České písemnictví nemá v druhé polovině 20. století literárního kritika, který by se se srovnatelnou věcností a důsažností vyjadřoval jak k věcem literárním, tak obecným, jako byl Josef Vohryzek (1926–1998). Nejúžeji byl s literární strukturou své doby spjat v letech 1955–1958, kdy pravidelně přispíval do měsíčníku Květen. Toto angažmá bylo kvůli jeho neideologickému kriticismu rázně ukončeno jak vyobcováním z redakčního okruhu časopisu, tak odsuzujícím stanoviskem Vohryzkových kolegů v akademickém Ústavu pro českou literaturu (kde byl autor zaměstnán a odkud pak musel odejít).

Na konci šedesátých let a potom v rozvíjejícím se samizdatu věnoval svou pozornost opětovně nejen občasnému hodnocení literárních novinek (zejména v letech 1981–1984, kdy redigoval strojopisný čtvrtletník Kritický sborník), ale také reflexím specifických otázek české a slovenské společnosti: úvahám o životním pocitu nestraníka v atmosféře reformisticky směrovaného pražského jara, o možných sociálních důsledcích federalizace československého státu v říjnu 1968, o reálných možnostech Charty 77, o významu nezávislých občanských iniciativ, o postavení Romů v tehdejším Československu.

Po sesutí komunistického režimu, kdy se jako literární kritik mohl zase soustavněji soustředit na hodnocení domácích i překladových titulů (psal pro Literární noviny, Respekt a Kritickou Přílohu Revolver Revue), zabýval se rovněž otázkami vztahu k nově se formující – a už v demokratickém ovzduší konstituované – moci, rozpadu federativní republiky, étosu nově vzniklého českého státu a chování tzv. intelektuálních elit při všech těchto momentech. Kriticky uvažoval též o postoji „bílé“ většiny k menšinám v našem státě, o podhoubí rasismu – projevujícím se mj. zákonem o nabývání českého občanství po rozdělení česko-slovenské federace – a zdrojům nenávisti většinové populace vůči minoritám.

Tento typ textů je shrnut do knihy Rozkymácený svět, kterou v těchto dnech Josefu Vohryzkovi vydává nakladatelství Triáda. Jako editor svazku samozřejmě nepíšu recenzi této publikace, ale snad mohu prostřednictvím několika citátů upozornit na autorovu lucidnost, s níž před pětadvaceti třiceti lety uvažoval o jevech, které byly na periferii veřejného zájmu a které dnes představují problémy úhlavní:

V roce 1990 o vztahu intelektuálů k totalitním režimům konstatoval: „Svržení komunistických vlád ve středovýchodní Evropě vytvořilo novou situaci, ale zkušenost kultury s totalitarismem tím nekončí. Tím, že odpadla hrozba, které byla kultura v těchto zemích neustále vystavena, vznikl pocit vakua, se kterým se kultura musí vypořádat. Kultura a lidská kreativita vždy působí simultánně pro něco i proti něčemu. Je vždy protiváhou nekultury. Je vždy kritická, a proto je pozitivní tím, že neguje.“

Týž rok v jiném textu soudil o poměru většiny k menšině: „Dokud média kontrolovala KSČ, bylo nač se vymlouvat, teď už není. Problém soustavně a tvrdošíjně zamlčují média svobodná. Ale čas kvačí. Připravované reformy nás otvírají Evropě a světu. To znamená, že u nás menšin nebude míň, ale víc. O těch, které u nás žijí staletí, průměrný občan nic neví a vědět nechce a podprůměrný občan je u piva v hospodě posílá do plynu. V brzké době bude nutné, aby byl dostatek lidí, schopných čelit nejen takovémuto zlumpačení lidí, kteří se cítí provokováni samotným faktem, že musejí, nedej bože, sdílet životní prostor s tradičními menšinami. Brzy se jako otevřená země budeme muset dělit o životní prostor s menšinami dalšími, s lidmi z jiných zemí a světadílů.“

V roce 1993 jako kdyby formuloval základní stavební předpoklady volebních úspěchů tzv. Úsvitu, resp. Svobody a přímé demokracie: „Nejsme připraveni na to, co se u nás děje teď, a hrozí nám, že budeme nepřipraveni na to, co se bude dít v brzké budoucnosti. České území nebude populačně jednotnější, češtější, ale bude tak jako celá Evropa víc a víc polyetnické. Migrační vlny jsou snad jediné, co můžeme od budoucnosti očekávat s jistotou. Ochránit se před nimi zcela nemůžeme. Musíme se ochránit před vlastní nenávistí k lidem, jejichž životní normy se od našich liší. Musíme se chránit před strachem z cizinců, před strachem z různosti.“

Týž rok nad reportážemi Viléma Mrštíka z roku 1896 o ruském živlu poznamenal k momentálnímu jelcinovskému hiátu: „Hodně se z toho, co Mrštík zaznamenal, uskutečnilo a současný kolaps je zřejmě pouhá přestávka. Porušťování mnoha národů, nad jejichž zmizením v moři ruských pořádků se Mrštík pozastavoval – ‚kam se ti národové poděli?‘ –, se dnes zadrhlo jen u těch nejvytrvalejších. Brzy bude pokračovat. Říjnovou revoluci a Stalina ovšem Mrštík nepředvídal, ale vlastně předvídal nemálo z toho, čeho revoluce a Stalin v carských intencích dosáhli a čeho bude Rusko dosahovat, až ta přestávka, kterou právě sledujeme, skončí.“

A v jednom ze svých posledních textů v roce 1998 pojmenoval zvláštní zákonitosti společenské diskriminace: „Totalitní režim byl natolik nefunkčním anachronismem, že stačilo, aby zkolaboval. S ním se zhroutila i vrchnostenská nadřazenost byrokratické moci. O to více pociťujeme tíhu problémů nových, které žádná sebevětší revoluce odstranit nemůže, protože vznikají z hlubokých atavismů v člověku, z neschopnosti a neochoty porozumět odlišnosti jiných lidí, ze strachu s nimi komunikovat, z pocitu nadřazenosti, který nedovoluje druhého poznávat a vycházet mu vstříc.“