Následující poznámky jsou reakcí na poslední odstavec recenze knihy Alžběty Sommerové Lefkovitsové „I vy jste v tomhle pekle“ z pera Michala Kosáka, již uveřejnil 21. listopadu 2019 i-kanon.cz. Autor recenze v ní vyjadřuje „na okraj okraje“ výhrady k volbě obrazové fotodokumentace zachycující koncentrační tábor Bergen-Belsen po osvobození a ke dvěma větám z předmluvy Ewalda Billerbecka. Domnívám se, že hlavní škoda tohoto odstavce spočívá právě v tom, že M. Kosák problému, na nějž upozorňuje, nepřikládá větší důležitost, a tedy si ani nedává více práce s domyšlením svých výtek.

Jde o problém účelovosti zacházení s lidským utrpením a jeho zneužití. Přičemž ovšem na této rovině platí, že každý účel nemusí nutně znamenat zneužití nebo k němu vést. M. Kosákovi se nelíbí tvrzení z předmluvy, podle nějž, abychom dokázali čelit popírání holocaustu, potřebujeme osobní vzpomínky, které jsou „o to živější, čím strašnější věci dotyčný zažil“. E. Billerbeck mohl zvolit například slovo „naléhavější“ místo „živější“, ale to je jeho věc a lze předpokládat, že věděl, co dělá, když vsadil na takto přímé vyjádření. Z kontextu předmluvy je zřejmé (srov. například následující větu: „O to nekompromisnější, čím méně paušálně žalují.“), co sleduje a že je to totéž, proti čemu se správně, ale na nesprávném místě vymezuje M. Kosák. Předmluva se jmenuje „Proti fascinaci hrůzou“ a pozoruhodné na ní je mimo jiné to, že právě ve fascinaci hrůzou, jakožto znevěcňující (sebedojímající, kýčovité) instrumentalizaci, vidí stejnou lež jako v popírání holocaustu a že upozorňuje na to, že fascinace a popírání jdou ruku v ruce.

V závěru knihy Alžběty Sommerové Lefkovitsové je mimo jiné na třiceti snímcích zachycena podoba Bergen-Belsenu po osvobození. Asi žádnému člověku se tyto fotografie nemůžou líbit. Také v tom má M. Kosák pravdu. Otázka je, zda i v tomto případě neměl jít ve své úvaze dál.

Susan Sontagová ve studii S bolestí druhých před očima (2003, česky Paseka 2011, překlad Petra Fantyse) upozorňuje na celou škálu problematických momentů, které provázejí zveřejňování a prohlížení fotografií zaznamenávajících velké krutosti a zločiny. Začíná už například tím, že jsme zvyklí se na fotografii dívat jako na umělecký objekt. Obrazy těl, na nichž je spácháno násilí, Sontagová označuje jako vždy do jisté míry pornografické. Upozorňuje také na manipulativní rozměr fotografií z koncentračních táborů, neboť nezobrazují realitu jejich fungování, ale dobu po jejich osvobození. Nevynechává ani komerční rozměr: fotografie zachycující nelidské zacházení představují v současném světě rozvinutý byznys. Což je však, dodejme, vedle populismu a ideologií, bezpochyby jen symptomatická součást celkového a nejspíš nejvážnějšího ohrožení současného světa, totiž rezignace na jakýkoli jiný smysl, než jsou peníze.

Východisko, které Sontagová nabízí, nespočívá v postoji, který obrazy násilí vytěsní z našeho obzoru, nýbrž v tom, že přijmeme povinnost přemýšlet o tom, co znamená, když se na ně díváme, a že si budeme zároveň vědomi toho, že ne všechny reakce na ně kontrolujeme rozumem a svědomím. „Pocit marnosti, že nejsme schopni změnit to, co nám tyto obrazy předvádějí, lze převést na obvinění, že jejich sledování je nemravné, případně že je nemravné to, jakou formou se šíří.“ Proti bezcitnosti spojené se ztrátou paměti, vymazávající hrůzné obrazy, nabízí takový etický postoj, jehož „cílem je získat určitý prostor, v němž budeme žít vlastní život“. Pro to, aby byl získán, je pak „žádoucí, aby se popis konkrétních křivd přetavil v obecnější poznání, že si lidé vzájemně provádějí příšerné věci všude na světě“.

Čtenář knihy Alžběty Sommerové Lefkovitsové je při prohlížení fotografií nutně vystaven mnoha pochybnostem a nemůže se zbavit neodbytného, svíravého prožitku nepatřičnosti. Fotodokumentace se však vymyká depersonalisované manipulativní účelovosti: autorčin syn Ivan Lefkovits popisuje v připojené poznámce, jak v londýnském archivu mezi záběry nezměrného utrpení objevil (a do knihy posléze zařadil) také „něco velice osobního – snímek matky a její sestry Ilky“.

Výhrada Michala Kosáka k obrazové fotodokumentaci, v níž vyjadřuje pochybnosti, že vystavením hrůz na odiv lze „tvořit jakousi hráz [jejich] popírání“, mi připadá opravdu okrajová. To, jak se s obrazy hrůz v knize zachází, umožňuje reagovat s etickou věcností a emocionálně zdravě.