Archiv autora

Musela to být ve třicátých letech neobyčejně zajímavá zkušenost, číst si každý čerstvě vydaný Vančurův román ještě bez zátěže literárněhistorických kategorizací, ustálených interpretací nebo zideologizovaných výkladů blouznících o mumifikovaném hrdinovi-komunistovi. O tuto možnost už zůstaneme ochuzeni a nezbývá, než se k Vančurovu dílu přibližovat s historickým (po)vědomím, nelze jinak. Pokračování textu Čtení o Vladislavu Vančurovi

Bibliografické soupisy, natož publikované v knižní podobě, současný vědecký provoz vytlačuje kamsi na okraj zájmu, v lepším případě je nahrazuje nejrůznějšími databázemi. Ani jejich uplatnitelnost ve výkazech „hodnocení vědy“ nebývá valná. Přitom je to spíš záležitost současné vědecké politiky než prostého faktu, že bibliografie či soupis tvoří jeden z nenahraditelných, široce využitelných – a využívaných – nástrojů pro zájemce z řad veřejnosti, odborníků, studentů či knihovníků. Pokračování textu Soupis jako dějiny

vždy patřilo ke cti nakladatelům, bibliofilům a milovníkům dekadence. Také po roce 1989 se tvorba Jiřího Karáska ze Lvovic – básnická i prozaická – dočkala dalších vydání. Nutno zároveň přiznat, že jen málo z těchto porevolučních edic nebylo provázeno výhradami k jejich edičnímu řešení. Pokračování textu Vydávat Karáska…

„Dostal jsem grant. Dík, můžu hrát underground,“ zpívá se v jedné písni kapely J.A.R. Literární bohemistice ale letos příliš do zpěvu není. V soutěži standardních projektů Grantové agentury České republiky utrpěla těžký debakl a ve „svém“ panelu vyšla téměř naprázdno, převahu získaly lingvistické disciplíny. Takže dík, budeme hrát dál bez grantů, jak se na skutečný underground sluší. Ovšem, jak dlouho ještě, když je na grantovém financování vědecký provoz v současné době závislý a do značné míry se jím nahrazují mezery v základním rozpočtu vědy? Letošní neúspěch jakoby nastoloval několik podstatných otázek. Pokračování textu GAČR 2023

Nejsem si jist, zda nám jde spolu s autorem rozhořčené reakce, Petrem Kourou, o stejnou věc – totiž o Vladislava Vančuru a jeho dílo, nikoliv o osobní sebeprezentaci. Do značné míry to potvrzuje pochybnosti vyslovené už nad jeho knihou, úsudek si musí udělat každý sám. Kourova publikace má vědecké parametry, proto by měl její autor být schopen unést i relevantní věcné výhrady, které ke knize mohou zaznít. Považuje-li Koura za „lež“ tvrzení, že „určující poznámka pod čarou (č. 51) je formulována nejednoznačně“, není zde o čem diskutovat – vůbec tu nejde o Holečka, ale o všechny čtenáře, které tyto dokumenty mohou zajímat. To, co Koura obsáhle vysvětluje v pobouřené reakci, měl mít jednoznačně uvedené v knize. Naznačené „pokoutní“ úmysly a celá konstrukce v závěru autorovy reakce jsou mimo můj obzor a hlavně vkus. Mohu jen vyslovit naději, že se historicky zajímavé a důležité téma dočká někdy v budoucnu serióznějšího zpracování.

Kniha historika Petra Koury Vladislav Vančura a nacismus, to jsou hluboké protiklady (Pulchra 2022) je anoncována jako „zásadní příspěvek k Vančurově biografii“. Tato očekávání však nenaplňuje. O Vančurově protinacistické činnosti kniha neříká nic, co bychom dosud nevěděli. Zato se však hned v úvodním slově dozvíme, že o Vančurově zapojení do odboje se Petr Koura dozvěděl na rybářském kroužku z učebnice svého staršího spolužáka. Pokračování textu Kniha o Petru Kourovi, resp. Vladislavu Vančurovi