V úterý 27. listopadu uspořádala redakce časopisu Revolver Revue spolu s nakladatelstvím Triáda a společností Post Bellum sympozium, které mělo ve svém názvu 8 a pojmy „komunismus – elity – dnešek“. Šéfredaktorka RR Terezie Pokorná v úvodním slově zmínila předchozí konferenční setkání časopisu, věnovaná I. M. Jirousovi (2013), J. Lopatkovi (2016) a F. X. Šaldovi (2017) – to loňské se konalo v týchž prostorách žižkovského divadla Venuše ve Švehlovce –, a otevřela program komponovaný do tří bloků.

První byl věnován tématům spjatým s událostmi obecných, resp. politických dějin. Jaroslav Cuhra (Český/československý parlament v krizích. Promarněné příležitosti) ukázal v chování zákonodárných sněmů v letech 1938, 1948 a 1968/69 pozoruhodný stabilní rys, dodržování jednoty při navrhování, schvalování a odvolávání protichůdných rezolucí, jimiž parlamentní tělesa hodlala (pošetile, pokrytecky, pragmaticky) čelit nepředvídatelným dopadům budoucích jevů. – Adam Drda (Čistka ve „Svobodných novinách“ – a příběh Edvarda Valenty) představil uzlové body v životě čestného novináře a spisovatele spjatého s deníkem, k jehož současné podobě vztáhl řečník závěr svého příspěvku. – Tomáš Hermann (Angažovaný intelektuál Karel Hrubý v odporu proti diktatuře po únoru 48 a srpnu 68) rekapituloval u příležitosti letos vydaného výboru z kritických studií K. Hrubého Cesty komunistickou diktaturou dráhu celoživotního sociálního demokrata a jedné z nejvýraznějších (nejpracovitějších) osobností českého exilu. – Bohumil Doležal („Držení pozic“ a „odvracení nedozírných následků“. Čeští intelektuálové a politici na počátku normalizace) podrobil kritice mody lidského jednání vyznačené v titulu svého vystoupení na pozitivním příkladu postojů některých redaktorů nakladatelství Horizont na konci roku 1969 a konstatoval, že „spíše než tzv. nedozírných následků je třeba bát se těch, kteří se těmi následky ohánějí.“ – Martin Šmok (Hra s židovskou kartou – konstrukt židovského nepřítele v poválečném Československu) popsal okolnosti počátků československé podpory státu Izrael a její následnou proměnu, související se státně řízeným lidovým antisemitismem v průběhu politických monstrprocesů. (Na rozdíl od ostatních věcně podávaných exposé se však řečníkův projev odvíjel v nešťastné konjunkci hřmotné ironie a zlobného karatelství, jehož přiměřenějším adresátem by byla spíše školní mládež než přítomné publikum Venuše ve Švehlovce.) – Marek Vajchr (Za hranou zániku. Zmařený pokus o „národní obrození“ německé menšiny v roce 1968) provedl posluchače po stránkách „týdeníku německých pracujících v Československu“ Aufbau und Frieden (1951–1965), resp. Volkszeitung (1966–1968), tedy tištěného periodika národnostní menšiny ve státě, který existenci německé minority zapíral. Objevnost rozboru se zakládala nejen na pozorném čtení, ale stejnou měrou na rozpoznání dvojího handicapu představované látky, tj. na faktické nežádoucnosti novin vydávaných notabene v totalitním státě. – Maciej Ruczaj (Velká polská revoluce let 39–56 a její dopady pro současnou polskou společnost) byl kvůli značnému časovému skluzu dopoledního programu nucen svůj příspěvek komprimovat do několika minut, ale jeho vystoupení tím nijak neutrpělo. Řečník ve vynikající zkratce vykreslil rozdíly mezi polskou a českou absorpcí komunismu, které kromě řady jiných faktorů (takřka úplné „biologické“ vyhlazení politických, profesních a intelektuálních elit v Polsku rukou nacistickou a bolševickou) spočívaly v neporovnatelné pozici církve a v postupném obnovování nerovnostářské společnosti. – Miroslav Petříček (Rovnoběžky, které se rozcházejí. Kultura a ztížená možnost komunikace) rozvrhl téma poznávání skutečnosti prostřednictvím umění v prostoru, který se po roce 1945 stával od okolního světa čím dál izolovanějším. Naše kultura se vyvíjela odloučeně od dosavadního přirozeného kontextu, a její odchylování lze proto současně vnímat jako její originální přínos soudobému umění. Otázka po tom, jaký by mohl být smysl takové diference a k čemu by takové zkoumání mohlo vést, vyústila do aforistického příměru mezi českou a francouzskou spisovatelkou, jenž přirozeně nevyzněl jako odpověď, nýbrž jako zřetelnější vytčení problému: Françoise Saganová projíždějící se ve svém ferrari se nikdy nemusela účastnit školení civilní obrany, a proto jsou její romány tak odlišné od těch, které psala Alena Vostrá.

Příspěvky odpoledního bloku byly zasvěceny tématům kulturním. Pavla Pečinková (Kupředu jdeme. Interpretace české předválečné avantgardy po roce 1948) vylíčila, jak domácí kunsthistorie podávala po roce 1948 vědomě (a na příslovce během svého referátu kladla autorka důraz opakovaně) deformovaný obraz o předválečném umění a jak rychle a alibisticky tento obraz po cca deseti letech přemalovávala. Autorka rovněž poukázala na zvrácenou optiku některých dnešních učenců, kteří poúnorovou apokalypsu retušují nastolováním nenapodobitelných otázek, např. zda lze tehdejší vědu vůbec pokládat za marxistickou. – Petr Jindra (Individualita a „celospolečenský jedinec“: František Pořický vs. Zdeněk Nejedlý. Příklad ideologizace duchovních hodnot v poválečných letech z prostředí plzeňského výtvarného života) představil zázemí a tvorbu lokálního malíře, grafika a pedagoga a jeho střet s vnucovanými normami. – Tereza Šnellerová (Skupina 42 v roce 48 – vyústění k zániku: „Moje stanovisko znáš.“ K. Lhoták J. Chalupeckému) v závěru svého referátu dospěla k Hančovu působivému líčení rozpadu umělecké skupiny, ale jádro jejího exposé spočívalo ve sledování Chalupeckého cesty v letech 1946–1948, která se čím dál víc odkláněla od zájmů skupinového společenství a chtěla směřovat k soudobým evropským myšlenkovým a uměleckým pohybům, než došlo k jejímu uzavření. (Účastník konference si v této chvíli mohl z dopoledního bloku v duchu „přehrát“ vystoupení Petříčkovo, neboť jeho téma v podstatě navazovalo v momentu, k němuž dospěla látka právě dosloveného referátu.) – Robert Krumphanzl (Ladislav Dvořák – na koho padne los) se zastavil u tvorby a životních nezkorumpovaných rozhodnutí básníka a prozaika jako u podnětu k otázkám Co přetrvá? A Kdo má navázat? Odmítl přitom tezi, že uměleckému dílu se daří dobře v nepohodě, a konstatoval, že hodnoty samy od sebe aktualizovány nebudou. – Terezie Pokorná (Neodpovídat na falešně položené otázky? Jan Grossman na konferenci o činoherní kritice 1958) připomněla hlavní rysy debaty na divadelním sympoziu před šedesáti lety (s vydatnými citáty z Milana Jariše) stejně jako osobnost tam pranýřovaného kritika, režiséra, dramaturga a redaktora. Jeho výjimečný přínos zdůvodnila mj. schopností pracovní koncentrace a rezistencí vůči zdánlivě žhavým, ve skutečnosti však nepodstatným, jen rozptylujícím podnětům. – Barbora Čiháková (Rok 1968 a dílo Karla Pecky) se zaměřila na zrod autorovy spisovatelské dráhy, jak se zračí v osobní korespondenci, lektorských posudcích a v rukopisech, které se v současnosti složitě, přes nejrůznější nesnáze kompletují. V příspěvku zdůraznila též soulad mezi etickým poselstvím Peckových textů a postoji autora, které zůstávaly vůči společenskému systému ostražité i po zhroucení režimu v roce 1989. – Marie Klimešová (Rozpadlá generace konce šedesátých let) předestřela protínající se nebo míjející se tendence domácího výtvarného umění na Výstavách mladých v relativně svobodných letech 1967–1970. Kvůli rozbití přirozeného duchovního i vzdělanostního prostředí v Československu po roce 1948 se v programu výstav setkávali paradoxně věkově hodně vzdálení tvůrci formovaní odlišnou životní a uměleckou zkušeností, kterou zmíněná série výstav nijak neintegrovala. Hořkým epilogem autorčiny prezentace bylo vytčení kariéry úspěšného konjunkturalisty, jehož „mnohovrstevnatou“ tvorbu lze zhlédnout například v jeho Galerii Michalʼs Collection v Husově ulici v Praze. – Jaromír Typlt („Avantgardní – revoluční kultura je vepsí“. Rozčarování sochaře Ladislava Zívra) doprovázel projekci sochařových výtvorů po roce 1948 citacemi ze Zívrových (1909–1980) deníků, jimiž měl být přiblížen tvůrcův myšlenkový vývoj. Možná to způsobily nevhodně volené úryvky, ale už několik málo příkladů vyvolalo dojem, že zápisky jsou pomateným, nereflektovaným sebeobelháváním, pohybem, jenž nevede odněkud někam (jak chtěl ukázat J. Typlt, tj. od nepravě přijatého přesvědčení k prohlédnutí klamu), nýbrž je desorientovaným motáním se na místě. Jako příspěvek k tématu „komunismus – elity – dnešek“ šlo, obáváme se, o nedorozumění.

V následné diskusi, v níž rezonovaly zejména vstupy Pavly Pečinkové a Marie Klimešové, se rozvinula témata akademického psaní dějin výtvarného umění a limitované možnosti grantového systému, který poznání dosavadního vývoje umění někdy spíše zabraňuje, než aby je umožňoval. Třetí, závěrečnou částí sympozia byla komentovaná projekce filmových záznamů kontrapunkticky vybraných rozhovorů s několika pamětníky různých dějinných césur, jíž prováděl Adam Drda. Bylo to, jako kdyby z té nijak nechutnající kaše, kterou se česká média snaží ucpat naše cévy, náhle vyvstaly kreatury se všemi svými ostrými zbraněmi a oběti s ranami, které jsou stále otevřené.