Obracejí se na mě jako ředitele Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK různí lidé s otázkou či výzvou, zda/abychom jako univerzitní ústav zabývající se (také) českou literaturou reagovali na návrh vyznamenat 28. října 2018 na Hradě českého literáta Karla Sýse. Popravdě, vůbec si neumím představit, že bych kvůli tomu svolával kolegy, diskutovali bychom a usnášeli se na nějakém stanovisku. Ostatně, jaké by takové „kolektivní“ stanovisko mělo být? Měli bychom se jako odborníci „usnést“ na tom, že je Sýs špatný básník, který po desetiletí profitoval na režimu, jenž desítkám skutečných básníků zavřel dveře a odsoudil je k mlčení nebo do podzemí, a proto žádný metál? Nebo že je to vlastně dobře, že se současná společnost odhodlává ocenit nejvyšším vyznamenáním i své vyslovené odpůrce a tím dokládá svoji „otevřenost“? Ani jedno, ani druhé. O Karla Sýse tu jde totiž podle mého názoru minimálně, nebo v zástupné rovině. A proto jen několik osobních slov:
V jedné věci lze s Karlem Sýsem v současnosti možná souhlasit: tato společnost je nemocná. A vypovídá o tom právě tahle nominace na státní vyznamenání posvěcená částečně záměrně, částečně z lhostejnosti a částečně z hlouposti Parlamentem ČR. Nemá myslím smysl vést debatu o charakteru Sýsovy poezie, za kterou má prý vyznamenání obdržet. Mluvme však o charakteru autorových profesních a občanských postojů. Kulturní kádr, prověřený partajník, těžící z normalizačního prostředí před listopadem 1989; po listopadu 1989 neúspěšný kandidát do obou komor Parlamentu ČR, obhroublý moralista a velkohubý kritik poměrů, bavící a podkuřující svými verši a publicistikou církvičce údajně zapovězených literátů kolem Haló novin a jejich mutací, kterým tento autor (počítám-li dobře) 32 standardně vydaných původních polistopadových knih – básnických sbírek, souborů publicistických textů, básnických skladeb či výborů z díla –, dodává slovní munici.
O Karla Sýse „básníka a rebela“ tu skutečně nejde, jde o povahu většinové části této společnosti, která se čtvrt století po listopadovém převratu přestala stydět za většinovou kolaboraci s hnusným normalizačním režimem, který se – idea-neidea – rozplizl do zbaběle korupčního, korytářského a mocichtivého marasmu, jenž pak prosákl i do liberálních 90. let a penetroval základy utvářené svobodné společnosti. Mainstreamová svobodná společnost bohužel „svobodně“ tyto skutečnosti vytěsnila a zlehka na ně zapomněla (ti starší), mladším je to, co profilovalo tvář a povahu normalizační společnosti, většinou už úplně fuk…
Není proto divu, kde se vzala tak masivní volební podpora, která dovedla do premiérského křesla člověka, který byl členem téže partaje jako Karel Sýs, který těžil z téže předlistopadové společenské situace jako náš literát, který nedokáže vyvrátit svoji spolupráci s komunistickou tajnou policií, jíž Karel Sýs coby aktivní a prověřený straník (stejně jako půldruhého milionu dalších soudruhů) vytvářel podloží. Jde o zapomnění na stále ještě nedávnou minulost, o její vytěsnění či překreslování jako něčeho nepohodlného a obtěžujícího, o klanění se ekonomickému úspěchu za každou cenu, o cosi, co bagatelizuje a znicotňuje vůli rozvíjet svobodnou liberální společnost a otevírá se autoritářským či „nesystémovým“ politickým postupům a třeba i vyznamenává bývalé normalizační aparátčíky.
A taky jde o truc a vztek na svět, kde ten či onen ztratil vliv, a také o závist vůči těm, kterým se v jeho očích daří lépe, a o slepotu při pohledu na skutečnou bídu a trápení… A konec konců jde o návrh vyznamenání, které může udělit takovouto společností byť těsně, ale přesto podruhé zvolený prezident, jenž dělá vše pro to, aby se naše země opět přichýlila do ruského (chtělo by se říci „despotického“) mocenského vlivu, což je možné jen za cenu tohoto obecného zapomínání.