Za Josefem Tichým
Masarykův ústav a Archiv Akademie věd České republiky a nadační Ústav T. G. Masaryka utrpěly v minulých dnech velkou, nenahraditelnou ztrátu. Dne 22. října náhle zemřel jejich dlouholetý kmenový pracovník Mgr. Josef Tichý, spiritus movens souborné kritické edice Spisů T. G. Masaryka a odpovědný redaktor všech jejích svazků. Obě instituce ztratily zkušeného odborníka a manažera i zasvěceného aktéra a pamětníka polistopadové činnosti na poli masarykovských studií. A jeho spolupracovníci jedinečného, charismatického kolegu a přítele.
Josef Tichý odešel ve věku třiasedmdesáti let, který lze dnes jen těžko označit za kmetský, ale po bohatě naplněném životě. Narodil se 27. ledna 1949 v Praze v tradiční učitelské rodině; matka Jarmila, původem z jižních Čech, byla vynikající učitelkou-elementaristkou, posléze obvodní školní inspektorkou pro mateřské školy, otec Josef, Moravský Slovák od Kyjova, respektovaným ředitelem jedné z kobyliských škol. Po obou rodičích zdědil pracovitost, smysl pro odpovědnost, rozšafnost, společenský šarm a pohostinnost. Dětství prožil v pražských Kobylisích, lemovaných tehdy malebnou (a místy romantickou) přírodní a krajinnou scenérií, v domě s krásným výhledem na pražské panorama. Vyrůstal spolu se svou starší sestrou Jarmilkou, pozdější mezinárodně renomovanou chemičkou, působící na anglických a amerických univerzitách. Po maturitě na libeňském gymnáziu roku 1967 vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a poté několik let učil matematiku a dílenské práce (byl – mimochodem – obdivuhodně technicky nadaný a zručný) na základních školách ve Kbelích a v Libni. Své všestranné kulturní založení i výrazné manažerské schopnosti pak uplatnil v letech 1978–1991 jako kulturní inspektor osmého pražského obvodu. V této funkci se snažil – často v zápase s tehdejšími politickými dohlížiteli – podporovat nonkonformní hudební a divadelní produkce i výstavy nezávislých, režimem nemilovaných výtvarníků, ale také kvalitní, fundované regionálně historické a vlastivědné aktivity. Zasloužil se o profesionální zpracování historie libeňského gymnázia a vydání sborníku vzpomínek jeho abiturientů (1985) a o první novodobou populární syntézu dějin Libně (1989). Se střídavými úspěchy bojoval za záchranu historických památek na území obvodu; nejviditelnějším pomníkem jeho úsilí je dodnes stojící budova libeňské synagogy, v osmdesátých letech určená k demolici.
Na líše památkové péče se tehdy sblížil s libeňským patriotem, tehdy oficiálně zatracovaným filozofem dr. Josefem Zumrem, jenž ho seznámil se spisovatelem Bohumilem Hrabalem a kruhem intelektuálů a umělců, kolem něho sdružených. Na počátku devadesátých let ho pak dr. Zumr, tehdy už ředitel Filozofického ústavu Československé akademie věd, získal do služeb obnoveného Ústavu T. G. Masaryka, jehož kuratoriu předsedal. S touto institucí a posléze i s akademickým Masarykovým ústavem spojil Josef Tichý třicet let svého života, stal se organizačním motorem a svorníkem obou ústavů, připravoval jejich konference a další vědecké a společenské akce a především zajišťoval jejich ediční činnost; osobně sázel i řadu ústavních publikací. Kontinuálně byl odpovědným a technickým redaktorem všech čtyřiceti svazků právě dokončovaného kritického vydání Spisů T. G. Masaryka. Od ediční přípravy posledního svazku ho odvolala smrt…
Na svém působišti, při spolupráci s kolegy i při jednání redakčních rad a správních sborů, v nichž zasedal, šířil vždy pohodovou, optimistickou atmosféru, kterou personifikoval již svou usměvavou fyziognomií a celým svým osobnostním habitem. I v situacích svízelných a dramatických, jichž nebylo za ta léta málo, působil jako fenomén uklidňující, harmonizující, stmelující. Vyzařoval milé, laskavé lidství a v jeho duchu také vždy konal. U svých spolupracovníků se těšil velké oblibě; mnozí z nich se k němu utíkali o radu a podporu nejen v pracovních problémech, ale i ve starostech a strastech osobních. A Josef je povzbudil a potěšil.
A podobně dobrým a vlídným duchem byl i doma, ve své rodině. Pětačtyřicet let prožil ve šťastném manželství se svou chotí Janou, s níž tvořil ideálně sladěný, vzájemně se doplňující pár. Starostlivou péči věnoval i svým dvěma synům, Josefu a Ondřejovi, a posléze i vnukům, podporoval je ve všech jejich aktivitách a na cestách s nimi rád objevoval cizí země i zapadlé kouty domoviny. Rodinu a blízké přátele často obšťastňoval i kreacemi svého kulinárního umění – bylť gourmand, ba gourmet, jedinečný znalec vína, koňaku a především slivovice, ale i výborný kuchař kvalit přímo profesionálních. Ačkoliv byl náruživým cestovatelem (postupně navštívil řadu zemí na čtyřech kontinentech, včetně exotických destinací, a dvakrát uskutečnil velkou cestu po Spojených státech), chvíle odpočinku nejraději trávil na své chatě v Kozlech u Všetat, kterou stále zveleboval a kde rád a úspěšně zahradničil.
Josef Tichý byl člověkem širokého, dobrého srdce a šťastné povahy – šťastné pro něho a ještě šťastnější pro jeho okolí. Vždy k úkolům dělně a k lidem empaticky naladěn, rozdával se na všechny strany. Uprostřed tohoto rozdávání se náhle, bez slůvka rozloučení, vytratil.
A k nám, jeho opuštěným přátelům, lapidárně promlouvá nastalé ticho:
A posléze, když úděl dovršen, do ticha velkého jdi beze slova, tak jako pták se umíraje schová, neb píseň, která nitro rozvlní, teprve příští ticho doplní.
Nemohu si odpustit dovětek čistě osobní. S Josefem Tichým jsem se znal od svého útlého dětství, téměř pětašedesát let. Říkával jsem, že je můj „služebně nejstarší“ přítel; nejbližšími přáteli byli již naši rodiče. Před čtyřiceti lety jsme začali spolupracovat, nejprve na poli dějin Libně, zachování zdejších tradic a památek, později, a to již úzce, v Masarykově ústavu. Byla to dlouhá, plodná a krásná spolupráce, nikdy ničím nezkalená, jež prohloubila a zprubovala naše dávné přátelství. Nedokáži se vyrovnat s tím, že náhle definitivně skončila. A chce se mi věřit, že jednou, někde na Věčnosti, bude zase pokračovat.