Mediální skupina Czech News Center, a. s., začala letos vedle Blesku, Aha!, Sportu, Auto TIPu, Sluníčka ad. vydávat ve své divizi CNC Books knižní edici Doporučená školní četba. I v tomto případě lze citovat slova indiánského náčelníka Noaha Seattla, který kdysi pronesl později písní zprofanovaný příměr o jazyku, který stále naráží na vylomený zub… V tomto případě proto, že způsob, jakým CNC edice klasické české literatury vydává, nás opět navrací k dokola řešené otázce po standardech ediční přípravy textu. Následující poznámky jsou tedy dalším dílem seriálu, který – jak už to vypadá – budeme vysílat až do samého zblbnutí.

Samostatnou kapitolou byla by hlubší analýza našeho knižního trhu, který zjevně periodicky generuje zdání situace, že je zde místo pro ediční řadu přinášející to, co se asi má číst ve škole. V historii svobodného nakladatelského podnikání byla těch pokusů již pěkná řádka. V domnění, že tu něco chybí, vrhlo CNC na pulty hned čtyři paperbacky v grafické úpravě Niny Orlové najednou. Klapzubovu jedenáctku Eduarda Basse, Čapkovy Povídky z jedné a druhé kapsy, Nerudovy Povídky malostranské a Pučálkovic Aminu z pera Jindřicha Plachty. Vzhledem k tomu, že vydané svazky edice neobsahují plán na další chystané svazky a nepřicházejí ani s vysvětlením, co se skrývá pod značkou Doporučená školní četba, se kterou se operuje již na přední straně obálky, musíme z této úvodní čtyřky pouze uhadovat, na jakou cílovou skupinu vydavatelství asi míří. Zatímco Čapek a Neruda jednoznačně odkazují k četbě maturitní, další dva tituly mají zjevně oslovit čtenáře obecně školní, tj. i mladší. Nicméně v několikařádkovém textu na zadní straně obálky v případě Plachtovy Aminy najdeme docela i větu, která definici celé ediční řady dává mocné alibi: „Kniha je vhodná pro čtenáře každého věku.“

Vůbec jsou tyto několikavěté anotace na obálce každé z knih přínosem! O Povídkách malostranských se tu píše, že tento soubor „třinácti povídek odehrávajících se v polovině 19. století se věnuje lidské povaze v její nejčistší podobě“. Klapzubáci jsou zase románem, který „nese v sobě silné poselství“, Čapkovy povídky pak „jsou výjimečné svou vysokou rozmanitostí“. Vedle tohoto mudrosloví se toho čtenář o knihách více nedozví…

Zpackané anotace jsou vedle naprosté absence i těch nejsamozřejmějších informací k vydávanému textu ještě vlastně neškodné. V knihách není ani stopy po ediční poznámce, není ani uvedeno (stačilo by snad v tiráži), odkud text vydavatelé vzali, hlásá se tam jen, že jde o vydání v CNC Books první. U všech čtyř knih je v roli odpovědné redaktorky, jazykové redaktorky a korektorky uvedena Marie Černá. Rychlý pohled na jednu z Nerudových povídek ukázal, že tato multifunkční osoba v redakci CNC Books do textu zasahovala oproti původnímu znění z roku 1877, resp. 1884 zcela nesystematicky a upravila, co jí v daný moment padlo do oka. Na rozdíl od všech solidně založených poválečných edic sahala amatérsky do Nerudova jazyka, upravovala kvantity (původní dvéře → dveře, neunavného → neúnavného), hláskové kvality (vyhlídl → vyhlédl, odevření → otevření, čtyry → čtyři), zrušila některé apokopované tvary (můžem → můžeme, pozděj → později), rovnala morfologii (ramenama → rameny), z pana Uhmühla udělala Uhmuhla a podezřele vypadající zastaralý slovesný tvar ve spojení prál pan Vorel změnila na pravil.

Pro edice určené školní četbě je přitom vhodný právě ten typ aparátu, který podává nezkušenému čtenáři pomocnou ruku a alespoň v minimální míře osvětluje právě slova zastaralá, slova z okraje slovní zásoby, popřípadě překládá jinojazyčné výrazy. V knihách z koncernu CNC po nějakém takovém slovníčku není ani památky. Přitom nejde o objevování nových světů, v případě Povídek malostranských stačilo vyjít ze solidně vybudovaného aparátu poslední významnější edice Nerudových próz z České knižnice (ed. Václav Vaněk, 2012). To je ovšem zjevně mimo obzor aktivit divize CNC Books, která evidentně musí pouze a jen přinést tzv. rychlé prachy svému mateřskému koncernu.

Nevím, co by takové odbornosti vykonané práce řekli čtenáři a čtenářky třeba takového Aha!, kdyby jim bylo servírováno, že například Agáta zase chodí s Döpitou – to se v CNC jistě hlídá! –, ale Nerudův Uhmühl a bohužel zjevně i školní čtenář jsou tam všem zcela jedno. Takto připravené texty nemají cenu ani Kč 269,-, respektive Kč 249,-, ani se slevou o pár korun méně, mají totiž cenu jen toho vylomeného zubu.