Na každém rohu noci planou ohnivci / Ale tam na poušti je osolené místo / Kde hořel keř za bílého dne / Tam popelavé peří ztrácí holubice / A to je místo kde keř dohořívá / Tam ukázal se anděl říkal v plameni / A mluvil slova s popelem teď vítr / Na všechny strany stud náš roznáší / Aj byl to ohniváček na nejtenčí větvi / Zpívala bolest sama a už nevzlétne / Plátýnka potenku a na tak strašnou ránu / Snad jenom Bůh smí hořet uprostřed

Poezii inspirované Palachovým sebeobětujícím činem z 16. ledna 1969 a publikované časopisecky na přelomu ledna a února 1969, tedy v době vznícené reflexe tohoto šokujícího a mimořádného aktu, je možné rozumět jako jemnému, přesto neúprosnému seismografu zaznamenávajícímu různorodé, v lecčem ale spřízněné způsoby reflexe Palachova tragického skutku.

Skácelova báseň Hořící keř, jejíž titul inspiroval mimochodem rovněž pozoruhodný životopisný film polské režisérky Agnieszky Hollandové (2013) věnovaný Palachovu činu a následným událostem, je lyrický text o 12 verších. Básník komponuje svoji báseň bez interpunkce, přesto majuskulemi na počátcích každého z veršů zdůrazňuje sémantickou svébytnost každého jednoho verše. Rým absentuje. I proto můžeme každý verš vnímat jako samostatný krok, jako vyjádření gesta směřujícího k svému nesamozřejmému a dramatickému naplnění. Verše jsou jambické, převážně jde o dvanácti(třinácti) slabičné celky s cézurou, popřípadě dierézí po každé šesté iktované slabice. Jde tedy o alexandriny, odkazující mimo jiné na vědomí tradice. Zvláště ale takto rytmicky založené verše umocňují prožitek celistvosti, komplexity. Některé z nich se ale této komplexitě brání, jejich slabičná délka kolísá od devíti k jedenácti slabikám… Jako by už nedosáhly nebo nechtěly dosáhnout kýžené alexandrinské délky, a tím i důsažnosti své výpovědi. Celek básně jako by se tímto nedokonaným krokem významově rozkolísával, narušil pevnost alexandrinského rytmického rámce, naznačil znejistění…

Podobně je tomu u strofické podoby básně. Jde o dvanáctiveršový text nečleněný do dílčích strof, opřený ovšem důsledně o vnitřní triadickou významovou strukturu (teze, antiteze a syntéza), jež bezpečně signalizuje pozadí strofické formy sonetu, dalšího z tradičních pilířů formální dynamické významové syntézy. Absence oněch dvou finálních veršů, které do tvaru tradičního sonetu schází, opět můžeme chápat jako záměrné autorské gesto, které čtenáře přinejmenším znejistí. Jakoby „neúplnou“ strofickou kompozici básně tedy, podobně jako neúplné alexandrinské verše, můžeme chápat jako torzo, jako akt, který čeká na dovyslovení… Skácelovu báseň proto mimo jiné můžeme číst třeba tak, že znásobuje nevyřčenou otázku – zůstane torzo (Skácelovy básně, ale stejně tak Palachova činu, který kolaborantský normalizační režim od prvních okamžiků zamlžoval, převracel, bagatelizoval, umlčoval) torzem, nebo se dočká svého osmyslnění, naplnění?

Další pozoruhodnou, rovněž pro většinu dobových lyrických textů příznačnou rovinu představuje mytizace Palachova činu; odkazuje se tím na jeho jedinečnost, nadčasovost. Skácel zde vsadil na ozvuk starého biblického příběhu. Avšak na rozdíl od knihy Exodus, která mimo jiné vypráví o události na hoře Oreb (Ex 2,23-4,18), kde keř hoří a z plápolajícího ohně, aniž by keře ubylo, promlouvá k Mojžíšovi Hlas Boží, se Skácelův keř poté, co odezní poselství, promění v popel. Podobně i anděl v něm – po předání zvěsti – umírá. Zdůrazněna je tak lidská dimenze, avšak právě tím i heroičnost a tragický rozměr této scény. Zároveň je ale otevřena otázka – jak vyložit tento čin? Jde o nadosobní a nadčasové poselství, nebo o akt chvíle, osobní tragédii? Rozhodnutí je bolestné, stejně jako vlastní akt – je na každém z nás, kterým je toto poselství určeno, jak s touto situací naloží, zdali nechá oheň a jeho poselství dodoutnat, nebo jej bude rozdmýchávat dál…

Společným tématem Skácelovy básně i dalších soudobých palachovských básní je rovněž mládí ústředního hrdiny – křehkého mládí, bezmála ještě dětství („ohniváček na nejtenčí větvi“), kterým je umocněna důsažnost činu – vrcholné oběti, ale které zároveň naplňuje mnohou skeptickou mysl otázkou po smyslu jeho předčasné smrti. U Skácela se tento motiv vtěluje do obrazu symbolické holubice, která v ohni ztrácí popelavé peří, tedy dozrává, dospívá ve své smrti. Jde tu jistě o oxymóron, paradox, umocňující tento rozpor z nejbolestnějších a otevírající otázku – stojí v mrazivé situaci postupného otupění většiny společnosti mladý život za tuto nejvyšší oběť?

A v neposlední řadě rezonuje Skácelovou básní i dalšími básněmi z přelomu ledna a února 1969 soucit a starost. Soucit je ovšem kategorií prchavou, starost je kvalita pevnější, ale i ta časem zvětrává… Podobně jako ve Skácelově básni vítr, který roznáší popel ze symbolického keře. Vítr může roznášet popel – symbol nejvyšší oběti – jako poselství naděje, síly a vzdoru. Může ho ale také roznášet do ztracena, rozfoukávat beze smyslu a cíle. Podobně se postupem času soucit vytrácí, i starostlivý člověk otupí. A jak daleko je v této chvíli Bůh, který jediný „smí hořet uprostřed“, a jak blízko – v poušti naší každodennosti – jsou všeprostupující, veskrze lidské vlastnosti jako lhostejnost, zbabělost, mlčení a kompromis…?