Kniha kritik Marka Vajchra Honba za smyslem, kterou na konci října 2018 vydala jako 114. svazek své knižní řady Revolver Revue, je autorským výběrem ze statí vzniklých v letech 2008–2018. Vajchr ovšem píše recenze soustavně už od roku 1997 a nový titul je volným pokračováním výstupu nazvaného Vyložené knihy (2007), který přinesl výbor z kritikových prací z rozmezí 1997–2007. Neporovnatelným zjevem je autor v domácím kontextu však nejen pro svou vytrvalost a pravidelnost – jmény srovnatelně, ba někdy ještě déle působících přispěvatelů na naší literární scéně nechci nyní odvádět pozornost k žánru satirického kabaretu –, ale především pro svou nápaditost a současně věcnost, s nimiž přes dvě desetiletí dění v české literatuře sleduje. (Vajchr navíc není „jen“ literárním kritikem, ale také původcem monumentální prózy o barokistickém bádání /Jména příběhu, 2016, srov. dva příspěvky v kanonu/ a od roku 2005 redaktorem čtvrtletní Revolver Revue a knižních publikací téhož nakladatelství).

Výbor Vyložené knihy rozčlenil autor v roce 2007 na tři oddíly (esejistika, resp. literární věda, poezie a próza), jejichž vnitřní uspořádání nepodléhalo chronologii vzniku jednotlivých statí nebo pojednávaných děl, ale přihlíželo k jemnějším vazbám motivickým, hodnotícím nebo možná intuitivním. Členění nové knihy, v jejímž obsahu defiluje 36 textů achronologicky a bez jakýchkoli rámcujících césur, je pak enigmatické povýtce. Chápu takové pořádání jako autorské gesto, které zdůrazňuje, že vydávaná kniha nechce být jen shrnutím časopiseckého působení, ale že její rozvrh je samostatným „textem“ rozvinutým nad obsahem jedné každé stati.

Souvislá četba Vajchrovy nové knihy, do jejíhož záběru autor nepojal mj. zničující diagnózy současné publicistiky a tzv. literární vědy publikované na internetových stránkách Revolver Revue (kde jinak poprvé zveřejnil i bezmála polovinu statí zahrnutých do knižního výboru), poskytuje následující diagram: Prolog představuje dráhu jednoho zapomenutého filmaře. Následují stati-syntézy o kritickém, resp. básnickém díle (Šalda, Lopatka, Jirous, Grebeníčková), jež je sice bibliograficky už uzavřeno, ale nadále vyzařuje nepřestajnou energií. Za nimi jdou kritické bilance odlišného materiálu: Vajchr se na jedné straně věnuje shrnující literárněhistorické recepci textů Milana Kundery a básnickému dílu Egona Bondyho – tedy počinům, jejichž utvářenost zastiňuje či zcela zastírá úpěnlivá autorská režie –, na straně druhé pak tvůrčí stylizaci Ivo Vodseďálka (u příležitosti jeho úmrtí) a Ladislava Nováka (nad posmrtně vydaným obsáhlým dvoudílným výborem z díla). U nich ohled na publikum do struktury textů naopak zabudován není a jejich originální přínos Vajchr po nečetných předchozích vykladačích teprve spoluustavuje.

Protějškem těchto celostních ohlédnutí jsou v Honbě za smyslem strany 86–152 s recenzemi prozaických jednotlivin známých nebo debutujících spisovatelů. Seřazení kritik na knihy od D. J. Novotného a J. Rudiše až po S. Fischerovou, J. Hájíčka nebo Jách. Topola by mohlo naznačovat, že Vajchr tu buduje pomyslný žebříček od naprostých katastrof po výkony zvládnuté, slibné nebo přesvědčivé, resp. mimořádné (Matouškova Ogangie). Vzhledem k tomu, že registrované hodnoty v kompozici kritikovy knihy však rozhodně neskládají lineární vzestup (srov. rozpoznané debakly u P. Stančíka, M. Michlové, D. Kaprálové nebo P. Čichoně rozmístěné mezi reflexe zřejmě přijatelnějších próz např. M. Pilátové, P. Hůlové [zejm. Strážci občanského dobra] nebo E. Hakla), bylo by namístě ve věci stavu současné české prózy u Marka Vajchra hovořit spíše o houpací síti nebo – pro silnější žaludky – horské dráze.

Stabilní součástí kritikových sudidel je suverénní přehled o vývoji žánrů, subžánrů a dalších aberací, v jejichž výměrech dokáže Vajchr situovat i to nejbeznadějnější tvůrčí usilování, a to třeba i v tom, jak marně se k němu předmětná próza vztahuje. Spolu se schopností věcné a výstižné charakteristiky jednotlivých prvků textu – lhostejno, zda zdařilejšího, nebo povedeného méně – a s destilací, resp. obnažováním, zpřesňováním ústřední složky díla, za niž má Vajchr většinou kategorii vypravěče nebo skutky hlavní postavy, se česká próza daného období jeví jako o něco plodnější aktivita, než jakou by se mohla zdát jen na základě kritikových shrnujících soudů, manifestovaných už v ironických titulech některých statí.

V kompozici knihy jsme přeskočili reflexi próz s cca dokumentárním základem. O seskupení na stránky 59–85 si možná u Vajchra řekly snahou svých mluvčích o interpretaci dějů, života či tvorby, kterou v kritikově optice předestírají s více či méně křečovitou usilovností. Domnívám se, že sekvence recenzí na těchto stranách přináší vedle čtení Matouškovy prózy Vajchrovy nejlucidnější texty (např. o Placákově Fízlovi, Uhdeho vzpomínkách, Uhlově knižním interview, Vladislavově deníku, Cieslarových zápiscích nebo Reinerově „románu“) a že titul celé knihy přiléhá nejtěsněji právě jejich tématům – což zároveň ukazuje, že se s autorovým směřováním zjevně míjím.

Ze závěrečné strhující studie o 40 stránkách totiž vyplývá, že činností vyjádřenou názvem knihy nepojmenovává Vajchr vlastnosti zkoumaných textů, nýbrž své vlastní postupy (výklad textu jako „honba za smyslem“). Zřejmá sebeironie tu však mnoho smyslu nedává: autorovým trademarkem je všechno jiné než uchvátanost nebo stíhání. Pokud chtěl Marek Vajchr svým titulem naznačit, že činnost, kterou tak pronikavě rozvíjí více než dvacet let, pokládá koneckonců za marnou (?), není to nesympatické. Je však těžké s ním takové krédo sdílet, když jeho praktickým vyústěním jsou práce, jejichž rozmyslnost opakovaně inspiruje.