Literatura se už dávno potácí na dalekém okraji zájmu masmédií. Kdykoli se však někdo z redaktorů nebo moderátorů přesto dotkne jakékoli její podoby, obrysy normální lidské rozpravy se rozpijí ještě víc. Ať už je to ve chvíli, kdy dočasně zeslábne žhavost politické, sportovní, filmové nebo gastronomické problematiky, nebo na média zesílí tlak PR oddělení těch několika našich nakladatelství, která o mediální pozornost stojí, výsledek je týž: běžný čtenář, posluchač, divák s hrůzou sleduje, jak prázdné řeči je možné v naší době vést.

Formát internetové DVTV představuje zřejmě vyšší patra české publicistiky, než je její beznadějné dno, ale jakmile i tam z nějakého důvodu dojde na literaturu, neštěstí je hotovo. Kalamita nespočívá v tom, že by se zde projevovaly vyhraněné postoje, manifestovaly osobité, zaujaté, a tedy konfliktní, k vášnivé nebo napjaté diskusi vybízející názory. Pohroma záleží naopak v tom, že se tu nikdo nedokáže vyjádřit tak, aby běžný divák neměl pocit, že se octl na večírku závodních narcistů.

Výraz zde užívám jako laik a k tomu ještě v přeneseném významu: u příležitosti této glosy – a jen jí – jím nemyslím spisovatele a spisovatelky s neadekvátním obdivem k sobě samým, nýbrž moderátory a moderátorky s mimořádně zakrnělou schopností porovnat se s druhým, totiž s tím, s nímž rozmlouvám.

Co zajímá naše moderátory, ukazují nešťastně otázky z nejnovějších „spisovatelských“ DVTV interview (na jménech zpovídaných ani zpovídajících nezáleží). V dalším budu v neznačené přímé řeči citovat znění těchto otázek. Výtce, že vytrhávám věty z nějakého kontextu, čelím tím, že zhlédnuté bezobsažné rozhovory – připomínající nejvíce ze všeho nucenou trapnou improvizaci – žádný celek netvoří, a kde není soudržnosti, není ani jejího porušování.

Chtěla jste čtenáře překvapit, anebo jste překvapila sama sebe? – Proč jste zvolila tuhle linku? – Čím jsou pro vás příběhy? Proč jste se k tomuto tématu vůbec dostala, nebo spíše ke stylu knihy? – Moje otázky jsou čistě subjektivně zabarvené, takže se vás opravdu ptám z hlediska mého pocitu. – To se vám děje běžně, že si vás příběh najde? – Je to čistě z toho uměleckého hlediska akceptovatelné? – A necháte nás nahlédnout pod pokličku toho tvoření? – Chápu to správně: vy máte sice v hlavě nějaký záměr, ale nikdy nevíte, jak to skončí? Platí to pro každou vaši knihu? – Chápu to, že je to spíše brána do jakéhosi labyrintu příběhů, ale není až příliš depresivní? – Já jsem to ani tak nemyslela, že by to měla být úplně přímo komedie, protože kdo zná vaši tvorbu, ví, že je to takové temnější spíše…, ale jestli to není až příliš? – Mně šlo jen o to, jestli vy sama nad tím přemýšlíte, kde je ta správná hranice, hranice té temnoty, a kdy do toho dodat nějaký pozitivní impuls? Nebo nechat čtenáře napínat až úplně do samého konce, kdy se toho pozitivna dočkat? Anebo je to možná až příliš velký kalkul nás čtenářů, kteří nad tím přemýšlíme? – Když potom všechny ty postavy dokreslíte, najednou zjistíte, že jste udělala poslední tečku, co se ve vás odehraje za emoce? – Jak svazující je po předchozích úspěších sednout k počítači a začít s úplně novým románem? A máte v sobě takovou tu touhu zopakovat ten úspěch? – Jak to myslíte, že spíš naopak?

Uhadovat na základě takového typu tázání, co pro takto „přemýšlející“ lidi znamená literatura, je složité. Ponecháme-li stranou nejrůznější nepublikovatelné možnosti, bude to nejspíš něco na způsob únikové hry. Přitom nikdo nečeká, že moderátoři v jednom ze svých malíčků obsáhnou literárněhistorickou odbornost a schopnost kritického rozlišování. Ale dostávají-li od svých spolupracovníků nebo poradního štábu podklady pro rozhovory s předsedkyní poslanecké sněmovny, vojenským psychiatrem, bezpečnostním analytikem nebo módní návrhářkou – tedy alespoň předpokládáme, že takové poradce mají –, není snad nepřiměřené očekávat, že nějak připravovat by se měli i na rozhovory o literatuře a spisovatelství. Aby tu „hranici temnoty“, která je tak zajímá, napořád nepřekračovali.