Musela to být ve třicátých letech neobyčejně zajímavá zkušenost, číst si každý čerstvě vydaný Vančurův román ještě bez zátěže literárněhistorických kategorizací, ustálených interpretací nebo zideologizovaných výkladů blouznících o mumifikovaném hrdinovi-komunistovi. O tuto možnost už zůstaneme ochuzeni a nezbývá, než se k Vančurovu dílu přibližovat s historickým (po)vědomím, nelze jinak.

Nový svazek z ediční řady Antologie vydávané Institutem pro studium literatury – Čtení o Vladislavu Vančurovi (uspořádaný Petrem Málkem a edičně připravený Evou Vrabcovou) – je v tomto „přibližování se“ velmi kvalifikovaným průvodcem. V sedmi oddílech ozřejmuje dobu, kdy se o každé dílo Vančury sváděl živý zápas, kdy provokovalo k deklaratornímu neporozumění (J. Vodák, F. Peroutka, A. Novák) nebo vnímavému docenění (J. Hora, A. M. Píša, F. Götz), nadto sleduje i ohlasy „posmrtné“, jež jsou důkazem, že tato díla měla stále co říci i v době, která problematizaci čehokoliv vnímala jako útok na sebe samu. Osou výkladu o druhém životě už jsou především práce Jana Mukařovského a Milana Kundery. Petr Málek Kunderovo Umění románu (1960) prezentuje především jako impuls v kontinuální vančurovské rozpravě, kde další promýšlení vycházelo právě z reakcí na Kunderovo pojetí (J. Opelík, J. Brabec, J. Lopatka).

V podstatě každé Vančurovo dílo se ocitlo v ohnisku estetických, ideologických i společenských debat, a podílelo se tak na proměnách myšlení o literatuře a literární kritice, „nutilo soudobé kritiky a interprety k stálému přehodnocování kritérií a kritických měřítek“ (s. 5), jak píše v úvodu Málek. Dobře je to patrné třeba na postojích Bedřicha Václavka (zastoupeného třemi texty), jehož potýkání se s Vančurou postupovalo od docenění prozaikova hledání „nového tvaru“ a objevování nových hodnot „zítřka“ až po kritiku údajného odvratu od skutečnosti a útěku od dobových témat.

Úvodní faktograficky nasycená studie Petra Málka podávající chronologický nástin kritických ohlasů spolu s edicí dobových textů, životopisných medailonů i závěrečnou bibliografií v úhrnu nejsou jen sondou do recepce díla jednoho spisovatele, ale míří k ohledávání smyslu literární (umělecké) tvorby vůbec. Přesně to vyjadřuje i podtitul svazku „Kritické rozepře (1923–1969) anebo ‚Pravda se zle oře‘“. Editor snad až příliš skromně předesílá, že Čtení nemůže „suplovat dějiny recepce Vančurova díla“, zato chce „postihnout její výrazné zlomy“ (s. 5). K zamyšlení je, jak by dějiny recepce Vančurova díla mohly vypadat jinak, jelikož přítomný výbor je postihuje v natolik promyšlené komplexitě a úplnosti, že tento úkol v podstatě naplňuje.

U takto koncipované antologie je nepodstatné disputovat nad zařazením/nezařazením toho či onoho textu – přítomný výběr je reprezentativní a pestrý, zahrnuje vhodně vybrané statě známých autorit (F. X. Šalda, J. Mukařovský) i řadových recenzentů (J. B. Čapek, P. Fraenkl, B. Polan), sympatické je rovněž vnímat vedle sebe hlasy z různých ideových pólů (A. M. Píša, M. Rutte, J. Strakoš) problematizujících ty pohledy na minulost, jež se dosud neobešly bez politických šuplíků. Zkrátka, Vančura i takto nepřímo působil jako úběžník otupující ideologické hroty a vytínající novou rovinu srozumění na tom podstatném, co se týká umění, jazyka i smyslu (jakékoliv) tvorby coby „práce“ svého druhu – i se vší naivitou a idealismem, jež se s jeho estetickými postoji spájely.

Čtenářsky nejzajímavější, troufám si říci, jsou právě texty, které z různých důvodů nesouzní s vančurovským pojetím literární tvorby (např. Vodákova recenze Polí orných a válečných nadepsaná příznačně Básník marnosti a hnusu nebo známá Peroutkova stať Styl nade všecko), protože právě v nich se podstata sporů o věc Vančury (avantgardnějšího než celá „oficiální“ avantgarda) zrcadlí nejlépe, a vždy za nimi lze spatřovat živý zápas, kde přece i „nerozumějícímu“ kritikovi o něco podstatného jde. Postrádat tu lze snad jen některou z trojice statí O. Krígla [Otakara Kučery], na něž se ostatně v úvodní studii často naráží. Třeba jeho profilová stať Vladislav Vančura (Středisko 4, 1934, č. 3, září, s. 84–93) je v mnohém typická, a to již slovníkem („měšťácké obsahy“, „třídní rozpory“ atp.). Právě pro vytrácející se schopnost porozumět podobně obludným textům a z nich plynoucího nebezpečí by možná stálo za to text připomenout zveřejněním. Jistě jde o myšlenkově tupé, dogmatické texty, kde se Vančurovo dílo spíše „umrtvovalo“, než plodně oživovalo, – ovšem k dějinám recepce Vančury patří a spolu s následnými reakcemi představuje tento text v mnohém vypovídající mezník, jakým způsobem už na sklonku třicátých let pracovala dogmatická marxistická kritika pevně držící stranickou linii.

Stati v jednotlivých svazcích této ediční řady bývají opatřovány více nebo méně stručnými medailony svých původců. Petr Málek je povýšil na malé syntetické studie o kritických postojích konkrétního kritika k Vančurovu dílu. (Současně se tak otevřel problém proporcí – např. až příliš velký prostor věnovaný Bohumilu Polanovi ve srovnání s lapidárností medailonu Jindřicha Vodáka.)