

Sobotkova verze je nestoudná především proto, že mísí nostalgický vzdychavý tón s domněnkou – v lepším případě, v případě horším se lží: Odkud ví, že K. Kosík nebyl jako učitel „úplně šťastný“? Odkud ví, že se studenty nečetl filozofické texty? Mám od něj zápočet ze semináře, jehož tématem byly četba a překlad Heideggerova textu Bauen Wohnen Denken. O nic jiného než o porozumění důmyslné struktuře filozofického textu a jeho argumentaci či o filozofickou interpretaci v něm nešlo. A ovšem také o smysl ironie, který filozofii pojímané jako katedrová věda uniká. Setkání s K. Kosíkem jako pedagogem byla událost svého druhu – příležitost účastnit se výkladu přítomnosti, příležitost, které se ovšem každý chopil po svém a byl k tomu také vyzván. Svádět institucionální, korporátní postup a zvyklosti na studenty a jejich předsudky je vskutku výkon hodný univerzitního filozofa. Pozoruhodná je i odpověď na třetí otázku týkající se K. Kosíka – M. Sobotka okamžitě převede řeč k I. Dubskému a otázce se vyhne, resp. na ni odpoví opisem. Pokud by totiž měl pravdivě odpovědět, musel by nejprve sáhnout do vlastního svědomí.

M. Sobotka měl – podobně jako mnozí další pedagogové, kteří na FF přežili normalizaci – pověst člověka, kterého režim na fakultě tzv. strpěl, ale kariérně omezil – a také proto byl pověřen po převratu vedením katedry. I z rozhovoru však plyne, že byl členem státostrany od poválečného období až do roku 1989 a proplul i tam, kde mnozí jiní ztroskotali. Jak se mu to podařilo? Kdoví… Ovšem jeho závěrečná suma filozofického stanoviska spojujícího postupný návrat ke křesťanství (od sedmdesátých let!), důraz na Kantovo odůvodnění mravního jednání s výtkou vůči absenci morální filozofie u Heideggera má veškeré znaky jevu, pro nějž má jidiš výraz chucpe.

Vidí dnešní doba vskutku vše vyhroceněji? Necháme-li stranou harmonizační účinek nostalgického vzpomínání, lze dnes spíše zaznamenat vlnu vystoupení, jimž je společné hlazení po srsti. Stanovisko M. Sobotky v podstatě konvenuje nejapným poznámkám některých historiků o konsensuálních postojích normalizační společnosti, omezeném pohybu ve Francii a v Československu v témže období (finančními možnostmi na straně jedné, ostnatým drátem a byrokraticko-policejním aparátem na straně druhé) a povaze každodennosti v obou světech rozdělených železnou oponou. Na rozdíl od nich však pozoruhodně sahá nejen do hodnocení období normalizačního, nýbrž i do polistopadového utváření nového statu quo, kdy byly námitky vůči restauračním prvkům stabilizujícím (staro)nový aparát a nespokojenost s demoralizujícími, korumpujícími pobídkami začleňujícími prvky, projevy a iniciativy z povahy věci nesystémové, individuální a svobodné do řízených procesů a hierarchizovaných modelů. Ty se nejdříve vždy ohlašují jako modely neosobní řeči eliminující původní osobní otázku i věcný zřetel a nastolují režim variantních institucionalizovaných řešení, jejichž databanku si každý úřad pečlivě střeží a neustále ji aktualizuje (pročtení zmíněné polemiky z r. 1992/93 stojí z tohoto hlediska za to).

V letech 1991–1993 prošla pražská filozofie kontroverzí a její instituce se zachovaly po svém zvyku a z hlediska dohody o pojetí své hlavní funkce: Eliminovaly ji. Kontroverze – ovšem mnohdy nepříjemná – je však přirozenou diferenciační kvalitou jakéhokoli společenství, univerzity a akademie nevyjímaje, neboť věcný konflikt, spor, myšlenkové a argumentační zápolení jsou tvůrčími projevy života, zatímco udržování statu quo, normativy provázející hesla stability a standardizace jsou jeho projevy homogenizujícími, petrifikačními, umrtvujícími. Akademický klid páchne po naftalinu, přitažlivém leda pro sázkaře na jistotu a vyznavače „životní rovnováhy“. Pro „životní amplitudu“ zde není místo (leda snad ve funkci příslovečného pátého kola u vozu), outsiderství k ní ostatně patří právě jako povzneseně indiferentní, expertně zasvěcené privilegované stanovisko k akademické kariéře, jež ovšem na svém postupu mnohdy (či zpravidla) ztrácí ze zřetele otázku, která stála na jejím počátku. Ničím jiným se ovšem ctihodné akademické instituce neohánějí tak rády, jako etikou vědecké práce. Jak by ostatně odpověděl filozof na otázku osobních mravních kritérií a jejich poměru k filozofii morálky či jak by dnes rozvinul téma Patočkova článku Morálka obecná a morálka vědce z r. 1969? Asi v tom smyslu, v jakém si o tom rádi čteme a občas spekulujeme. Zkrátka: Mravnost nade vše!

 

*) Co si ostatně myslet o interpretaci oboustranně výhodné spolupráce s normalizátory typu J. Zeleného v těch nejhorších dobách? „…je třeba uvážit, že režim nejen uskutečňoval své cíle, ale lidé si také přizpůsobovali režim, aniž by to příliš dávali najevo. K vydání Patočkova překladu – Patočka se ho již nedočkal – jsem předmluvu napsal s Jindřichem Zeleným. Poté, co zůstala neotištěna má předmluva ke Kantovým Základům metafyziky mravů – kniha vyšla bez předmluvy –, jsem byl upozorněn redaktorem Pavlem Duricou, že kdybych napsal nějakou předmluvu spolu se Zeleným, tak bych se opět kvalifikoval mezi dovolené autory. Zelený mi dodal několik stránek s titulkem „K upřímné myšlence Schellingova mládí“, což je citace z Marxe, a ty jsem zapracoval do textu.“ Zelený se tak stal spoluautorem úvodu k překladu mluvčího Charty 77, proti němuž, jako představiteli „revizionistických teorií“ jeho soudobý zaměstnavatel, tj. Ústav pro filozofii a sociologii ČSAV vedl kampaň, a Milan Sobotka měl nadále tzv. klid na práci. Však také na Zeleného pamatoval vzpomínkou ve Filosofickém časopise v r. 1997.

Napsat komentář