Po příspěvku z minulého týdne prodleme ještě chvíli u máchovské problematiky. V rámci výzkumu redakční politiky (západo)německého nakladatelství Suhrkamp obrácené směrem k Východu (srov. publikaci Kulturtransfer und Verlagsarbeit, 2019) se objevil zajímavý a snad charakteristický detail: První kontakt mezi frankfurtským vydavatelským domem a českým živlem zachycený v redakční korespondenci – uložené dnes v německém literárním archivu v Marbachu – se týkal právě Máchy.
Nešlo o nic systematicky literárněhistorického. Z české strany komunikovala se Suhrkampem divadelní a literární agentura Dilia, za niž do roku 1970, resp. do svého odchodu do penze v roce 1974 formálně jednal téměř výhradně Gustav Bernau (1906–1986, vl. jm. Martin Halban), jinak též příležitostný překladatel z angličtiny (W. Saroyan, M. G. Eberhart) a němčiny (K. M. Herrligkoffer, H. Ch. Buch).
V prosinci 1960 nabídl německému nakladatelství k vydání klasické dílo české literatury z roku 1836. Suhrkampu je zaslal v novém německém překladu s titulem Maienlied. Hans Magnus Enzensberger nabídku 22. 12. 1960 s díky odmítl a jako důvod uvedl zájem frankfurtského nakladatelství o současnou literaturu – tedy i o soudobou literaturu českou (Dilii přitom odkázal na nakladatelství Insel a Diederichs, „v jejichž edičních plánech se vydání klasických děl pravidelně objevují“).
Hned v jednom z prvních kontaktů mezi českou a německou stranou Suhrkamp deklaroval přístup, který poté v krátkém období 1965–1971 uplatňoval s nebývalou důsledností. A i když některé nežijící autory tehdy přece jen vydal (Halas, Olbracht, Nezval, Weiner, Teige), šlo vesměs o spisovatele, jejichž dílo ztělesňovalo živé hodnoty i v kontextu šedesátých let v Čechách a zjevně oslovovalo i lektory německého nakladatelství.
Odmítnutí máchovského rukopisu tedy nemělo fatální důsledky pro českou literaturu ve Spolkové republice Německo, ale pro zaslaný rukopis překladu Máchovy básně zřejmě ano. Jak vyplývá z korespondence mezi Suhrkampem a Dilií od března do května 1961, frankfurtské nakladatelství rukopis vrátilo do Československa běžnou poštou, ale Dilia ho neobdržela. Šlo prý navíc o jedinou překladatelovu kopii. Jeho jméno – Jan Ochsner – se v českých ani německých knižních katalozích 20. století nikde neobjevuje. Snad šlo o pracovníka numismatického oddělení Slezského muzea v Opavě a překlad Máchova Máje pro něho mohl být jednorázovou epizodou. Pravděpodobně nebyl nikdy publikován. Dvě práce, které se překladem Máchova Máje do němčiny zabývají povýtce (Nezdařil 1985, Jähnichen 2000), ho každopádně neuvádějí. Je tedy možné, že posledním čtenářem tohoto překladu byl Hans Magnus Enzensberger.