V roce stého výročí prvního knižního vydání Čapkovy Továrny na Absolutno připravilo nakladatelství Teapot nové bibliofilské vydání (vyšlo jako 6. svazek edice Bonaventura). Kniha s barevnými tisky Terezy Hradilkové přináší text edičně zpracovaný Sárou Valovou, která navázala na textologickou práci Rudolfa Skřečka, a doslov Kláry Kudlové. Následující proslov zazněl na uvedení novinky v zasedacím sále Ústavu pro českou literaturu AV ČR dne 18. října t. r.

V rozlehlém díle Karla Čapka patří jeho Továrna na Absolutno k textům, které mají celkem bezproblémovou tzv. ediční historii, obzvláště postavíme-li vedle tohoto autorova prvního většího prozaického díla ty texty, které za Čapkova života prošly významnými úpravami (vzpomeňme např. variantní materiál dramat, jako je například Loupežník či RUR). Při příležitosti nového bibliofilského vydání ovšem nebude od věci upozornit na některé momenty, které se do života textu románu promítly, stejně jako připomenout osobnosti, bez nichž by Čapkovo dílo po jeho odchodu nebylo takové, s jakým dnes přicházíme prostřednictvím realizovaných edic do styku.

O genezi textu Továrny na Absolutno podal svědectví sám Čapek již v předmluvě k novému vydání v roce 1926. Líčí v ní, jak se z původního záměru napsat fejeton stala nakonec celá jejich série, na kterou se pak následně nabaloval další a další text, takže nakonec vzniklo prvních dvanáct kapitol, které začaly být uveřejňovány od září 1921 v Pondělníku Lidových novin. Autor přitom neměl dopracované pokračování, a tak se ocitl pod tlakem tiskárny, „kličkoval jsem jako štvaný zajíc“, jak napsal, aby další části, tj. zbylých osmnáct kapitol, dodal. Tyto okolnosti vzniku se mimo jiné také promítly do podtitulu díla, tedy Román-fejeton.

Po prvním knižním vydání v brněnské Polygrafii na jaře roku 1922 byl ve dvacátých letech onen „fejetonový seriál“ vydán knižně ještě třikrát v pražském Aventinu Otakara Štorcha-Mariena. Páté a šesté vydání vyšlo až v roce 1937, tedy až několik let po tom, co bratří Čapkové přesunuli své vydavatelské aktivity do nakladatelství Františka Borového. Takto pak vyšla Továrna na Absolutno naposledy za autorova života.

Co pro vydavatelskou situaci díla bratří Čapků znamená dnes jméno literárního historika, lexikografa a editora Jiřího Opelíka, to pro minimálně tři dekády po smrti obou bratrů znamenalo jméno jejich oddaného editora Miroslava Halíka. Ten i v případě Továrny na Absolutno zanechal v její ediční historii významný otisk. Halík předně připravoval vydání románu v nelehké situaci prvních válečných let (vydání z roku 1940, jím redigované, poškodila cenzura), zásadním se ovšem stalo Halíkovo vydání z roku 1962 v Československém spisovateli, pro které editor text kriticky připravil a vypracoval pásmo vysvětlivek.

Z hlediska vydavatelského stojí tyto vpravdě zakladatelské aktivity Miroslava Halíka na počátku systematické, odborné péče o Čapkovo dílo (upozorněme, že Halík byl součástí pracovní skupiny, která pod hlavičkou Akademie věd připravila Kritické a ediční zásady pro vydávání novočeských autorů z roku 1947).

Dosavadním vrcholem ve zpřístupňování Čapkova díla – a nyní se dostáváme do oblasti, která je již úzce spjata s dnes celebrovanou publikací – byl ovšem projekt Spisů Karla Čapka, který se uskutečnil až po Halíkově skonu. V roce 1980 byl vydán první svazek dodnes nejrozsáhlejšího souboru Čapkova literárního díla – SKČ byly ukončeny dvacátým pátým (dodatkovým) svazkem v roce 1995. Spisy začaly vycházet v nakladatelství Československý spisovatel a podnik řídila ediční rada tehdejšího Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV – spiritus agens celého projektu byl v ústavu působící bibliograf a editor Emanuel Macek.

V rámci tohoto souborného vydání vyšla také v roce 1982 nová kriticky připravená edice Čapkovy Továrny na Absolutno. Edičního zpracování – jednalo se tehdy o celkově dvanácté vydání – se ujal Rudolf Skřeček. Dlouholetý pracovník akademického ústavu byl v té době na vrcholu své editorské činnosti: zmiňme, že rok před vydáním edice Továrny na Absolutno se stým svazkem uzavřelo vydávání ediční řady Národní knihovna, jejímž byl Skřeček po dlouhá léta hlavním redaktorem a editorem řady jejích svazků, a to natolik výrazným a formujícím, že se pro generaci jeho vrstevníků působících zpravidla na zdejším pracovišti vžilo označení Skřečkova škola. Pro Spisy Skřeček připravil již rok před Továrnou jejich devátý svazek, Válku s mloky, zkušenosti s vydáváním Čapka měl ovšem již z dřívějších let (např. editoval Povídky z jedné a druhé kapsy).

Skřečkova edice Továrny na Absolutno má své kvality co do ediční koncepce, tak i co do samotného provedení a spolehlivosti textu. Editor kriticky zpracovávající veškerý dochovaný pramenný materiál si vytkl za cíl ustavit nově text románu, k čemuž využil tzv. kritéria poslední tvůrčí ruky a kritiky textu, která odstraňuje nanesené zásahy do jeho znění cizí rukou. Jako výchozí text Skřeček proto zvolil nikoli vydání z roku 1937, ale vydání druhé, první aventinské, kde pohyb textu naznačuje plnou autorovu tvůrčí účast. Invenčně editor postupoval i v případě dochovaného rukopisu, který sloužil jako podklad pro novinový otisk a z něhož se dochovala pouze necelá polovina. Již ten obsahuje zásahy cizí rukou (a to s jazykově purizující tendencí). Editor srovnávající i všechna další vydání při absenci dalších pramenů, jako jsou např. autorské korektury, si zajímavě vymezil přístup k jednotlivým variantám textu, kdy je filtroval jako ty autorské-tvůrčí, anebo je vnímal jako pouhé „tolerování vnucovaných úprav“ (nikoli jako změny autorizované, jak bývá zvykem). Těchto „nánosů“ pak text Továrny na Absolutno zbavil a ustavil tak znění, které lze bezesporu dodnes chápat jako respektování hodné.

Nové bibliofilské vydání obsahuje textovou podobu Továrny na Absolutno, na níž se podílela Sára Valová, která revidovala a zejména v oblasti pravopisné aktualizovala právě edici Rudolfa Skřečka. Je potěšitelné, že se prostřednictvím její ediční práce při příležitosti vydání této speciální publikace odkaz Skřečkovy školy dále rozvíjí.