„… srdečně (a v neposlední řadě trochu topolkářsky). 7. září l. P. 1996 Alexandr Stich“¹⁾

Vzpomínka na první setkání s Alexandrem Stichem (10. 3. 1934 – 26. 1. 2003) naléhavě a neodbytně evokuje jeho určující povahu v příznivém smyslu.
Na sklonku osmdesátých let se scházela ve čtvrtek v podvečer v modlitebně Baptistického sboru v ulici Na Topolce na Vyšehradě skupina posluchačů podzemní Večerní univerzity bohemistiky. Setkání byla vždy rozdělena mezi dva pedagogy. První setkání na podzim roku 1989, tedy na počátku druhého běhu, zahajoval Jiří Brabec, jehož jsem zprostředkovaně znal od dětství a který mě k tomuto podzemnímu, vskutku však řádnému studiu pozval. Poté svou dvouhodinovkou pokračoval Alexandr Stich (byl tedy tehdy ve věku, jakému jsme se přiblížili dnes nebo ho již dávno překročili). Dva učitelé – jeden rozený přednašeč, jehož řeč byla samá otázka, druhý důvěrnější, zemitější, otevírající každým slovem další a další kontexty. Teprve mnohem později jsem si uvědomoval, jak výjimečná byla příležitost setkat se se živou poznávací situací oboru, který svou svébytnou cestou rozšiřuje hranice vlastní svobody. Naši tehdejší učitelé (patřili k nim ještě Květoslava Neradová, Miroslav Červenka a o zdárný chod celého podniku se starala Květa Sgallová) se této příležitosti chopili s odhodláním a vážností: Vraceli se k dialogu, který přerušila různým způsobem tzv. normalizace.
Alexandr Stich začínal v letech 1957/58 na umístěnku jako učitel na národní škole v Chotěvicích a na střední průmyslovce v sousedním Hostinném. Pedagogická zkušenost ostatně provázela celou jeho dráhu – jako mladý badatel byl spoluautorem středoškolské učebnice češtiny, jako univerzitní profesor se podílel na nejlepší středoškolské učebnici české literatury, jaká v popřevratovém období vznikla. Topolka představovala pro všechny zúčastněné možnost svobodné kritické rozpravy formující za pochodu pravidla svého druhu. Přednášející vystavovala otázkám, jimž již odvykli, posluchače nutila k přípravě, ke studiu a k zpřesnění argumentačnímu. Všichni si toto studium zvolili a brali ho vážně, závazně, neboť většině normalizační politika výhled na jakékoli studium uzavřela. Ale byli tu i dva posluchači FF UK, kteří svou účast riskovali a vzdorovali tak sterilitě svého soudobého denního studia.
Stichova řeč se vyznačovala zvláštní naléhavostí, ba vznešeností. Byl ostatně k pedagogické dráze disponován systematickým historickým studiem publicistického stylu, a především jeho persvazivní funkce. Přednášel nám tehdy historický vývoj jazyka po svém způsobu, tj. sondami do oblastí vlastního zájmu: Do obrozeneckého stylu, do barokní češtiny, do problémů jazykové kultury. Zvláštní pozornost věnoval oblasti expresivity, přičemž střídmý teoretický nástin bohatě dokumentoval a dramatizoval, gradoval a opět uvolňoval. Jeho všestranná múzičnost se ostatně zvlášť opírala o divadelní interes, o činoherní i operní dramaturgii.²⁾ Nepředváděl magii lingvistického aparátu, jeho stylistika byla kusem živoucí historie. Stylové prostředky a jejich hierarchická organizace, osa paradigmatická a syntagmatická vyvstávaly v jeho výkladu jako prolínající se rozměry minulosti a současnosti, jako výbava a jako aktuální působení, jako sebeuvědomění. A především – jednou provždy se v jeho výkladu tematizovaly spojité nádoby jazyka a jeho tvořivé manifestace, tj. literatury. Oddělit jazykové a literární studium, zbavit se společného rámce a společné věci, jak se o to často snaží současný vysokoškolský provoz, by bylo tehdy něco zcela nemyslitelného.
Měl dar zavést hovor k věcem, které ho rozněcovaly, pro něž žil a v nichž se angažoval. A dovedl zařídit, že jeho posluchači brali tyto věci brzo za své. Setkali jsme se v jeho projevu s příkladem, s projevem konkrétního smyslu, řečeno jazykem pozdního strukturalismu, realizovaného pojmem, myšlenkou v dialogickém modu. Co víc si lze přát od školy, než aby otázku: Co nám škola může dát?, jakou látku, svým příkladem proměňovala v otázku Co můžeme my dát škole a oboru?, počínaje naší zvídavostí a studiem po šanci účastnit se a pokračovat na něčem, co přesahuje naše limity.
Alexandr Stich diskusi nekončil s vymezeným rozvrhem – pokračovali jsme do nočních hodin jinde a ty čtvrtky měly v sobě rys obřadu a svátku. Život byl tady – o významu této rozpravy nebylo pochyb. Někteří jsme tu započali svou další cestu, na níž nás Alexandr Stich ještě kousek vyprovodil na fakultě. Seznámili jsme se potom ještě s jedním podstatným rysem jeho povahy, totiž s bojovností a neústupností ve věcech vzdělanosti (pověstné bylo jeho střetnutí na univerzitní vědecké radě, kde se mu při jedné velice nepříjemné debatě spustila krev z nosu a přítomné lékařské kapacity s ním měly, co dělat). Stálo mu to za to a nedbal, jak se na něj kdo dívá, že kolegyně a kolegové obracejí oči v sloup a kroutí hlavami. Plnou vahou své autority se znovu a znovu pouštěl do boje, aby prosadil alespoň část svého plánu na rekonstituci širokého filologického, tj. slavistického, germanistického a latinského základu našeho – bohemistického – univerzitního studia. Argumentoval často až masarykovsky – naše dluhy a závazky nemůžeme hodit na někoho jiného – to, co je naší povinností, kterou na sebe bereme s účastí na věcech sdílených s dějinami naší řeči a její kultury, za nás nikdo neudělá, a šidíme-li je, snažíme-li se je zjednodušit a přechytračit, klameme jen sami sebe. Chápali jsme dobře, že právě to činí učitele učitelem, v tom je jeho étos: Zve nás, abychom ho na jeho cestě následovali, neboť stojí za to. Alexandr Stich byl v dobrém, havlíčkovském smyslu přesvědčivý, persvazivní.
Nezbývá než popřát všem, kteří se bezradně snaží zorientovat, aby ve správnou chvíli zažili své určující setkání s pedagogem v pravém smyslu, jako byl Alexandr Stich, a nastoupili díky němu životní dráhu, dráhu svého povolání.

Příspěvek na vzpomínkovém setkání Kruhu přátel českého jazyka věnovaném našim předním bohemistům a slavistům Vladimíru Šmilauerovi, Karlu Hausenblasovi a Alexandru Stichovi. Setkání proběhlo 8. 11. 2023 v posluchárně č. 18 hlavní budovy FFUK od 18 hodin.

1) Z věnování v knize Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi (Praha, Torst 1996).
2) Stichovou snad vůbec první tištěnou prací, kterou jeho bibliografie nepodchytila, byl autorský podíl na polemické obraně inscenace Mozartovy Kouzelné flétny tria J. Krombholc – B. Hrdlička – J. Svoboda v Národním divadle 1957. Srov. Experiment, který pohoršil. Květen 2, 1956/57, č. 6, únor 1957, s. 221 (podepsáno Zdeněk Heřman – Alexander [sic!] Stich).