Archiv autora

Na každém rohu noci planou ohnivci / Ale tam na poušti je osolené místo / Kde hořel keř za bílého dne / Tam popelavé peří ztrácí holubice / A to je místo kde keř dohořívá / Tam ukázal se anděl říkal v plameni / A mluvil slova s popelem teď vítr / Na všechny strany stud náš roznáší / Aj byl to ohniváček na nejtenčí větvi / Zpívala bolest sama a už nevzlétne / Plátýnka potenku a na tak strašnou ránu / Snad jenom Bůh smí hořet uprostřed Pokračování textu Skácelův Hořící keř

Obracejí se na mě jako ředitele Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK různí lidé s otázkou či výzvou, zda/abychom jako univerzitní ústav zabývající se (také) českou literaturou reagovali na návrh vyznamenat 28. října 2018 na Hradě českého literáta Karla Sýse. Popravdě, vůbec si neumím představit, že bych kvůli tomu svolával kolegy, diskutovali bychom a usnášeli se na nějakém stanovisku. Ostatně, jaké by takové „kolektivní“ stanovisko mělo být? Měli bychom se jako odborníci „usnést“ na tom, že je Sýs špatný básník, který po desetiletí profitoval na režimu, jenž desítkám skutečných básníků zavřel dveře a odsoudil je k mlčení nebo do podzemí, a proto žádný metál? Nebo že je to vlastně dobře, že se současná společnost odhodlává ocenit nejvyšším vyznamenáním i své vyslovené odpůrce a tím dokládá svoji „otevřenost“? Ani jedno, ani druhé. O Karla Sýse tu jde totiž podle mého názoru minimálně, nebo v zástupné rovině. A proto jen několik osobních slov: Pokračování textu Zapomínání a Sýs