V průběhu prvního pololetí letošního roku zpřístupnila Městská knihovna v Praze sérii e-knih Jiřího Koláře. Zdarma je nyní k dispozici dvanáct knižních celků, které zjevně mají pokrýt Kolářovu zejména básnickou tvorbu od jeho debutu Křestný list (1941) po Odpovědi z počátku sedmdesátých let (poprvé 1984). E-knihy Jiřího Koláře v edici Poezie připravila k vydání redaktorka Petra Kučerová. Zveřejnění textů takto atraktivního autora je vždy událostí a zasluhuje bezesporu pozornost, v Kolářově případě vzhledem ke komplikovanější vydavatelské situaci jeho psaného díla to platí dvojnásob.

Vedle zmíněné prvotiny Městská knihovna nabízí i sbírky, které následují bezprostředně po ní: Limb a jiné básně, Sedm kantát (obě 1945), Ódy a variace (1946), Dny v roce (1948), dále uveřejňuje knihy psané deníkovou formou Očitý svědek a Prometheova játra z přelomu čtyřicátých a padesátých let, dále Vršovického Ezopa (vydaného v roce 1966), sbírku Mistr Sun o básnickém umění (1957), Nového Epikteta (1968), Návod k upotřebení (1969) a již vzpomenuté Odpovědi.

Rozličným aspektům vydavatelských aktivit Městské knihovny jsme se v minulosti věnovali opakovaně (srov. mj. příspěvky Jakuba Říhy, Michala Kosáka, Michaela Špirita a Roberta Kolára), nad tímto kolářovským podnikem však jako zásadní vyvstává otázka volby výchozích textů. Je očividné, že redakce e-knih Městské knihovny jako hlavní kritérium pro výběr základního textu volí první knižní vydání. Takový postup je u řady autorů jistě možný, u Koláře ovšem toto kritérium první ruky generuje jisté problémy. V prvé řadě je situace neběžná v tom, že Jiří Kolář patří k autorům, kteří mají vydány své sebrané spisy – vycházely v letech 1992–2002 za redakce Vladimíra Karfíka. Obecně platí, že souborná vydání většinou přinášejí spolehlivější znění textu, už proto je s podivem, že redakce Městské knihovny s Dílem Jiřího Koláře nepracuje (jako další motivace pro pominutí Díla se ovšem nabízí domněnka, že Městská knihovna prostě a jednoduše nechtěla řešit/porušit autorská práva editora, a proto Dílo zůstalo stranou). U Koláře je důležitost Díla přitom znásobena ještě faktem, že autor (zemřel v roce 2002) se na vydání souboru podílel, a tedy je potřeba svazky vydané za jeho života vnímat jako vydání autorizovaná a definitivní. Dalším problémem je skutečnost, že Kolářovo dílo významně poznamenaly publikační překážky (hned několikerého typu), a proto často až Dílo vycházející ve svobodných časech nabízí nejspolehlivější a nejúplnější podobu textu. Můžeme si to ukázat hned na dvou příkladech.

Při pohledu na zveřejněný tucet e-knih nabydeme dojmu, že každá z nich reprezentuje jednu Kolářovu sbírku, respektive jedno literární dílo. Pod hlavičkou Vršovického Ezopa se na stránkách Městské knihovny však neskrývá sbírka Vršovický Ezop (vzniklá v polovině 50. let), nýbrž autorský výbor ze šesti autorových sbírek vznikajících v této době, který vyšel pod zastřešujícím názvem Vršovický Ezop v Mladé frontě roku 1966. Sbírky (včetně Vršovického Ezopa) pak poprvé v úplnosti vyšly právě až ve třetím svazku Díla v roce 1993 a přinášejí oproti podobě ve výboru více jak dvojnásobek textu. Vedle toho mohou čtenáři vejít ve zmatek, když v e-knize Vršovický Ezop najdou celek nazvaný Návod k upotřebení, ale současně je jim nabízena e-kniha téhož názvu (ta samozřejmě přináší jiný text – poprvé vydaný v roce 1969, obsažený později ve 4. svazku Díla z roku 1995), bůhvíproč s převzatým textem z edice nakladatelství Dokořán (2007).

E-kniha Prometheových jater volí opět pro reprodukci vydání asi nejméně vhodné. Kniha měla pohnuté osudy – text vznikl roku 1950, rukopis byl v padesátých letech zabaven StB, pokus o vydání již autorem upraveného textu na konci šedesátých let selhal, tiskem byla kniha vydána poprvé v roce 1985 v exilu, tzv. oficiálně text vyšel až v roce 1990. Právě toto vydání zvolili v Městské knihovně pro svoji e-knihu, tedy nikoliv vydání poslední ruky z roku 2000 (sv. 9. Díla), ani vydání z České knižnice vycházející ze znění ze zabaveného rukopisu (2016). Knihu z roku 1990 navíc redakce Městské knihovny nereprodukuje v jejím celku: vynechán je nejen doslov Emanuela Frynty (který byl připraven už pro vydání na konci šedesátých let), ale pominuta je i ediční poznámka Vladimíra Karfíka, jejíž přítomnost by čtenářům e-knih z Městské knihovny mohla dát alespoň základní informaci o dějinách textu.

Vůbec si nejsem jist, zda výše načrtnutá problematika není pro vydavatelské oddělení Městské knihovny příliš minuciózní, leccos spíše hovoří pro to, že dopady svých edičních aktivit na poli e-knih si Městská knihovna vůbec neuvědomuje. Jádro problému totiž zřejmě spočívá v tom, že si Městská knihovna vsugerovala novou roli, již by chtěla plnit, ale na niž současně nestačí. Knihovny odnepaměti měly přeci dokumenty shromažďovat, opečovávat (v dnešní době navíc digitalizovat – zde rozuměj: pořizovat jejich věrnou elektronickou obrazovou reprodukci), systematicky třídit a komfortně zpřístupňovat čtenářům, nikdo po nich ovšem nikdy nechtěl, aby lezly do zelí nakladatelům, neboť jejich řemeslo má zase svá odvěká specifika.