Jiří Opelík mě ve své replice vybídl, abych nebyl „subtilní“ a jasně odpověděl na otázky, které jsem nadhodil nad jeho edicí Povídek Ladislava Grosmana (Akropolis 2018). Tímto tak činím, ale než začnu, pokládám za důležité konstatovat, že když nějaký posudek nevyzní jako zřetelné „ano“, nebo „ne“, znamená to jen, že každá věc má nevyhnutelně svůj rub i líc a že každý vydavatelský úkol lze pojmout různými způsoby.

A nyní doplnění a kýžené vyjasnění. Opelíkova edice obsahuje také povídkovou knihu Nevěsta (poprvé 1969 v Mladé frontě), ale bez titulní prózy, která bude v rozvrhu Grosmanových spisů zařazena do svazku č. 1, vedle Obchodu na korze a románu Z pekla štěstí. Přitom autorem uspořádaný celek tvořený šesti povídkami a novelou Nevěsta byl za spisovatelova života publikován v identickém složení dvakrát, podruhé jako edice tzv. poslední ruky v exilovém nakladatelství Index v roce 1972. V době, kdy byl již autor v emigraci, vyšla novela Nevěsta spolu s Obchodem na korze (MF 1970). Myslím, že tento spin-off nezakládá možnost suspendovat autorský celek, jak jej Grosman tiskl podvakrát v letech 1969 a 1972. Rozhodnutí rozpojit původní knihu opírá Opelík o žánrové hledisko vydávaných textů. V obecné rovině proti tomu nelze nic namítat a při souborných řadách jde o jeden z nejčastěji užívaných pořádacích principů. V Grosmanově konkrétním případě však tvrdím, že žánrové hledisko tu je uplatňováno mechanicky (hranice mezi „povídkou“ a „novelou“ bývá často nezřetelná) a sporně: má-li se za tuto operaci platit rozpáráním originálu, pak jsou náklady na takový postup vyšší než případné zisky.

Dělat grosmanovskou edici nanečisto, jak mě vyzývá J. Opelík, nemá smysl, když už je kniha na pultech. Pokud se mě ptá, jak bych postupoval já, pak je to jednoduché: do textu bych tímto způsobem nezasahoval. Z faktu, že autor je mrtev a vydavatel s ním nemůže důsažné změny konzultovat, nevyplývá, že s texty by bylo vhodné pracovat jako „redaktor“, a už vůbec ne jako redaktoři Mladé fronty z šedesátých let. Shodnout se nad „bezvadností“ češtiny u autora, který vyrůstal ve slovenštině, bylo tehdy o něco jednodušší než dnes, zvláště když ta jazyková bezvadnost byla „požadovaná“. Tehdejší spisovatel navíc neměl ani možnost svůj rukopis si z takového nakladatelství vzít a zkusit to jinde: na obdobné požadavky by v centrálně řízeném hospodářství narazil všude. Tím nehájím každou jazykovou nedostatečnost jako „estetické ozvláštnění“, jak mi Jiří Opelík zřejmě podsouvá, ale soudím, že literární řeč je něco jiného než úřední komunikace, a o Grosmanově češtině se k tomu domnívám, že ji slovenské kořeny spíše obohacují, než že by ji činily nedostatečnou, a že pomáhá vymezit i jeho osobité místo v literatuře.

Nová grosmanovská edice přitom podobu próz tištěných zde z rukopisů – a tedy vůbec poprvé – teprve ustavuje. Oproti vydávání textů již publikovaných, u nichž se zásahy editora v ediční poznámce podrobně uvádějí, vede zde zvolený „redakční“ postup bohužel k tomu, že o detailech a proporcích zásahů do Grosmanových rukopisných povídek se čtenář z lehce esejisticky střižené ediční poznámky nedozví vůbec nic.