Na avizovanou knihu Pavla Kosatíka o Klementu Lukešovi čekali čtenáři dlouho – autor k ní podle svých slov začal shromažďovat podklady už v roce 1995. Vyšla nakonec letos v nakladatelství Euromedia Group v edici Universum s názvem Zápasy slepého muže a podtitulem „Život a doba komunisty Klementa Lukeše“, který je bohužel poněkud ustrnulý (viz Marek Švehla: Magor a jeho doba /2017/; Rudolf Kroll: Gottwald a jeho doba /2019/; Rick Broadbent: Vytrvalost: Pozoruhodný život a doba Emila Zátopka /2021/ aj.), zčásti i zavádějící a bulvarizující (vzhledem k Lukešovu dvojímu vyloučení z komunistické strany).

V psaní životopisných medailonů jak novinového (viz aktuální seriál Česká inteligence v Deníku N), tak knižního formátu je Kosatík více než zběhlý, ba rutinní. V případě Lukešova portrétu lze s autorem souhlasit ve dvou věcech. Za prvé, že v historické paměti bývají nejednou opomíjeni ti, kteří z různých důvodů zanechali málo písemných dokladů, protože namísto psaní za svého života budovali vztahy, propojovali a povzbuzovali ostatní, jak poznamenal 21. září na uvedení knihy v knihovně Libri prohibiti. Za druhé, že „zjednodušený antikomunismus“ a odsudek někdejších komunistů bez bližšího posouzení jednotlivých osudů neobstojí.

Je zřejmé, že autora zajímá především Lukešova emancipace coby nevidomého člověka a jeho cesta politickými dějinami Československa padesátých a šedesátých let minulého století. Plastické „dekonstrukci“ Lukešova vztahu ke komunismu věnuje většinu knihy, čímž se vytváří nepoměr k zachycení jeho dalšího života mimo stranickou strukturu (obdobně jako je v životních příbězích bývalých politických vězňů redukováno poznání jejich života po propuštění). Detailní rozbor historického líčení přenechám historikům, přesto nelze nezaznamenat potíž s nejednoznačností výkladu. Není pokaždé zřejmé, kdy jde o autorovu domněnku a kdy o ověřený fakt. Různě (ne)spolehlivé informace od sebe v textu nelze odlišit.

Avšak díky mnoha rozhovorům se samotným Lukešem i pamětníky a studiu dalších materiálů přichází Kosatík s mnoha zajímavými detaily (a fotografiemi v obrazové příloze) – viz Lukešovo dlouholeté přátelství s Milanem Kunderou, projevené mimo jiné z Kunderovy strany zmínkou o tom, že je nositelem blíže neurčené a patrně recesistické „Klement Lukeš Prize 1963“ v encyklopedii Who is Who. (V kunderovském portrétu Jana Nováka se o Lukešovi nic neříká. Ocenění snad mohlo souviset s vydáním povídkového souboru Směšné lásky v roce 1963, do nichž měl Kundera Lukeše dle Kosatíka zašifrovat /s. 171/, ale i Státní cenou Klementa Gottwalda, již obdržel ve stejném roce za Majitele klíčů.) Považuji rovněž za cenné, že autor připomíná významnou úlohu Lukeše a jeho opisovačské dílny (a přidružené samizdatové knihovny-půjčovny) v dějinách československého samizdatu. Tu se ve své době nepodařilo spolehlivě zmapovat ani autorům encyklopedie Český literární samizdat 1949–1989 (2018, ed. Michal Přibáň – srov. s. 88–89), kde je nakonec zmíněna jen Lukešova spolupráce s Vaculíkovou Edicí Petlice a Edicí Expedice bez samostatného hesla. Jak autorce těchto řádků v listopadu 2021 potvrdila Iva Lukešová, Lukešova druhá manželka, jejich dílna byla vlastně pobočkou Edice Petlice, to však Kosatík neuvádí, stejně jako jednou větou překvapivě odbyde pozoruhodný fenomén „zvukového samizdatu“. Zkomoleno zůstalo jméno písařky-„lukešky“ Vlasty Lenské (v knize jako Lánská – s. 168); s Vaculíkem se dále Lukeš patrně neznal od roku 1946, ale 1964 (s. 136). V rámci rozhlasového vystoupení posléze Kosatík Lukešovy samizdatové zásluhy fantasticky nadsadil – Lukešovým bytem mělo projít třicet až čtyřicet procent tehdejšího samizdatu. Toto číslo nemá žádný reálný základ a v celorepublikovém měřítku postrádá relevanci.

Za problematické považuji autorovo rozhodnutí používat v celé knize familiární variantu Lukešova jména „Kléma“ a jeho důsledného užívání v autorově beletrizovaném líčení v er-formě. Tak ho sice běžně oslovovali jeho přátelé, k nimž patřil patrně i Pavel Kosatík, a tuto strategii mohou ocenit čtenáři z řad pamětníků, ale jinak to působí nepatřičně. Podvědomá gottwaldovská reminiscence občasně vyvolává kouzlo nechtěného: „V té době si Kléma ještě nepřipouštěl důslednou otázku, a sice, co když je Gottwald do procesní mašinérie zapleten a veškerá ta zvůle se odehrává i s jeho souhlasem?“ – s. 61 nebo „Kléma byl zřejmě jedním z mála československých komunistů, pro které Chruščovovy projevy z let 1956 a 1961 nebyly překvapením.“ – s. 72). Ponechme stranou, že podobného údělu se v knize dočkal třeba i Lukešův blízký přítel Eduard Novák alias „Eda“. Kléma s Edou pak v padesátých letech prozří bok po boku. Autorskému stylu rovněž škodí řada publicistických obratů a klišé („nejedna zásadová debata přerostla v něžnou koncovku“ – s. 44) či zvláštní syrovost v líčení některých událostí či osob („Byl to i František Kautman /zde už několikrát zmiňovaný; literární historik, který v Moskvě nastudoval kvanta ruských autorů v čele s Dostojevským, ale ideově ho to v životě přesto čím dál víc táhlo, až nakonec přetáhlo k Masarykovi; celý život Kautman sloužil literatuře, aniž kdy byl v Čechách doopravdy doceněn./“ – s. 72).

„Schizofrenní“ zůstává Kosatíkova práce s prameny a literaturou. Autor dlouho hledal pro pojednání o Lukešovi vhodný formát, až skončil u „netradičního“ životopisu – od historické „standardky“ k popularizačně laděnému dílu, které nakonec zbavil poznámkového aparátu, „aby to někoho nepostrašilo“, jak bylo řečeno na uvedení titulu s odkazem na autorovu e-mailovou adresu připojenou v doslovu, na niž se mohou čtenáři obracet s dodatečnými dotazy. Z téhož doslovu se dozvídáme o pramenech jeho práce. Například o využití nedokončených Lukešových pamětí, které se dosud vydání nedočkaly. Srovnání jejich znění (za poskytnutí strojopisu děkuji Martinu Machovcovi) s Kosatíkovým textem mimochodem ukazuje, že je autor nebývale „vytěžil“. Řada pasáží je zhusta reprodukcí těchto vzpomínek. Jejich poutavost tedy není dílem Kosatíkovým, ale Lukešovým. Na konci knihy je pak zařazen soupis literatury, který zahrnuje pouze knižní práce, časopisecké položky absentují, ačkoli na konkrétní články z novin a časopisů Kosatík prokazatelně a hojně odkazuje (namátkou článek E. Ledererové v Listech z roku 1983 nebo vzpomínkový blok na památku Klementa Lukeše tamtéž z roku 2001 a mnohé další včetně příspěvků Lukešových).

Nezbývá než ocitovat: „Náměty, dotazy, připomínky, pochvaly a stížnosti prosím pište na e-mailovou adresu p.kosatik@atlas.cz“ (s. 181).