Jsou učitelé, kteří nevedou žáky k následování, ale učí je myslet. Nevštěpují jim mínění, ale předávají jim postupy. Jednou nám lingvista Pavel Novák doporučil na semináři Schopenhauerovu knížku Eristická dialektika čili Umění dostat v každé debatě za pravdu (česky 1993). Tento stručný katalog řečnických úskoků je vhodnou výzbrojí při čtení či poslechu aktuální slovní produkce Martina C. Putny, která se týká Jakuba Demla a přípravy jeho spisů, za niž odpovídá. Michal Kosák nedávno zmínil jeho psaní v Hostu. Tento případ Eristická dialektika popisuje v oddílu Úskok poslední: jsme-li v koncích, „buďme osobní, urážliví, hrubí“. Zde se však zaměřím na text, který používá jemnější řečnické prostředky a jeho prvotní funkce měla být informační.

Nedávno vyšel šestý svazek spisů nazvaný V Sokole a v Tasově (Academia 2021). Díky němu můžeme číst knihy Sokolská čítanka (1923, 1924), Sestrám (1924), Česno (1924), deváté Šlépěje (1925) a další dobové tištěné práce z první poloviny dvacátých let. Jak jsem zde psala před rokem, přednost těchto spisů může spočívat v tom, že nám zprostředkují texty tištěného díla v relativní úplnosti ve spolehlivém znění – a o to výkonní editoři Jakub Vaníček a Záviš Šuman usilují. K úplnosti tištěného díla chybí dosud některé texty časopisecké a sborníkové, zařazované na konec svazků, nejcitelněji ze svazku Prvotiny (2013) – porovnáme-li jej s časopiseckou bibliografií Elišky Davidové v práci Publicistika Jakuba Demla (2012), chybí zde nejméně deset raných časopiseckých textů nejen z publicistiky, esejistiky a homiletiky, ale též prózy. Tím z počátku spisů téměř vypadla vrstva několika drobných juvenilií tíhnoucích k dekadenci, včetně autorovy zřejmě první otištěné povídky Také domů… (1904). Tyto texty však bude možné dodatečně doplnit. Jiný problém je systémový: deklarovaná představa úplnosti spisů koliduje se zvoleným principem prvního vydání jako výchozího textu u knih, které Deml rozšiřoval, například u Mých přátel nebo právě Sokolské čítanky. V těchto případech editoři text prvního vydání nastavují o nově zařazené texty z vydání druhého – tak ohýbají zásadu i text a my čteme knihy v podobě, v jaké z autorovy ruky nevyšly. I o tomto svazku platí, že nepracuje s rukopisy – ač některé z nich cituje například Petra Černá v magisterské práci Na přední stráži stojí sokol narozený pod jménem Jakub Deml (2021), kterou komentář zaznamenává.

Nyní se dostávám ke komentáři Martina C. Putny, respektive k jeho úvodním slovům pod nadpisem „Pohoršení sokolské“ (s. 559). Na řečnické úskoky číslované podle Shopenhauerova spisku upozorňuji v hranatých závorkách:

„Demlovo sokolské období je literární a kulturní historií hodnoceno s velkými rozpaky. Kritika, napojená více či méně na katolické milieu, pokládá tuto část tvorby za politováníhodný krok stranou. Platí to především pro linii poslušně následující výklad Bedřicha Fučíka [úskok 30: padělání výroku autority], považovaný v katolickém milieu za autoritativní [úskok 6: petitio principii neboli definice kruhem – autorita plyne z následování, následování z poslušnosti, poslušnost z autority… Za tuto větu je připojena vysvětlivka s citátem z rozhovoru, kde Vladimír Binar řekl, že se podle něj Fučík jako typ kritika nikdy nemýlil – neomylnost se pak umístěním citace přenáší dál z kritiky na ediční práci – úskok 1: rozšíření]. Příznačně, demlovský výbor či spíše koláž [úskok 12: přirovnání, rafinovanější petitio principii], který sestavil Fučík se svými žáky [tuto autorovu oblíbenou figuru v Eristické dialektice nenalézám, nazvu ji „umenši a zmnož“] (a který dodnes jejich žákyně [dvojité umenšení a zmnožení] navzdory faktům [kterým?] označují za „Demlovo dílo“ [úskok 2: homonymie – záměna názvu samizdatové edice Dílo Jakuba Demla s dílem jako souhrnem všech textů]), Demlovy sokolské knihy prostě vyřazuje“ [úskok 30 – padělání výroku autorit].

V tomto stínovém divadle autor postavám přiděluje libovolná pojmenování i názory a pak je vyvrací. Především není jasné, který autoritativní výklad Bedřicha Fučíka o sokolském období je východiskem celé konstrukce. Jako recenzent se Fučík právě s Demlovými sokolskými knihami časově vzácně minul v prodlevě mezi psaním do studentského Svítání (1919) a do Fujary (od 1926), v desítkách kritických prací o Demlovi se o jeho sokolských publikacích vyjadřoval zřídka, bez pohoršení i politování. Spíše si jich zvlášť nevšímal.

Slovem „žáci“ je míněn jediný spoluautor edice a komentářů Díla Jakuba Demla Binar. Ten však Fučíkovým žákem nebyl (literárněhistorickou práci o Demlovi napsal o rok dříve, než se s Fučíkem seznámil), katolík rovněž nebyl. Fučík se tak v milieu ocitá zcela sám, bez žáků i bez názorů na sokolství.

Jak Fučík s Binarem skutečně uvažovali o místě sokolských knih v rozvrhu samizdatového Díla a kdo vlastně sokolské knihy „vyřadil“? Ve Zprávě o uspořádání Díla Jakuba Demla (Rukopisy VBF, samizdat 1981, s. 15–16) editoři uvádějí: „Co se Sokolskou čítankou (1923) a publikací Sestrám (1924), které sice autor už dříve zavrhl jako omyl, ale v roce 1941 je do vilímkovského rozvrhu přece jen ještě zařadil, aby je pak ve vyšehradském souboru definitivně pominul? Obě publikace nejsou důležité literárně, ale přesto sokolská mezihra zanechala stopy v ostatním díle a její zdroj by měl být podchycen byť i sebekratší ukázkou, která by navazovala jinak zpřetrhané a ne tedy dost jasné pásmo souvislostí literárně-epických a životních…“ V Díle z obou knih zbylo opravdu jen několik stran ukázek ve svazku Oltář v poli. Navzdory autorovu postoji však editoři tuto éru nevynechali a věnují se jí i v komentáři (Oltář v poli, Rukopisy VBF, samizdat 1978, s. 464–466), kde Demlovo sokolství – opět bez pohoršování – chápou jako součást celoživotního hledání společenství.

V rámci faktického ověřování komentářových formulací si nyní dovolím osobnější a obšírnější poznámku: ač nejsem žačkou žádného žáka, tuším, že mi zde byl znovu přidělen názor o totožnosti samizdatového Díla, kde byly některé knihy kráceny, s dílem, jak by mělo být představeno čtenářům dnes. To si nemyslím a nemyslela jsem si to ani před čtrnácti lety, když jsme s Markétou Kořenou pro nakladatelství Dauphin formulovaly návrh na ediční přípravu celého Demlova díla v dobré víře, že záměr bude komisí ministerstva kultury nestranně posouzen. Martinu C. Putnovi, který ho tehdy četl a odmítl, připomínám, že návrh stál na třech opěrných bodech: Prvním byl chronologicko-žánrový rozvrh Díla v samizdatové edici Bedřicha Fučíka a Vladimíra Binara. To měl být kompoziční rámec. Návrh však současně uvádí, že chceme samizdatovou edici doplnit, a to „zejména ve svazcích deníkových textů a souborů Šlépějí“– což tehdejší hodnotitel nejspíš přehlédl.

Druhým opěrným bodem měl být nový bibliografický a textologický průzkum všech tištěných variant: „Na základě těchto pramenů hodláme popsat genezi textů a průběh autorských úprav a určit výchozí text.“ Třetí oporou měl být rukopisný výzkum. Upozorňovaly jsme na neutěšený stav rozsáhlé a rozptýlené pozůstalosti, na to, že obsahuje rukopisné varianty i texty nikdy nepublikované, o něž by případně bylo možné stávající edici doplnit. Do díla jsme zamýšlely zahrnout i korespondenci. Verze a rukopisy, které by zůstaly stranou knižního vydání, jsme chtěly zpřístupnit v elektronické podobě. Šlo nám tedy o kritické navázání na samizdatové Dílo a jeho rozšíření ve zcela jiných podmínkách. Ale také o rozvinutí jeho heuristických impulsů, jako bylo poznávání rukopisů, pořádání a zveřejnění bibliografie atd.

I když záměr ztroskotal (a neztotožnil se s ním v dané podobě ani Vladimír Binar), úkol poznávat prameny trvá a tahle cesta zůstává otevřená všem. Díky tomu, že po ní některé badatelky šly vytrvale, není už ani Demlova sokolská éra zdaleka tak zanedbávané pole, jak by se mohlo zdát z komentáře dnešních spisů. Kromě důkladné práce Petry Černé se ho týká obsáhlá korespondence s Františkem Bílkem, kterou připravila a komentovala Iva Mrázková (2012). Demlovu hojnou sokolskou produkci v časopisech zmapovala a popsala Eliška Davidová ve zmíněné bibliografii (pro spisy neocenitelný zdroj, ve svazku bohužel neuvedený). Šárka Kořínková mezi rukopisy v LA PNP identifikovala a sestavila několik Demlových nepublikovaných sokolských promluv i části rukopisů sokolských knih – a to znamená další úkol do budoucna, tentokrát ediční. Tímhle směrem asi má smysl pokračovat.