Omyly, chyby, jakož i úpravy a svévolné manipulace, zpřístupňování zaštítěná tzv. ohledem na čtenáře mají schopnost se množit a proměnit terén, po němž dupeme, v tekuté písky. Ediční práce a textová kritika, jakož i bibliografie jsou těmi filologickými disciplínami, které nám pomáhají získat, alespoň načas, opět pevnou, tj. ověřenou a ověřitelnou půdu pod nohama v postupu „de visu“. V tom je, jak říkal Vladimír Binar, étos této mravenčí činnosti: vyjádřeno maximou Oldřicha Králíka – „osvobozuje slova“ ze svěráku minulých determinací, z tenat příslovečných dobrých úmyslů, aby slovesné dílo „vzkřísila“ v jeho živé přítomnosti.
Uplynulá dvě století moderní epochy nebyla diktována pouze integrálními ideologiemi, nýbrž byla formována i velkými, celoživotními úkoly příznačnými – slovy českého filozofa – pro „život v ideji“. Z jejich hlediska dnešní doba paběrkuje. Lze tyto nedokončené celky tzv. dokončit? Jen do té míry, jakou dnešní kritický smysl snese, tj. jakou vymezí vlastním rozhodováním, vlastní volbou, která tyto projekty otevře, podrobí kritice a reviduje. Kritická revize v tom případě poukazuje na vlastní podmíněnost, na podmínky, jejichž „přijetí“ a reflexe jejich důsledků je u kořene skeptického, avšak systémového a k systému se obracejícího myšlení. Proti chaosu, ledabylosti a improvizovanosti kritérií jsou postavena pravidla, jejichž dodržování odpovídá věcnému porozumění. Kritik není nikdy hotov – začíná vždy znova. To platí i pro editora. Ediční práce je kritickou disciplínou – skepse je její průvodkyní, revize a přehodnocení jejími hlavními modalitami.
Ediční praxe spjatá s kritickým vydáním je literárněhistorická práce, která nic neodpouští a v níž se spěch nevyplácí. V podání současných Šaldových editorů se řídí ještě jednou zásadou. Formuloval ji rezolutně fiktivní editor v Bernhardově románu Korektura rozhodnut spis svého přítele vydat, rozhodně však nepořádat, neboť již ze slova uspořádat samého je mu zle tak jako z pohledu na vycpavače zvířat pěchujícího do velkého černého ptáka stále více celulózy! Šalda sám by patrně v bilanci vydávání svého díla v popřevratové době ocenil svazek svých Básní (Soubor díla FXŠ 7, ed. Z. Trochová a M. Otruba, Torst ve spolupráci se Společností F. X. Šaldy, Praha 1997), bezesporu také vydání svého románu (Loutky i dělníci boží. Soubor díla FXŠ 4, ed. J. Flaišman a M. Kosák, Institut pro studium literatury ve spolupráci se Společností F. X. Šaldy, Praha 2016), ovšem ze svazku posledního, tj. z Kritických projevů 14 (Soubor díla FXŠ 23, ed. L. Merhaut a M. Špirit, Institut pro studium literatury ve spolupráci se Společností F. X. Šaldy, Praha 2017) by asi žádnou radost neměl. Své spisy totiž již záhy koncipoval jako reprezentativní žeň své literatury, tj. žánrově hierarchicky.
Rozvrh Souboru díla F. X. Šaldy i dílčí řada Kritických projevů, jak byly plánovány původní redakcí ve čtyřicátých letech, jsou tedy završeny. Jaká jsou šaldovská ediční desiderata? Vydat texty Zápisníku po způsobu Kritických projevů? Svůj kontext mají a jsou v něm spolehlivě dostupné. Spíše se nabízí možnost vytvořit k nim komentář. A je tu ovšem korespondence, jejíž soubor by patrně nabídl nejednu ediční příležitost. Tu však již naléhají některé otázky, které si nad posledními svazky Souboru díla F. X. Šaldy lze klást.
Dnešek touží po úplnosti, již zpravidla spatřuje ve zveřejňování dokumentů pracovního postupu, ale i v nahlížení do soukromí, objevování intimity a moralizování nad slabostmi silných. Šaldovi a jeho době šlo o úplnost, celistvost jiného druhu – celistvost jako integritu myšlenkového výkonu zakládajícího individuální svobodu jako předpoklad svobodného společenství. Tato integrita je rovněž podmíněna výběrem, redukcí, sebeomezením adekvátním funkcím a stanoveným cílům reprezentovaným nakonec i stylovými kritérii.
Diskuse rozhodující mezi „Sämtliche“ a „gesammelte Werke“, tj. zda vydat dílo veškeré, nebo sebrané klade zpravidla důraz na příslušné adjektivum. Substantivum „díla“, resp. „dílo“ je však v obou souslovích neméně podstatné a figuruje i v názvu Šaldových spisů, jejichž řada je nyní dokončena: Soubor díla F. X. Šaldy. Co tu znamená dílo? A jak se liší od spisu? Editoři Kritických projevů 14 ve své rekapitulaci historie vydávání Šaldových prací tuto otázku explicitně nepoložili, ač je v jejich komentáři implicitně obsažena. Upozorňují totiž na ni již Šaldovy vlastní rozvrhy spisů v Unii, Aventinu i Melantrichu, v nichž zjevně dával přednost beletrii a přísnému výboru z kritické tvorby než souborům jakéhokoli druhu. Oproti tomu současný editor by patrně mohl dát přednost právě souboru veškerých spisů – zařazování společných prohlášení o tom svědčí, přestože např. vydání rukopisných materiálů zatím v Šaldově případě nebylo tematizováno.
Dílo představuje u Šaldy a jeho současníků ideovou soustavu (estetickou, politickou náboženskou, vědeckou…) vtělenou do adekvátního tvaru – věcnou soustavnost a soustředění k věci ukazující svou pravdivost v rostoucím smyslu kritické aktivity. Dílo je v tomto významu výrazem soustředění, reintegrujícího zastavení: v jeho interpretaci pak obohacují a nastolují své úkoly další, ti, kteří si plně uvědomí – v kontroverzi i identifikaci – vážnost situace porozumění věci. Význam dlouhého času Masarykovy a Šaldovy dráhy tkví právě v stále otevřené možnosti kritické iniciativy, kterou v tomto smyslu ukazovali svým interpretům. Také editoři dokončeného kritického vydání souboru Šaldova tuto iniciativu aktualizují v její rozlehlosti i proměnlivé akcentovanosti, především však v jejích nesmlouvavých pokynech. Přítomný ediční podnik je ve své poctivosti o to naléhavější, že dnešním odborníkům není stydno přiodít se do Šaldova županu a producírovat se před objektivem na balkonu filozofické fakulty: svým plandavým, tj. vágním projevem předvádějí, jak lze v několika větách shodit ze stolu „zbožštění tohoto publicisty“ v nerozlišujícím hodnocení Šaldova slovesného výkonu a dokonce jeho historického významu na ose „dobrý“ – „slušný“ – „strašný“ (M. Pokorný: O literatuře píše strašně. Stylistické patologie F. X. Šaldy, A2 2014, č. 10, 7. 5.), případně bodře pohovořit v televizi o Šaldovi jako rétorovi: „je mnohem větší rétor než zřivý analytický kritik“ – „kdyby totéž psal o jednotlivých typech jídla, které měl v restauraci, tak by to dokázal podat stejným způsobem“ (rozuměj jako o knihách; P. A. Bílek v pořadu ČT ASAP 30. 11. 2016). Tyto interpretační výpony nelze v jejich argumentační chudobě při nejlepší vůli považovat vzhledem k složitosti a rozloze šaldovského problému než za „bullshit“, jak o něm píše H. G. Frankfurt ve své slavné přednášce. Těžko je chytat za slovo v jejich institucionalizovaném odbornickém sebevědomí, jež se cítí a chová všude jako doma a neměří svůj blazeovaný postup pravdivostními kritérii. Těžko se s nimi přít o to, co si dovolit můžeme a co ne, jaká je naše míra.
Kritický postup šaldovských edic, oproti tomu, za slovo chytit lze a lze jej tedy také kontrolovat, postupovat s ním dále ve shodě i ve sporu, být stále u věci a nezabřednout do narcistního žvastu. Názorová bilance ve vztahu k vydávání Šaldova díla se promítla nejen do Kritických projevů 14, ale i do členění bibliografie Šaldova díla (Jiří Pistorius – Emanuel Macek: Bibliografie díla F. X. Šaldy. K vydání připravili M. Špirit, L. Merhaut a J. Wiendl, Institut pro studium literatury ve spolupráci se Společností F. X. Šaldy, Praha 2017). Jediná chronologická řada, v níž je rozpuštěna Šaldova dráha, je sice řešení čisté, nicméně orientaci neusnadňuje: nejlépe se v ní hledá, víme-li, v kterém roce příslušný text vyšel, případně jak byl nadepsán. Autorství předložené bibliografie je sice – i z piety – rozděleno mezi J. Pistoria a E. Macka, stejně dobře by však mohlo být připsáno i vydavatelům, neboť tu je před námi jiný bibliografický řez, jiný celek, než máme k dispozici u Pistoria (1948), takový, který založil Mackův dílčí soupis (1988), a to nejen díky celkové revizi, doplnění a sjednocení. Ani úloha bibliografova není nikdy u konce, jak o tom ostatně svědčí i dodatek z technických důvodů vevázaný do Kritických projevů 14 (je určen k vyříznutí a vložení na příslušné místo). Kontinuita, kterou bibliografický svazek nastoluje reflexí Pistoriovy a Mackovy práce včetně jejich závěrečných slovníkových hesel, je kontinuitou závazku – přijetím podmínek z odpovědnosti vůči pokynu – a opětovnou definicí nesmlouvavých pravidel.
Ani F. X. Šalda svým editorům nic neodpustil, zůstal neúprosný a nesmlouvavý: vydavatele svého románu donutil revidovat tradované přesvědčení o rozsahu odchylek prvního, resp. druhého, a třetího vydání od vydání čtvrtého a přivedl je k uspokojivému, tj. především spolehlivému a ověřitelnému postupu vycházejícímu zcela odůvodněně z tzv. textu poslední ruky. Zpráva o změnách, které Šalda a B. Fučík pro jednosvazkové vydání románu provedli, o tendenci a motivaci těchto změn je dobrodružné čtení, k němuž se bude nutno napříště obracet v interpretacích Šaldova stylu. Nová edice představuje Loutky i dělníky boží způsobem, který na pochybnosti o vydavatelských možnostech této prózy odpověděl nevyhýbavě a – v rámci možností – lapidárně.
Čtrnáctý svazek Kritických projevů plní vzhledem k Souboru díla F. X. Šaldy několik funkcí a plní je promyšleně a důsledně, jak lze ostatně u jeho pořadatelů předpokládat. Otázky a dilemata, s nimiž se potýkali, předkládají v komentáři. Šlo jim totiž nejen o vyplnění původního rozvrhu Kritických projevů, nýbrž o řešení problému navazujícího, tj. textů z období Šaldova zápisníku. Zařadili tedy i texty publikované mimo tento Šaldův časopis, čímž původní rozvrh přesáhli v návaznosti na návrhy Emanuela Macka. O tomto rozhodnutí by patrně šlo dále diskutovat, ilustruje však spíše příznačnou proměnu vydavatelské situace, která – vedena myšlenkou úplnosti – reviduje nejen žánrové rozvržení Kritických projevů, nýbrž zejména kritéria, která z řady Kritických projevů učinila v důsledku výbory. Svazek sám nepředstavuje zdaleka pouze paralipomena. Aféra anonymních listů, jež do textů vydaných v Kritických projevech 7–9 musela přinejmenším marginálně několikrát proniknout jako echo nepojmenovaného či prázdného významu, vyvstává tu ve své obludné mohutnosti. Ukazuje se v ní odvrácená strana modernistické polemičnosti, její vpád do sféry morálky a práva, její nároky destruující oponenta v jeho existenci veřejné i soukromé. Ambivalentní účinek polemického založení vlastního kritického ustrojení provázel ostatně i Šaldovu „lyrickou autostylizaci“ (J. Pistorius) nahlížející kritikův válečný den z neúprosné perspektivy noci:
Den a noc
Den jasný je, den tvrdý je a fanfára zní do boje:
ten zlatý je a horký je jak blesk.
Leč večer nadchází a v duši tvé zapláčí hoboje,
roh zatouží a flétna zavzlyká
pro všecko, co jím rozdrceno je.
A na zemi pad zatím temný šlář:
a ty jdeš po bojišti, sbíráš mrtvoly
a umýváš jim z bláta k nebi obrácenou tvář.
(Šaldův zápisník, říjen 1929)
Na badatele a tím i na kritické editory dnes doléhá dvojí neúprosnost a nesmlouvavost: úřední (grantová) a věcná. Na rozdíl od úřadu, který může prodloužit lhůtu a upravit podmínky, věcně editor, který je dobře obeznámen s rozsahem a nároky svého úkolu, samozřejmě nic neusmlouvá, neboť by musel smlouvat sám se sebou. I proto je odsouzen k provizoriu, tj. k návratům a dodatkům. Ke korektuře korektury korektury…
Kritický editor je z povahy své činnosti angažován v zápasu se slovem, jehož příčina, důsledky a celková situace tvoří v Šaldově intimní sebereflexi návratný motiv, otázku oscilující mezi mnohdy jazykově příznačně těžkopádnou ironií a metafyzickou apostrofou:
Otázka
Cos odstavcuje se, cos rodí se, cos umírá.
Jen srdce moje, jež se bíti neznaví,
přeryvu nechce znát, znát nechce únavy.
Je smrti, je života v něm, můj bože, přemíra?
(Šaldův zápisník, prosinec 1932)
Upravený projev přednesený na setkání u příležitosti dokončení Souboru díla F. X. Šaldy 21. března 2018.