Vydání Vaculíkova Českého snáře v edici Petlice je tvořeno skupinou opisů, které se od sebe odlišují, a to nejmarkantněji fotografickou přílohou. Variabilitu doprovodu chceme pro komentář k připravovanému vydání románu v České knižnici postihnout v co největší šíři, a proto tu přikračuji k mimořádné výzvě.

Nejprve o co se jedná. Fotografická příloha Českého snáře variuje mezi jednotlivými petličními exempláři na první pohled v četnosti fotek, některé kusy nemají žádnou, jiné třeba jen úvodní jednu a u dalších se pohybuje rozsah doprovodu od 38 po 43 obrázků. Vedle toho, že v některých je méně a v jiných více fotek, mění se ale také jejich pořadí i obsah. Například na fotografii Jiřího Koláře v kavárně Slavia sedí vedle něj jednou Josef Hiršal, jindy také Petr Kabeš, portrét autora se synem Ondřejem zachycuje oba vsedě, v jiných „výtiscích“ vstoje a pouze v trenýrkách.

I exponovaná místa jsou obsazena rozličně: některé svazky zakončuje foto nápisu na okně vlakové toalety, další mají v závěru fotografii stojícího nebo sedícího autora s miminkem, registrujeme i exempláře, u nichž je na konci obrázek harmonikáře. A nad to se jednotlivé kusy liší i kvalitou reprodukce, někdy je snímek Vltavy ponořen v černi, domy na jejím břehu jsou pouhou tmavou siluetou, jindy je fotografie krásně zřetelná a řeka se jen leskne. Obsah doprovodu je také v některých případech podmíněn osobou majitele svazku: Snář z vlastnictví Vlasty Chramostové má speciálně zařazen její obrázek a zase např. ten, který patřil Zdeně Erteltové, obsahuje i její unikátní foto. Přitom všem pro jednotlivé snímky, jež se zdánlivě objevily poprvé až v pozdějších tištěných vydáních, platí, že již byly pojaty v některém z opisů.

Když před dvanácti lety publikovala Barbora Chybová studii o proměnách fotografického doprovodu (Slovo a smysl 4/2010), soustředila se ve svém myslím skvělém rozboru na proměny mezi jednotlivými vydáními Snáře, variabilitu exemplářů však nezmiňovala, s petličním vydáním naopak pracovala, jako by to byla stabilní položka tvořená identickými exempláři. Při naznačené variabilitě vyvstávají otázky, jaká je vlastně identita Českého snáře v samizdatu, či zda je nějaké petliční vydání Českého snáře možno považovat za „základní“, když se od sebe jednotlivé opisy liší? A je takové tázání vůbec na místě?

Jedno je však jisté – pokud chceme zkoumat variabilitu fotografické přílohy Českého snáře, sledovat motivy zrcadlení či fotografovu práci s výřezem atp., je potřeba se nejprve pokusit zachytit ji v co nejúplnějším úhrnu. V současnosti máme zdokumentováno dvanáct exemplářů s fotopřílohou. Pokud má tedy někdo z čtenářů těchto řádek povědomí o samizdatovém Českém snáři, budeme mu vděčni za zprávu či prostředkování.