Jakub Kulhavý ve své odpovědi reagoval na závěrečný odstavec mého textu o knize Alžběty Sommerové Lefkovitsové „I vy jste v tomhle pekle“ (Triáda 2019). Jeho postřehy jsou zajímavé, domnívám se ale, že se míjí s tím, kam jsem svým textem směřoval.
Má hlavní pochyba, o níž jsem se v závěru textu zmiňoval, se týkala jedné věty v úvodu k prvnímu vydání knihy. V předmluvě autor Ewald Billerbeck píše: „V dnešní záplavě faktů lze lidmi snadno manipulovat a podle toho, jak jsou vnímaví, v nich pokaždé něco uvízne. Abychom tomu dokázali čelit, potřebujeme osobní vzpomínky. Jsou o to živější, čím strašnější věci dotyčný zažil. O to nekompromisnější, čím méně paušálně žalují“ (s. 8). Snad je patrné, že věta „Jsou o to živější, čím strašnější věci dotyčný zažil“ je přinejmenším nešťastně, nevěcně formulovaná. Kulhavý píše, že „E. Billerbeck mohl zvolit například slovo ‚naléhavější‘ místo ‚živější‘, ale to je jeho věc a lze předpokládat, že věděl, co dělá, když vsadil na takto přímé vyjádření“.
Jsou tedy podle Kulhavého vzpomínky opravdu „naléhavější, čím strašnější věci dotyčný prožil“? Pomohl tím Kulhavý něčemu? Obávám se, že nikoli. „Naléhavost“ nebo „živost“ textu se těžko měří drastičností zážitku. S touto logikou by nemělo valnou cenu vyprávět příběhy, kde nejsou žádní mrtví a kde neteče krev. O to myslím vůbec při posuzování toho, co je naléhavé či živé, nejde.
Gros Kulhavého repliky se věnuje fotografické příloze. O té jsem psal pouze to, že „bojové nastavení, podle nějž vzpomínky na holocaust mají tvořit jakousi hráz jeho popírání, ovlivnilo zřejmě také výběr obrazové fotodokumentace zachycující rozsáhle stav Bergen-Belsenu při osvobození“. Tím se ovšem, pokud bychom četli, co je napsané, nevyjadřuje „pochybnost, že vystavením hrůz na odiv lze ‚tvořit jakousi hráz [jejich] popírání‘“, jak to podal Kulhavý. Na konstatování této diskrepance by se snad dalo přestat. Závěr Kulhavého repliky, že to, „jak se s obrazy hrůz v knize zachází, umožňuje reagovat s etickou věcností a emocionálně zdravě“, mě nicméně přiměl, abych se zde otázky reprodukování fotografií zachycujících Bergen-Belsen při osvobození ještě krátce dotkl.
Pokud se chce Kulhavý věnovat „obrazům hrůz“ a jak se s nimi v knize nakládá, měl by podle mě vzít v potaz také širší kontext. Stejné fotografie využil již Ivan Lefkovits ve své knize s titulem „Bergen-Belsen. Dokončeno-nedokončeno“, která vyšla před dvěma lety také u nás a před tím v Německu, mnoho podobných je reprodukováno všude možně, při vyhledávání na internetu se při zadání hesla Bergen-Belsen na každého sypou podobné obrazy hrůz. Bylo tak podle mě na místě reflektovat proměnu, ke které došlo od starších vydání vzpomínek, kdy těchto dokumentů bylo v širokém oběhu, předpokládám, značně méně, a soustředit se na tu, na níž Ivan Lefkovits našel „něco velice osobního ‒ snímek matky a její sestry Ilky“ (s. 90). Masová reprodukce těchto snímků vede k jejich profanaci, je každopádně neblahá a fotografická příloha posuzované knihy je volky nevolky součástí tohoto kontextu.
Ivan Lefkovits měl alespoň to štěstí, že našel mezi fotografiemi snímek své matky a tety, které přežily, přežil i on, jiní to štěstí ale neměli, jejich těla byla fotografována, snímky uloženy v archivu, po letech je zde objevil pan Lefkovits, který je publikoval nejprve v rámci knihy vzpomínek své matky a následně v rámci svých vlastních vzpomínek. Na fotkách však nejsou hory těl, ale jednotliví lidé, jichž se nikdo nemohl zeptat, zda si přejí být součástí fotografické přílohy, zda chtějí být zachyceni, jak je nahé hrne buldozer do hrobu. Ani jejich příbuzných se nikdo neptal, ani Ivan Lefkovits se zřejmě neptal a ani nakladatel se neptal. V jakém zájmu je pak s nimi takto nakládáno? Lze vše, co se nalezne v archivu, takto otisknout? Nemyslím si, že na toto lze „reagovat s etickou věcností a emocionálně zdravě“.
Když už se nad textem otevřely obecnější otázky a současně zůstáváme na tom, že je to dobrá, nikoli však bezchybná kniha (a co je také takové?), mohu si myslím dovolit ještě jednu pochybnost. Musím říci, že se mi příčilo autorčino krédo: „Jsou lidé, politická uskupení, kteří holocaust popírají. Kdo přežil a mlčí, dopouští, aby bylo těmto popíračům dopřáno sluchu“ (s. 13). Je to stejně necitlivé a k ostatním nevnímavé, jako kdyby někdo autorce absurdně vyčítal, že jí vydání vzpomínek trvalo několik desetiletí a že měla svědčit již mnohem dříve. Mnozí přeživší po válce žádné vzpomínky nepublikovali a myslím, že není jejich vinou, kam to společnost, v níž antisemitismus a popírání holocaustu bují stále víc, přivedla. Snad každý má nárok svědectví vydávat stejně jako o svých traumatických vzpomínkách veřejně mlčet.