Přispěvatelé, kteří se sešli na počest Luboše Merhauta, pocházejí většinou z akademických a univerzitních kruhů, ale čtenář následujícího bloku možná bude zaskočen, jak moc je v jednotlivých textech zdůrazňován osobní ráz celé věci a společný čas v prostorách, které nejsou jen badatelnami. Úvodní slovo by možná mělo aspoň heslovitě připomenout jubilantovy počiny, ale protože ty nejvýznamnější práce jsou v řadě příspěvků jmenovány (a existuje tu rovněž úřední evidence), zdůrazněme zde raději působení, na něž jsou systematické přehledy krátké, jako je přátelství, ochotná, operativní a obětavá pomoc při nejrůznějších autorských, vydavatelských či redakčních patáliích nebo kolegiální a trpělivé, znalecké a spolehlivé pedagogické nasazení při univerzitních přednáškách a seminářích.

Každý, kdo Luboše Merhauta zná blíže, ví, že rád sezvává lidi dohromady. Současné okolnosti učinily tomuto sklonu sice dočasnou přítrž, ale ani nejdrakoničtější nařízení ministra zdravotnictví nemohla zabránit tomu, aby se zde neshromáždilo větší množství příspěvků bez předepsaných dvoumetrových odstupů. A to jsme nestačili oslovit další, kdo by se jistě také rádi vyslovili (za což se omlouváme), a ne všichni, na něž jsme se obrátili, mohli odpovědět.

 

▬ ▬ ▬

 

20 pokusů o tříveršová sur-haiku
Lubošovi 20 x 3 hádanek k šedesátinám

1.
Lexikografe!
Vetknutí osudu, ó ‒
do sloupce; dílo!

2.
Stylizuj světy.
Tváře z mlh, chimér sten…
Archiv, kniha, sen.

3.
Prostibolo, hej!
Přeludy noci, punktum –
Démonů maska.

4.
Kožova hora.
Přízraky králičích hlav
‒ vůně oběda.

5.
Úterky na krev!
Nádvoří v kasárnách, blok –
aj, Ramonův skok.

6.
Pozor na výtah!
Věčnosti vstříc, s mrknutím ‒
Ztrať se, Arthure…

7.
Jede si pro tě!
Snad i na Čezetě, věř –
Opelík Jiří.

8.
Zbyňkova torna
tu, v třeskotu blatníků.
Vhled míjivý, hle…

9.
Zde. Variace
temné struny, strach a hněv;
schlíplí to vědci!

10.
Obchodník se psy.
Kdo by se jen Švejka bál!
Jsme v půli – jdem dál:

11.
Šumavská mlha.
Vráťův smyk v podlesí, hoj!
Jezerní slast.

12.
Vermentino, hmmm…
Žlutý den, fontána, a –
via Apia!

13.
Šebestiáne…
Ztracený jsem, sám v polích
Lazia – ve dvou!

14.
Momentka – cvak, pak
terasa, citrón, palma:
Annina kouzla!

15.
Popoláč, Vaťák
magie slov – vlčice
Tibera, lucky.

16.
Na střeše noci.
Pinie, grappa, hoši
tři – nechť! Písně hvězd.

17.
Doceo, doce
re – svět se neposere.
Karel to vidí!

18.
Točité schody
s vůní indiánskou, ou…
Signální kouře –

19.
Kočička, Sára
a Pejsek k tomu, Čapku
J. – věříš tomu?

20.
Přátelství na pět.
Div sedmý pak – jubilant!
Poupě tu – gratu…

(Wiendl Jan)

 

▬ ▬ ▬

 

Luboš mi vždycky, když jsem si řekl, dal cigaretu a knihy, které napsal nebo připravil, mi dává sám od sebe.

Jiří Homoláč

 

▬ ▬ ▬

 

Petr Málek

LM šedesátiletý aneb Chvála rovnováhy

 

S Lubošem jsem se poprvé potkal doslova v předvečer revoluce, když jsem – „hlava zatím školácky rozvrácená“ – nastoupil do lexikografického oddělení Ústavu pro českou a světovou literaturu. Zde se tehdy nad projektem nejrozsáhlejšího a nejdůkladnějšího slovníku k dějinám české literatury sešla řada předních literárních historiků, vynikajících a inspirujících osobností, takže naše „léta učednická“ v tomto tvůrčím prostředí, navíc již v atmosféře revolučního a porevolučního kvasu, byla především nedocenitelnou příležitostí k formujícím setkáním profesním i lidským. Zatímco já jsem podlehl svádění své neklidné „interpretativní“ duše a z přísné klausury lexikografické práce jsem se poměrně záhy vyvlékl, Luboš, muž řádu a vnitřní disciplíny, byl k lexikografické profesi – vyžadující rozvážnou trpělivost, kritickou skepsi, jakož i preciznost, soustavnost a solidnost – již svým osobním ustrojením jakoby povolán. V „každodenní“ službě kolektivnímu úkolu nalezl raison d’être své badatelské dráhy a v roce 2008, už jako vedoucí redaktor čtvrtého dílu, práci na tomto ojedinělém literárněhistorickém kompendiu, znamenajícím mezník nejen z perspektivy úzce oborové, nýbrž v poměru k celku národní kultury, dovedl ke zdárnému završení.

Jiří Opelík, po němž Luboš pomyslnou lexikografickou štafetu přebíral, v metodologickém zamyšlení nad povahou a posláním literárněhistorické lexikografie poznamenal, že literární slovníky jsou „nositeli a udržovateli tradice oboru, […] místem, kde nejen autoři hesel, ale obor sám předvádí svou rutinu. A protože se stav oboru neměří jen metodologickými výboji, nýbrž i úrovní jeho rutiny, je v podstatě jedno, jak se kdo na jeho existenci literární lexikografie dívá: zda s pohrdáním, nebo s uznáním“. Právě vědomí kontinuity a lekce rutiny, jíž a v níž se tradice oboru udržuje, jsou tím, co si Luboš z Lexikonu odnesl i do své práce ediční a historiografické. Neboť rutina nemusí znamenat jen stereotyp či mechanickou, ba bezduchou činnost, lze na ni nahlížet i jako na výsledek osvojení si jistých dovedností v takové míře, že se stanou běžnými a samozřejmými. Nikoli náhodou v reprodukčním umění hereckém či hudebním si rutina podává ruku s virtuozitou, takže jeden a týž „výkon“ jedny irituje svou rutinou a druhé strhává svou virtuózní technikou. Záleží jen na úhlu pohledu a kontextu.

Základním rysem i metodou Lubošovy literárněhistorické práce je to, co se pokládá za samozřejmé až banální, ale čeho se našemu oboru paradoxně nedostává, totiž „řemeslo v nejlepším slova smyslu“. „[…] metoda je věc v zásadě prostá. Návrat k řemeslu,“ zněla Šklovského lapidární odpověď na otázku „Co je formalismus?“. Otázka řemesla však není jen otázkou techniky, může mít a má i svůj závažný rozměr mravní. Dokládá to ostatně kauza Lexikonu, v níž – odhlédnu-li od její roviny institucionální, potažmo mocenské – právě zásadová neochota slevit ze standardů literárněhistorického řemesla, bez nichž by nebylo lze zaručit „metodologickou kontinuitu“ základních zásad odborné práce, vedla Luboše a další členy tehdejší redakce Lexikonu k rozhodnutí dále se nepodílet na zpřístupnění projektu v digitální podobě.

Přestože Luboš ve svých textech příležitostně a nesoustavně reflektuje i metodologické inspirace soudobého literárněvědného myšlení, k spekulativním otázkám, problematizujícím samotný pojem a obsah literární historie, zůstává okázale zdrženlivý. V odpovědi na anketní otázku mířící k aktuálnímu stavu literární historiografie k tomu před lety podotkl: „Než se diskuse vyklene do myšlenkových výšin, měla by – kvůli vlastní bezpečnosti – stát na pevných profesionálních základech.“ Jeho tehdejší apel na to, aby se literární historie vracela ke svému původnímu filologickému založení a heuristice, aktuálnosti nepozbyl, s upadající znalostí zásad bibliografické, lexikografické, redakční a ediční práce, vedoucí ke ztrátě vědecko-kritického charakteru literárního dějepisu, na významu naopak nabyl. Rutina ve smyslu řemeslných základů, počínaje dokonalým přehledem o literatuře předmětu a „uměním“ poznámky, v níž se manifestuje jasné vyjádření autorovy badatelské pozice a východisek, umožňující verifikovat jeho literárněhistorický výklad a stopovat jeho individuální přínos a interpretační výkon, je Lubošovi samozřejmým fundamentem, na němž staví své veliké úkoly ediční a bibliografické (A. Procházka, T. G. Masaryk, F. X. Šalda, J. Čapek, J. Hašek), základnou, z níž roste nesamozřejmá originalita syntetického přístupu i svébytnost interpretačních výkonů jeho prací historiografických. I ty ovšem vždy zůstávají „při díle“, držíce se lexikografické premisy, již J. Opelík zhustil v maximu: „Pohled je podroben předmětu, nikoli předmět pohledu.“

Zevrubná odpověď na otázku, v čem spočívá osobitost Lubošovy literárněhistorické metody, by mířila daleko nad rámec několik slov o příteli a jeho díle, která jsem přislíbil. Zastavím se proto alespoň u jednoho motivu, v němž spatřuji jeden z navigujících a stále oživovaných impulsů Lubošovy badatelské práce a který se jako červená nit vine jeho psaním. Již ve své první knižní monografii se vedle nejrůznějších projevů stylizace a mystifikace věnoval fenoménu „okraje“. Motivaci pro jeho zaujetí „okrajem“ a „periferií“ lze snad hledat nejen v dějinných a společenských konstelacích normalizačních let, v nichž na okraj byla vytěsňována veškerá literatura odporující panujícím dobovým estetickým a ideologickým normám, nýbrž – mohu-li se tu odvážit i jisté biografické spekulace – také v Lubošově osobním ukotvení v prostoru kladenské „periferie“. Oporu pro svou spekulaci nacházím i v jedné utkvělé vzpomínce, v takřka snovém výjevu, vynořujícím se z mlhy devadesátých let: je hluboká noc, či spíše už nad ránem, pražské kulisy se kvůli opakovanosti výjevu proměňují, ale celé dění, jež se bylo soustředilo do jediného momentu, v němž Luboš usedá do přivolaného taxi a ujíždí na Kladno, se posléze zhustilo do jediné, „skandální“ otázky, jejíž neutuchající evokativní síla je v podivuhodném nepoměru k anekdotické drobnosti a bezvýznamnosti výjevu samého: jak je vůbec možné vzít si „tágo“ na Kladno? Polarita „centra“ a „okraje“ jako by se mi tu ukázala ve své autentické proměnlivosti a relativitě. Z ní a její znejisťující iniciativy pramení Lubošův badatelský zájem o nejrůznější projevy autostylizace a mystifikace (první větší studii věnoval L. Fuksovi) i zvýšená pozornost k rozmanitým okrajovým jevům a marginalizovaným osobnostem (někdy zjevům vskutku pochybným až obskurním), jejichž dílo vystavuje literárněhistorickému znovučtení. V něm je přehlížený „okraj“ zdrojem významotvorných konfrontací a ozvláštňující energie, která může vést nejen k literárněhistorické rehabilitaci některých tvůrců, nýbrž doslova k jejich „zesoučasnění“, když se znovuobjevení autorů i celých směrů, přežívajících na okraji jak odborného zájmu, tak zájmu širší veřejnosti, setká s proměnou dobového estetického vkusu.

Díky badatelskému úsilí Luboše Merhauta a několika dalších, tehdy mladých bohemistů a kunsthistoriků (zejména Otto M. Urbana a Daniela Vojtěcha) došlo počínaje devadesátými léty minulého století k rehabilitaci do té doby „periferní“ dekadence a k jejímu docenění jako specifického, vývojově podnětného jevu. Divokost a dychtivá otevřenost devadesátých let v „periferních“ autorech i „efemérních“ zjevech „podivné“ dekadence objevila své „souběžence“, jejichž dílo ruší ustálené kánony a estetické normy, zneklidňuje a inspiruje zároveň. Současně se v jejich kolektivních i autorských monografiích (Moderní revue 1894–1925, V barvách chorobných. Idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914) udál metodologický obrat, jímž literárněhistorické zkoumání začlenilo moderní českou literaturu do širších celků: na straně jedné překročilo úzké, jazykově stanovené hranice národní literatury, na straně druhé ji zapojilo do vyššího celku intelektuálních dějin. V sledované dynamice a polaritě „okraje“ a „centra“ nelze nepostřehnout, že vztahování se k „centru“ v sobě skrývá i potenci „okraje“ etablovat se, stát se „centrem“. Je zásluhou i Lubošovy literárněhistorické a ediční práce, že mnohé autorské zjevy spíše okrajového rázu se ocitly v „centru“ (A. Procházka, A. Breisky, o Haškovi nemluvě), a naopak zjevy „centra“ jsou jím nahlíženy ve své potencialitě zneklidňujícího „okraje“, nikoli jistotě „centra“, jak to dokládají jeho práce masarykovské. Je příznačné, že jej přitahuje především Masaryk hilsneriády (srov. jeho edici 24. svazku Spisů TGM: Hilsneriáda. Texty z let 1898–1900, či studii Masaryk „lidem jen trochu myslícím“. Každodennost a hilsneriáda), Masaryk ve své provokující rozpolcenosti, jehož odkaz představuje „plodnou potíž a interpretační problém“ (Čtení o T. G. Masarykovi. Literatura – člověk – svět. /1910–1938/).

Sjednocující formuli pro osobitost Lubošovy literárněhistorické i ediční práce nacházím – řečeno se značnou mírou zjednodušení – v dialektice rutiny a invence, v obrozujícím napětí mezi „centrem“ a „okrajem“. Rutina jako výraz pro zavazující vědomí kontinuity oboru i pro (ne)samozřejmé ovládání jemu přináležejících řemeslných dovedností nestojí u něj proti originalitě, nýbrž ji naopak podmiňuje. Třebaže se Luboš sám již dávno etabloval v tzv. provozu (stal se centrem), jeho ukotvení v prostoru kladenské „periferie“ s její perspektivou „okraje“ – zdá se – nadále působí jako bytostný zdroj energie, jež rozrušuje myšlení, které by tíhlo k schematizujícím klasifikacím, abstrakcím a apriorním soudům, klade překážky příliš hladkému čtení a bezproblémovému významovému sjednocení. V „přirozeném“ tíhnutí k syntéze mu perspektiva „okraje“ odkrývá rozpory a ambivalence, otevírá porozumění literárního života v jeho dynamice, jakož i postižení významového dění literárního díla s jeho nejistou povahou a jedinečností uměleckých významů. Rovnováha mezi jistotami „centra“ a znejisťující perspektivou „okraje“, která implikuje pokoušení a porušování rutiny, kdy její již očividná a pohodlná samozřejmost hrozí zbytněním a ztrátou dynamizující potence, je ze své povahy – jako každá rovnováha – labilní a nezajištěná. Rovnováha – řečeno slovy Weinerovy stejnojmenné povídky – je však i tím nejvyšším, „čeho lze dosíci“: „Požehnaná rovnováha! […] Jsem rovnováha, jsem sám sebou.“

Luboši, budiž Ti přána i do dalších let!

 

▬ ▬ ▬

 

Terezie Pokorná

Po listopadu 1989

jsem začala pracovat ve svém prvním zaměstnání, které neznamenalo pouze razítko do občanky a nutný výdělek. V Kabinetu pro studium českého divadla mě přijali moc dobře, působilo tam jen pár lidí a vládla přátelská a taky až komorní atmosféra, i když jeho detašovaná pracoviště byla tehdy součástí většího Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV. Stav, který se mi jevil až idylický, byl pro mne zásadně narušen v okamžiku, kdy jsem byla kategoricky postavena před úkol, prý tradiční pro každou mladou pracovnici, která do Ústavu nastoupí: ujmout se role Anděla na celoústavní Mikulášské. Představa takového vystoupení před relativně širokým osazenstvem, až na výjimky pro mne zcela cizím, se mi příčila stejně silně jako představa jakéhosi oficiálního podnikového večírku. Omlouvat a vymlouvat jsem se snažila, jak jsem mohla, ale marně. Věc navíc komplikovalo vědomí, že s případnými panáky na posilněnou, které bylo možno očekávat, musím pracovat velmi uvážlivě, protože jsem den poté vyrážela jen pár hodin po půlnoci se svým otcem autobusem na jednodenní návštěvu sestry, pobývající na stipendiu v Pasově. Za to, že se ani Mikulášská, ani následující výlet pro mne nestaly malým peklem, vděčím o něco staršímu Čertovi, s nímž jsem se seznámila tuším až ve chvíli, kdy jsme byli už oba patřičně okostýmovaní. Bohemista mne provedl akcí i následujícím, nakonec dost dlouhým večerem s taktem a způsoby, které nebyly a nejsou v jeho generaci zcela obvyklé. A tak znám Luboše dodnes. Nejsme blízcí přátelé, ale vidím ho od té doby vždycky ráda, a několikrát za ten čas jsem si ověřila, že na něj nejen mohu mít, je-li třeba, jakési zásadní spolehnutí, ale že navíc jeho gentlemanská zdrženlivost nemá vůbec nic společného s upjatostí.

 

▬ ▬ ▬

 

Irena Kraitlová

Koukám, jak ten čas letí…

 

Vždycky mi připadalo komické, když moji rodiče mluvili o svých vrstevnících jako o holkách a klucích. Najednou se ocitám v podobné situaci, jen věřit se jaksi nechce. Tak Lubošovi už bude šedesát? Tomu klukovi se strništěm, věčně v černém a s cigárem v ruce, se kterým jsem se sešla po studiu v oddělení dějin české literatury a lexikografie Ústavu pro českou a světovou literaturu, sídlícím tehdy na Strahově? Hodnocení odborné práce nechám povolanějším, dovolím si jen připomenout něco z toho, co už se stalo minulostí.

Oddělení, do kterého jsme tehdy přišli, bylo opravdu plné „celebrit“, alespoň já to tak cítila, protože tehdy v něm působily opravdu vynikající osobnosti, publikovat moc nesměly, tak zdárně pozvedly lexikografickou práci na vysokou úroveň. Jmenovat musím alespoň dámy Ludmilu Lantovou, Stanislavu Mazáčovou, z pánů Přemysla Blažíčka, Dalibora Holuba, Mojmíra Otrubu, Jiřího Opelíka, Zdeňka Pešata, z mladších připomenu Lenku Kusákovou a Petra Šislera, z emeritních Květu Homolovou a Zinu Trochovou, z nejmladších hlavně Jitku Pelikánovou, Václava Vaňka a Jiřího Zizlera. Vedoucí oddělení Vladimír Forst a po něm Eva Taxová se snažili vytvořit pokud možno důstojné podmínky nejen vynikajícím vědcům, ale i nám, tehdy mladému potěru. Byla to velká škola profesní i lidská. Prošli jsme s Lubošem a dalšími nováčky obdobným kolečkem: bibliografie u Emanuela Macka disponujícího neuvěřitelnou pamětí, pomocnými pracemi nás pověřovali velmi respektovaní oboroví redaktoři Lexikonu české literatury, já např. byla „k ruce“ Lídě Lantové, která za pomoci technické redaktorky Vlasty Skalické dělala závěrečnou redakci prvních dvou dílů Lexikonu. A zjišťovali jsme, že napsat heslo do Lexikonu dá docela zabrat, že musíte mít opravdu načteno, redaktoři ověřovali snad všechno, šíře jejich znalostí byla neuvěřitelná, naprosto spolehlivě vyhmátli každou slabinu. Naštěstí ústav disponoval skvělou knihovnou a ochotnými knihovníky, nelze nezmínit Věru Buriánkovou a Aleše Zacha. No a co jsme nesehnali tam, šli jsme nastudovat do Klementina, procházka ze Strahova Nerudovkou přes Karlův most byla snad každodenní. Dneska je asi nepochopitelné, jaké kouzlo a jakou vůni měly prostory starého Klementina, ta možnost hrabat se v kartotékách generálního katalogu či katalogu bibliografie 19. století, kam jsme směli chodit, byť nás místní knihovníci někdy sledovali ostřížím zrakem.

Na začátku devadesátých let (konkrétně v roce 1993) Luboše a mě přijali do redakční rady, byla to opravdu velká pocta i zodpovědnost. Ústav mezitím přišel o „světovou literaturu“ a přesídlil do kasáren na náměstí Republiky, která tehdy rozhodně nepřipomínala cukrkandlový disneyland: schody byly prošlapané údajně od koní, také se v pracovnách topilo do kamen jako na Strahově a v klenutých chodbách šla v zimě od pusy pára, obzvlášť mi utkvěl záchod obrostlý rampouchy, když v mrazu praskla voda. Také oddělení prošlo proměnou, někteří pracovníci odešli či přešli do jiných oddělení, jiní přišli nově, posilou pro redakci se stal především Jan Lehár, z dalších připomenu alespoň Evu Strohsovou. Vedoucím oddělení a hlavním redaktorem Lexikonu se stal Jiří Opelík, Luboš po něm převzal redakci literatury 20. století, a protože se velmi osvědčil, převzal o několik let později i vedení oddělení a šéfredaktorství čtvrtého dílu Lexikonu. Jiří Opelík i Luboš brilantně zvládali závěrečnou redakci, jejich připomínky byly vždy poučené, věcné, oba jsou nejen velmi pracovití, mají velký přehled, ale disponují také značnou stylistickou schopností. V posledním období, s ústavní adresou Na Florenci 3, se oddělení rozšířilo o redaktory Jitku Pelikánovou a Daniela Vojtěcha, dále o Marii Škarpovou, Milenu Vojtkovou, Vratislava Färbera, Jana Maluru, Václava Petrboka, Marka Přibila, Jakuba Sichálka, Michaela Špirita a Michala Topora. Velice cenná mi vždy připadala mezigenerační spolupráce, pracovat vedle skutečných odborníků je neocenitelná zkušenost, naprosto spolehlivě také platilo, že čím větší osobnost, tím je velkorysejší a ochotná pomoci. Řadu členů oddělení spojovalo i přátelství, které většinou obstálo i při těžkých zkouškách, zejména při velmi tvrdém období likvidace lexikografického oddělení po Lubošově neúspěšné kandidatuře na ředitele ústavu. O tom se ale rozepisovat nechci.

Původně jsem chtěla vybrat několik fotek z našich četných oslav, které jsem se kdysi snažila dokumentovat, na několika oslavách totiž Luboš předává kytici jubilantům, jinde je zas v typickém debatním kroužku… Fotky jsem zapomněla naskenovat, tak snad za xxx let? Ať se Ti, Luboši, daří.

 

▬ ▬ ▬

 

Michael Špirit

Než se Luboš Merhaut

plně systemizoval na lexikografii a na průzkum (zejména) dekadence a symbolismu přelomu 19. a 20. století, byl literárním kritikem. Mnohem dříve, než jsem ho poznal osobně, četl jsem jeho recenze v prvních ročnících obnovených Literárních novin. Přitahovaly mne svou propracovaností, nuancovaností, přesností pojmenování. Současně mě znepokojovaly, ba lezly na nervy rysy, které jsem pokládal za nedostatek kritičnosti: vytrvalost, s níž obhlížel předmět svého zájmu (pokládal jsem ji za zbytečnou), a zřejmá nechuť soudit, a to ani v implikované podobě. Nevěděl jsem, co s tím, a když jsme se poznali, on už kritiky nepsal a skoro bych řekl, že ho to přestalo zajímat. Samozřejmě jsem byl pitomý; neviděl jsem v Lubošových textech to, co jsem sám neuměl – a neumím.

Několik citátů: „Hrabák zhusta cituje, dlouze a často jen s minimálním interpretačním odstupem vypravuje děje většiny uvedených braků (citace a převypravovávání zabírají zhruba 65 % textu knihy!). A tak se dobře míněná snaha podložit hodnocení čtenářsky známými prózami poněkud míjí účinkem, zvláště připočteme-li některé zbytečné a naivní komentáře obsahů i krátká spojení ve výkladu, pramenící z autorova ,rozjetého pera‘ a fabulačního opojení“ (o knize Josefa H. Od laciného optimismu k hororu, č. 4 z 26. 4. 1990). „Již po šestadvacáté mají tedy čtenáři možnost sáhnout Čs. spisovateli na Puls, zatím přečasto nehmatný. Tentokrát v této edici vyšla knížka, kterou lze číst, třeba jako inspirativní informaci o netradiční oblasti teorie a tradičním předmětu zájmu praktiků“ (o brožuře Oldřicha Sirovátky Literatura na okraji, č. 5 z 31. 5. 1990). „Text, místo aby inspiroval k vážnějšímu zamyšlení, je charakteristický spíše tím, že provokuje k údivu a zlehčení, koneckonců i k pochybnostem, má-li smysl o něm psát…“ (o knížce Jaromíry Kolárové Pouť za ženskou hrdinkou, č. 15 z 12. 7. 1990, s úžasnou vstupní větou, resp. výčtem ženských inkarnací v hodnocené knize, končícím sentencí „…žena stokrát jinak“). „Přirozeně ale nejde o dialog; otázky působí nejčastěji jako úvody a doplňky jednotlivých sentencí, nestrhávají pozornost, sem tam provokují, glosují, jsou výhybkami, každopádně zapadají do konzistentního celku, až mohou vyvolávat pochybnosti o své plné autenticitě“ (o Havlově /a Hvížďalově/ Dálkovém výslechu, č. 18 z 2. 8. 1990). „Zvolený způsob upřímnosti je schopný důsažných vnitřních ponorů, ale i rušivé křečovitosti dívčích momentů. Spontaneita obrazů duševních hnutí bývá zabarvována chtěností. Dílčí střety (po)citovosti a intelektuálštiny, znepokojivosti a snobismu profanují celkový smysl. / Inu, pokus byl učiněn…“ (o próze Báry Basikové Rozhovory s útěkem, č. 30 z 25. 10. 1990). „Dostat se přes sebeprojekce a nepříliš přesvědčivý zlehčující tón a pokoušet se hledat ve zploštělém zvnějšnění procesu tvorby vnitřní napětí a zamýšlení (které Kostrhun chtěl přinést snad především) je sice možné, leč poněkud útrpné“ (o knize Jan K. Beseda se spisovatelem, č. 2 z 10. 1. 1991). „Samožerbuch mimo svůj přirozený, bezpečný a nezbytný kontext zaujetí, spoluúčasti a fandovství s sebou ovšem nese i momenty poněkud dotěrné a otázky poněkud navíc – svým postavením mimo běžné žánry, svou metatextovostí, ,udělaností‘, stylizovaností“ (o knize Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého, č. 21 z 28. 5. 1991).

S recenzováním posléze Luboš ustal. Vlastnosti zde připomenuté ovšem z jeho psaní nezmizely, jen se přesunuly jinam. Jak to řekl ten kosmonaut… Jasná ztráta pro literární kritiku, nebetyčný zisk pro lexikografii a literární historii.

 

▬ ▬ ▬

 

Luboši,

nevěřícně si připouštím skutečnost, že minulé, přítomné a budoucí se může dotýkat i přátel o půl generace mladších. Jak se již několik let pohybuji po cestě mentálního návratu k stavu nápadně podobnému dětství, s úlevou stále více propadám útěšné iluzi, že pouze přítomné a snad ještě trochu i budoucí je mým bezpečným prostorem, a to minulé zůstává bez pohybu. Tak se alespoň děje v mém vzpomínání vyvolaném Tvými šedesátinami.

Před pětatřiceti lety jsme se seznámili na akademickém pracovišti, kde byl právě vydán první díl Lexikonu české literatury. Nepochybně s vrozenými předpoklady pro historickou práci jsi záhy rozšířil okruh jeho spoluautorů, po několika letech jeho redakční radu a nakonec jsi převzal i jeho dokončení v roli hlavního redaktora, jenž musel podstoupit absurdní a zcela nerovný konflikt s mocenskými i odbornými ambicemi tehdejšího řediteliátu. Při jeho řešení jsi prokázal úctyhodnou pevnost charakteru a citlivou empatii k postojům redakčních kolegů. Morální kredit většiny z nás jsi zároveň podpořil rozsáhlou publikační aktivitou. Já osobně jsem Ti za to velmi vděčný, neboť mne to ochránilo před nedůstojnou volbou možných kompromisů.

Rád bych zároveň věřil své „vzpomínkové představě“, že jsem pro Tebe byl pětadvacet let, která jsme spolu absolvovali na jednom pracovišti, zodpovědným (a snesitelným) kolegou. A stejně tak, že stále trvá – byť posledních deset let jsou naše kontakty zákonitě ojedinělé – náš přátelský vztah. Do jeho působnosti (v tom čase, který je pro mne bez pohybu) náležel rušný společenský, tj. restaurační život, a také má občasná nezaviněná přítomnost při zrodu Tvého životního vztahu s Lucií. Lucii, prosím, předej mé vřelé pozdravy a malé slečně Sáře pohlazení.

Luboši, do dalšího životního decennia vše dobré přeje

Petr Šisler

 

▬ ▬ ▬

 

Otto M. Urban

S Lubošem Merhautem

jsme se poprvé setkali někdy v roce 1993 v souvislosti s přípravou výstavy a knihy věnované stému výročí založení časopisu Moderní revue. Byl to pro nás pro oba zlomový projekt. Výstava se konala v roce 1994 v Anežském klášteře v Národní galerii a v následujícím roce jsme vydali i knihu. Na Lubošovi mi bylo blízké jeho zaujetí tématem, které pro něj nebylo jen nějakým pracovním úkolem, ale smyslem existence a jejím naplněním. Vznikl mezi námi velice těsný vztah, takové duchovní bratrství, které léty jen sílí. Za ta téměř tři desetiletí jsme společně prožili bezpočet setkání, diskusí, probdělých nocí, vzestupů i pádů. Máme společné lásky nejen mezi literáty, ale i v hudbě nebo ve filmu. Těšil jsem se z jeho knih jako ze svých, vlastně mnohem víc. Cesta od Breiského trilogie po monumentálního Procházku je vyplněna nespočetným množstvím dalších textů a edic. S Lubošem jsem měl to potěšení spolupracovat ještě několikrát. V roce 2000 jsme připravili edici Procházkova Prostibola duše. Na prezentaci knihy nám pak hrálo duo Aviatik. Po několika letech pak Luboš přispěl do katalogu výstavy V barvách chorobných, která se uskutečnila v pražském Obecním domě na přelomu let 2006 a 2007. Na vernisáži byli BKS, večírek potom v Literární kavárně. Ta byla pouze jedním z mnoha míst, kde jsme se pravidelně scházeli, od kavárny Blatouch přes vinárnu U révy po café U Černé Matky Boží. Mnoho podniků již ani neexistuje. V roce 2012 pak Luboš přispěl do katalogu výstavy 1912, která se opět uskutečnila v Obecním domě. Naposledy jsme se pak pracovně setkali u příležitosti katalogu výstavy Tajemné dálky, která byla v letech 2014 a 2015 nejdříve v olomouckém Muzeu umění a pak v Anežském klášteře. Jako bychom se po dvaceti letech vrátili na místo činu, tam kde to všechno začalo. Od té doby již uběhla poměrně dlouhá doba, je na čase se opět do něčeho pustit, že, Luboši!

29. 3. 2021, v Kovárech

 

▬ ▬ ▬

Oslava uvedení sborníku Moderní revue 1894–1925. LM třetí zleva. © Bohdan Holomíček

 

▬ ▬ ▬

 

Ch’on Sang Pyong

Déšť

Monzuny se opozdily
Byly by třeba pro úrodu
Lidem je to jedno…

Najednou myslím na vzdálený ostrov Čedžu…
Na Čedžu, kde jsem ještě nikdy nebyl,
Přece není někde u Londýna!

Nedostanu se tam, nikdy,
Alespoň se musím vypravit na dlouhou cestu k pobřeží…
A vůně Čedžu mně snad větry přinesou.

(Za dozoru Miriam Löwensteinové přeložila Libuše Heczková; báseň je ze sbírky Návrat do nebe, oddíl V hospodě.)

 

▬ ▬ ▬

 

Milý Luboši, drahý příteli,

i když se v posledních letech už moc nevídáme, často na Tebe myslím. Vzpomínám na naše první setkání, které se uskutečnilo před více než čtvrt stoletím během realizace objevné výstavy s doprovodnou publikací věnované Moderní revue. Pro Národní galerii v Praze ji tehdy připravil Otto Urban společně s Tebou a dalšími autory a já byl za pořadatelskou instituci jejím kurátorem. Už tehdy jsem Tě vnímal jako člověka charismatického, vzdělaného, přitom skromného, přátelského a také neskonale klidového, což byla v době hektické přípravy výstavy v Anežském klášteře neocenitelná devíza. Naše společná setkávání mohla naštěstí pokračovat i v rámci tzv. Stolní společnosti, jakéhosi volného seskupení literátů, historiků umění, lingvistů a snad i dalších profesí, která vznikla ještě před touto výstavou a nejspíš zcela bezděky Tvým přičiněním. Byl jsi to právě Ty, kdo se stal její spiritem agens a také její nepsanou autoritou, která byla magnetem pro nás ostatní. Během občasného střídání nám zázemí vytvářely některé pražské restaurace, hospody a kavárny, z nichž některé dnes, po těch letech, nejspíš ani neexistují. V jejich útrobách jsme se potkávali s našimi přáteli Danem Vojtěchem, Zbyňkem Sedláčkem, Vráťou Färberem, Jitkou Pelikánovou, Libuší Heczkovou, Lucií Kostrbovou (dnes Tvojí ženou), Martinou Mašínovou, Otto Urbanem, Janem Wiendlem, Michaelem Špiritem, Jiřím Homoláčem, Petrem Málkem a dalšími. Někdy přišli i kolegové ze zahraničí, kteří zrovna pobývali v Praze, jako např. britští bohemisté David Chirico a Kevin Power, nebo americký historik umění Matthew Witkovski. Byly to krásné a velmi inspirativní časy, kdy jsme probírali dění na kulturní scéně, projekty, na kterých kdo pracoval, anebo jen tak klábosili za častého cinkání půllitrů či panáků něčeho ostřejšího, zahaleni hustým dýmem z cigaret. Byl to takový včelí úl kombinovaný s laboratoří, kde se i dobře plánovaly nové projekty, nové výstavy a nové publikace, nejčastěji na témata, která propojovala výtvarné umění s literaturou doby přelomu 19. a 20. století, ke kterému řada z nás inklinovala. Díky tomu jsem Tě několikrát nesměle oslovil s prosbou, abys nám, mně a mému kolegovi Aleši Filipovi, provedl komplexní redakci našich publikací k výstavám Zajatci hvězd a snů, Neklidem k Bohu a Gabriel von Max. Také tehdy jsi prokázal svoji mimořádnou odbornou erudici a my jsme v Tobě měli od počátku absolutní oporu, což se pochopitelně podepsalo i na zdárném výsledku našeho úsilí. Při vzpomínkách na toto „stolněspolečnostní“ období se mně vybaví ještě jedna vábivá historka. Jednou jsme spolu zůstali v jakési restauraci v centru Prahy na rohu ulic Dlouhé a Kozí do zavírací hodiny. Abychom si náš neustále oddalovaný odchod domů okořenili, přišli jsme po množství vypitých fernetů s myšlenkou stvrdit naše přátelství něčím opravdu trvalým. A tak jsme vzali Tvoji nedokouřenou cigaretu a jeden druhému jsme nedopalkem propálili hřbet předloktí. Výsledek nemohl dopadnout úsměvněji. Zatímco Tobě se propálená kůže rychle zahojila, mně rána několik týdnů nepěkně mokvala. Dnes, i po těch letech, kdykoliv se podívám na svoji levou ruku, spatřím nejen hodinky a snubní prsten, ale také bílou jizvu, jako připomínku našeho přátelství.

Tvůj Roman Musil

 

▬ ▬ ▬

 

Jan Malura

Hesla pro Lexikon české literatury

jsem začal psát na sklonku devadesátých let 20. století. Po velkém úsilí jsem odevzdal své první heslo „na zkoušku“ a dodnes vzpomínám, jak mi jej Jan Lehár vrátil s přibližně třiceti poznámkami a dodatkem, že to není špatné, ale že to chce ještě dotáhnout a že heslo do Lexikonu je vlastně malá „zhuštěná monografie“. Byl jsem tehdy zaskočen – ani ne tak kritičností, jako spíše důkladností, s níž se Jan Lehár mému textu věnoval. Od té doby jsem nicméně psal pro Lexikon rád a soustavně, až jsem se v roce 2007 stal členem tehdejšího oddělení dějin české literatury a lexikografie Ústavu pro českou literaturu, jemuž šéfoval Luboš Merhaut.

Luboš byl zároveň duší projektu zaměřeného na proměny domácího myšlení o literatuře od 19. století do poloviny století dvacátého, na němž jsme – vedle Lexikonu – začali pracovat. Byla to pro mě důležitá zkušenost. Stal jsem se členem týmu, který praktikoval literární historii jako důkladnou, neuspěchanou a soustředěnou práci, založenou na detailní znalosti pramenů i suverénně zvládaném řemesle, k němuž patří také schopnost připravit edici významného textu s podrobným komentářem. Za tímto řemeslem, které se může někomu jevit jako přízemní a faktograficky zatížené, se ovšem rýsovala pevná literárněvědná stavba, která nevyčnívá v podobě efektní, explicitně formulované teorie, ale pro pozorného čtenáře se přesto stává jasně viditelnou.

Takové vlastnosti mají také literárněhistorické statě Luboše Merhauta. V době svého působení v ÚČL jsem četl Lubošovy texty o polemice, které mi v lecčems otevřely oči; sám jsem totiž od studentských let sledoval nejrůznější literární diskuse a pak se občas do nějakých zapojil. Nedávno jsem se vrátil k těmto reflexím prostřednictvím habilitační práce Luboše Merhauta, věnované proměnám žánru polemiky v české literatuře na přelomu 19. a 20. století. Na základě širokého spektra různorodých pramenů ukazuje polemiku jako žánr se zjevnými pravidly a rétorikou „asymetrického dialogu.“ A zároveň upozorňuje na smysl „číst“ dějiny literatury právě jako historií debat, rozepří a plodných neporozumění. Těším se na Cesty polemiky v knižní podobě…

 

▬ ▬ ▬

 

Viktor Karlík

AÏ AÏ AÏ

 

V roce 2000 se uskutečnila v Týnské literární kavárně díky vstřícnosti Zdeňka Cibulky velká oslava 15 let Revolver Revue. Probíhala ve všech vnitřních prostorách a vzhledem k příznivému počasí i venku. V salónku se otevřelo okno a po čase se začala pouštět hudba k tanci na venkovním prostranství, po půlnoci se kvůli hluku i tanec přesunul dovnitř. S postupujícím soumrakem a konzumací nápojů zábava gradovala. RR svým hostům rukama šéfredaktorky rozlila hodně litrů fernetu a Zdeněk C. zajistil vše, co jsme si od kavárníka mohli pro takovou akci přát. Skončila v ranních hodinách.

Nedlouho poté jsem v letním dnu procházel Platýzem. Na zahrádce vinárny seděl sympatický tmavovlasý muž. Došlo k očnímu kontaktu, bylo mi jasné, že se známe, ale vůbec jsem nevěděl odkud. Po drobném vzájemném zaváhání jsme se pozdravili a šel jsem dál. Trochu mě to zneklidnilo. Do háje, kdo to je? Tykám si s ním a jsem už tak blbej, že to nevím? Hlavou mi prošlo cosi orientálního.

Doma jsem svůj zážitek popsal T. Hned věděla: „To je přeci Luboš Merhaut, s kterým jsem dělala v ústavu Mikuláše.“ To mě uklidnilo… „A ty jsi s ním a Martinem Součkem protančil v salónku noc. Byli jste jak blázni.“ Hned mi to naskočilo. Salónek v Týnské, Rachid Taha, album Made in Medina, skladby Barra Barra, Foqt Foqt, Medina a hlavně Aï Aï Aï – stále dokola a my tři v maniakálním tanci. Aj jaj jaj.

Tak jsem se seznámil s Lubošem.

 

▬ ▬ ▬

 

Milý Luboši,

kromě obdivu k Tvým Cestám stylizace s jejich (mj.) skvělým textem o Demlově cestě k deníkovosti, což je jedna z nejinspirativnějších úvah, která byla dosud napsána o tom, co to vlastně jsou jeho Šlépěje, jsem vždy obdivoval velikou eleganci Tvého rukopisu, který je suverénní, pevný a zároveň výtvarný. Právě on ukazuje nebo spíše naznačuje, že Tvoje fascinace kulturu fin de siècle s jejími stylizacemi a maskami, kterou sdílíš – a mohlo by to znít téměř paradoxně – s vytrvalým zájmem o „masarykovský realismus“ (i další ne-dekadentní zájmy), je pro Tebe zvláštním způsobem niternou záležitostí, která koresponduje s Tvou diskrétností, vnitřním a vnějším klidem a humorem. Žádné stylizace a masky, o kterých umíš tak zasvěceně psát. Jestli někoho vystihuje Hofmannsthalův aforismus „Hloubka se musí ukrýt. Kde? Na povrchu“, tak právě Tebe.

Rád a často vzpomínám na naše setkávání, i ta „pracovní“ ve čtvrtém poschodí, ale hlavně u vína. Zvláště na večer 14. března 2006, který začal, ve společnosti několika přátel, U Černé Matky Boží, a pokračoval v Akvamarínu (který asi už ani neexistuje) v Ostrovní ulici u červeného italského vína. Kdykoliv jdu Spálenou ulicí, okamžitě se mi ten večer vybaví. Dnes mi to připadá jako snová vzpomínka, „kdy lidé jiní, doba byla jiná“.

Milý Luboši, na další setkání a do dalších let – jak básní Vrchlický –, ať číš výš letí!

Josef Vojvodík

 

▬ ▬ ▬

 

Václav Petrbok

Za těch třináct, bohužel přetržených let

s jubilantem, plných práce na třetím a čtvrtém dílu Lexikonu, tahů a flámů po celé Praze, plánování a nových pokusů o modus vivendi až po okraj možného, mám s ním spojena následující čtyři slova.

Hranáč – původně nezaměnitelný grafický symbol, jehož výskyt podléhal přesným pravidlům užití při nekonečné redakci LČL. V přeneseném smyslu též výzva k bližšímu, zpřesňujícímu výkladu, interpretaci. Ovšem také evokace jisté ostrosti – výrazu, sdělení, povahových rysů, člověka.

Je to ložený – ve smyslu (na) tuty, tutovka. Původem asi z karbanického žargonu. Rozumí se tu však nejen věci a události negativní, nýbrž také častěji velká míra jistoty a přesvědčení, též spolehnutí. Solidnosti.

Pošli (z ruštiny) – znamená „pojďme“. Tedy „vyrážíme dál“. K další práci, společnému setkání, řečem. Spojeno s určitým spiklenectvím, asi i kvůli užitému jinému jazykovému kódu.

Ofinka – specifická, na přelomu devadesátých a nultých let takřka nevyskytující se úprava vlasů. Ironická i přátelská přezdívka LM. Jak jinak může ironie fungovat, když není v ní uložen přinejmenším respekt? Autor? © Vratislav Färber.

Asi proto, že jsem rád naslouchal, což nikterak nevadilo, abych se postupně ze zajíkavého ostýchavce stával snad někdy i prostořekým debatérem, jsem byl po letech poctěn onou výjimečnou, bezprostřední směsí haškovského kumpánství a procházkovské hrdosti, karáskovské estetičnosti a voskovcovsko-werichovského vtipu. Luboši, děkuju za to! Ad multos annos! Pošli…

 

▬ ▬ ▬

 

Marie Škarpová

Potíže s ideálním hrdinou

 

Dedicatio et gratulatio

S Lubošem Merhautem jsem se poprvé osobně setkala při výběrovém řízení v Ústavu pro českou literaturu AV ČR – já jsem tam byla coby naprostá elévka v roli uchazečky a on jako člen výběrové komise. Konkurs jsem tehdy udělala, takže se Luboš Merhaut stal mým přímým nadřízeným v dnes již neexistujícím oddělení literární historie ÚČL AV. Nebyl prvním šéfem v mém profesním životě, byl však prvním, kdo mi umožnil učinit životní zkušenost, že dobrý šéf není fiktivní, zcela vybájená postava, naivní projekce polobožského héroa do našeho odkouzleného světa, nýbrž že tato lidská bytost asi opravdu existuje i v tomto našem světě. Jestliže se říká, že přítele člověk pozná v nouzi, pak šéfovy kvality se asi nejzřetelněji vyjeví v časech krize – alespoň já jsem měla mnohokrát možnost tuto zkušenost udělat a v Lubošově případě to byla zkušenost velice pozitivní. A tak jako gratulatio k jeho životnímu jubileu připojuji několik řádek o ideálním hrdinovi literárním. Nechť je mi prominuto, že je to z literatury staré. Svůj díl viny na tom ostatně nese i sám jubilant: rozhodnutím přijmout mě do oddělení literární historie na místo určené pro výzkum starší české literatury způsobil, že tehdy čerstvá absolventka u staré literatury mohla zůstat – a vděčně zůstala.

 

Bratr Palček aneb K typologii ideálního hrdiny

Josef Jedlička svého času konstatoval, že „česká kulturní tradice, a tedy ani česká literatura nemá skutečného hrdinu“, že všichni velcí a udatní rekové v české literatuře jsou importem z ciziny, neboť sám charakter „rekovného syžetu“, žádající si vznešená gesta, ušlechtilé výroky a celkově slavnostní náladu, není s českými reáliemi jaksi dost dobře slučitelný. A přece minimálně jednoho ideálního hrdinu domácí provenience, opravdového českého rytíře bez bázně a hany, česká literatura má: rytíře Jana Palečka, byť jde o rytíře nepasovaného, jehož rytířství je dáno rodovou příslušností do oné skupiny nižší šlechty.

Z palečkovských narativů, které se dochovaly z raného novověku, je z literárního hlediska asi nejzajímavější anonymní cyklus dvanácti krátkých próz (označených jako „kusy“), poprvé vytištěný Sixtem Palmou Močidlanským na počátku 17. století v Praze pod titulem Historie o bratru Janovi Palečkovi stavu rytířského, jenž jsa při králi Jiřím Českém velmi šlechetného života králi milý a vzáctný i každému dobrému byl a mnoho kratochvilných věcí činil. Historie není textem biografického typu. O hrdinově narození a dětství se v knize nedozvíme nic, hned v prvním „kuse“ se s Palečkem coby dospělým mužem octneme rovnou in medias res, na královském dvoře při jednání královské rady.

Jednotlivé palečkovské „kusy“ jsou v prosté juxtapozici přiřazeny k sobě, jejich pojítkem je – jak napovídá název knížky – hlavní postava. Neznámý pořadatel knížky se tedy nesnažil mezi shromážděnými palečkovskými narativy vytvářet časovou následnost či příčinné vztahy, natož aby konstruoval nějaký vývoj Palečkovy osobnosti a jeho života. Palček je postavou výsostně stabilní, která se nevyvíjí ani nestárne; ostatně i jeho smrt je jen stručně a jakoby mimochodem zmíněna v závěru knížky, majícím charakter epilogu. Prolog naproti tomu kniha nemá; svým způsobem jej nahrazuje její výše citovaný obšírný název, jenž je zároveň hrdinovou jedinou přímou charakteristikou v celé knize a svým umístěním na titulní stranu aspiruje na absolutní platnost. Podobně frekvence slovního spojení „měl obyčej“ a slov jako „obyčejně“ a „vždycky“ v jednotlivých palečkovských „kusech“ a vůbec celkové soustředění na iterativnost Palečkova jednání poukazuje na přednostní zájem o to, co je pro hlavního hrdinu typické a exemplární. Také počet dvanácti „kusů“ cyklu je zjevně symbolický, s významem úplnosti či dovršenosti, naznačující, že knížka nabízí z palečkovských vyprávění výběr toho nejlepšího, co je hodné uchování a zapamatování.

Všechny Palečkovy příběhy se odehrávají „jednoho času“ či „některého času“. Tímto rysem se Historie blíží středověkým narativům, a to zejména dobrodružného rytířského typu, v nichž je celkově oslabené vnímání času nahrazeno hrdinovým neustálým pohybem v prostoru, jak na to v návaznosti na Bachtinovo vymezení dobrodružného chronotopu nedávno poukázal Jiří Koten. Jestliže však ve středověkých rytířských narativech bylo možné stát se hrdinou a získat slávu ne ve světě, z něhož hrdina pocházel, nýbrž výhradně ve světě „jiném“, většinou výrazně fantastickém, v raně novověkých narativech včetně těch palečkovských je naproti tomu evidentní zájem o to, aby hrdina putoval světem, který by se pokud možno co nejvíce podobal našemu světu aktuálnímu – v Palečkově případě jde o Prahu a její blízké okolí. V takovém světě ovšem, jak velmi dobře poznal Don Quijote, už není možné stát se heroickým hrdinou. Podobně v raném novověku mizí zájem o to, aby hrdina pobýval na „onom“ světě – zejména mnohé facetie cesty do záhrobí a zpět s velkou chutí ironizují a soustřeďují pozornost na život pozemský, hic et nunc.

A přesto zůstává i v raném novověku zájem o výjimečné literární hrdiny. Není to však zájem o hrdiny pocházející z „našeho“ světa, kteří by se stávali heroickými reky při putování ve světě „jiném“, nýbrž zájem o to, že i v „našem“ světě se může pohybovat „jiný“ člověk, který se od něj svou jinakostí viditelně odlišuje; člověk, který s sebou do „našeho“ světa přináší „jiný“ svět a který s tímto „jiným“ nabízí kontakt. Takový hrdina má v sobě cosi tajemného a je v něm jakási znepokojující ambivalence, ovšem je to znepokojivost přitažlivá. Bratr Jan Palček, v němž se pojí až průzračná prostota s bystrým důvtipem, je z tohoto rodu.

Jan Palček je hrdina, který se od svého okolí neliší vzhledem. Přesněji řečeno, vyprávění se o jeho vnější vzhled ani o vzhled ostatních postav nezajímá – a pokud výjimečně ano, pak se stává předmětem kritiky, jako je tomu v případě luxusního oděvu pražských kanovníků ve čtvrtém „kuse“. Bratr Palček se však od ostatních nápadně odlišuje svým chováním a svými skutky, jimiž v některých případech doslova vytváří svět naruby. Není však hrdinou karnevalového typu; naopak karneval důsledně neguje, neboť podle devátého kusu „u Veliký pátek bratr Palček vesel byl a zpíval jako na Velikú noc, a v masopustní dni plakal a modlil se Pánu Bohu víc než jiné dni, a často litoval těch zbytků [tj. nadbytku, nestřídmosti] a obžerství, kteréž se mezi lidmi rozmohly“.

S blázny ovšem Palečka spojuje neustálý pohyb a nezakotvenost: v předmoderní době bylo bláznovství ze společnosti vyobcováno, takže blázen musel neustále putovat (či se plavit na lodi, jak dokládá slavná Loď bláznů Sebastiana Branta); teprve později, jak ukázal Michel Foucault, byl uvězněn v blázinci. Palečkova nezakotvenost je primárně sociální a projevuje se zejména v tom, že náš hrdina je v kontaktu se všemi vrstvami společnosti, navzdory dobově silné neprostupnosti společenských stavů. Ač je šlechtického původu (pochází z rytířského stavu), stýká se se všemi, nejen s příslušníky svého stavu. Nijak také nerespektuje stavovská pravidla a navzdory své urozenosti manuální pracuje, když pomáhá chudým. Asi nejnápadněji ruší striktní rozdělení stavovské společnosti důsledným oslovováním všech jako bratrů a sester. S Palečkem se sociální prostor, jinak uzavřený do jednotlivých stavů, otevírá a propojuje, neboť hrdina se prakticky neustále pohybuje mezi sociálním centrem a periferií: je stejně doma na královském dvoře či v arcibiskupově sídle jako ve špitále a ve venkovských chalupách chudáků. Ba co víc, toto rozdělení na centrum a periferii razantně ruší, když např. nechá ubožáka ležícího na smetišti přenést s poctami do arcibiskupova sídla, nebo když zajistí, aby se ryby z králova stolu dostaly i na stůl králových služebníků.

I když je pro Palečka charakteristická ona naprostá sociální nezakotvenost, je zároveň postavou, která je stále s lidmi, takže ani nemá žádný soukromý život: pohybuje se výhradně ve veřejném prostředí a žije pouze veřejným životem. Bratr Palček je postavou zcela zaměřenou na ostatní lidi, zejména na ty, kdo jsou v nesnázích či se jim děje nějaká křivda. Palček tedy rozhodně není píkaro: jedná vždy ve prospěch druhých a neubližuje ani viníkům, nýbrž snaží se je přivést na dobrou cestou. Disponuje přitom zvláštním typem autority, autority takříkajíc „přirozené“, jež nevyplývá z jeho společenského postavení, a přesto všichni ostatní včetně představitelů světské a církevní vrchnosti, krále a arcibiskupa, jeho chování a jednání akceptují a jeho výzvy poslouchají.

Palček totiž jedná především slovem: domluvou, přímluvou či voláním k zodpovědnosti nejvyšší představitele společnosti, v prvé řadě krále. Je to on, kdo iniciuje rozhovor a komu je ze všech postav nejčastěji a nejvíce dána možnost, aby promluvil. Palečkovo slovo je přitom mocné, neboť dokáže přimět druhé k opravnému či správnému jednání. Je to tedy vlastně ne hrdina sám, nýbrž jím vyřčené slovo, kdo skutečně jedná. Jde přitom převážně o verbální komunikaci, která zároveň sebereflexivně poukazuje na nepřesnosti a limity lidského jazyka; např. na závislost jazyka na situačním kontextu či na jazykové stereotypy a klišé Palček upozorňuje tím, že záměrně bere výroky druhých doslovně a aktualizuje slova v jejich původních významech. Hrdina tedy nerespektuje společenské konvence ani v jazyce. Autorita jeho výroků, jež jsou mocnější než ty nejvyšší společenské autority, je založena na jeho závislosti na posvátném biblickém textu a na skutečnosti, že jeho jednání je s biblí v naprostém souladu. Je to tedy kontakt s divinitou, co legitimizuje hrdinovo jednání a je zdrojem jeho výjimečnosti, je to ona jurodivá symbióza bláznovství a svatosti, jež z něho činí chodící svědomí světa.

Toto hrdinovo silné a nepřetržité spojení s posvátnem umožňuje, že je postavou na výsost kladnou, ba dokonalou, která se nikdy nemýlí a nechybuje, v každé situaci (si) dokáže poradit a umí vyřknout ta správná slova ve správnou chvíli. Je ztělesněním ideálního křesťana, vzorem křesťanského života; ostatně některé „kusy“ zcela rezignují na vyprávění a prostě vypočítávají hrdinovy způsoby ideálního chování, jednání a smýšlení. Bratr Palček tak získává na charakteru světce a palečkovské texty se nápadně blíží hagiografii.

Nelze však zároveň přehlédnout, že Palček je poněkud „jiným“ světcem, prezentujícím v lecčems odlišný ideál křesťanského chování a jednání než pozdně středověká hagiografie. Nápadné je zejména jeho ostentativní odmítání některých tradičních křesťanských praktik (např. náboženské pouti), nápadná je také jeho ostrá kritika papeže ve čtvrtém „kusu“ jako „nejpyšnějšího a nejbohatějšího biskupa a pána“. Nepřehlédnutelné je rovněž to, že se jeho kontakt s „jiným“ světem zcela obejde bez zázračných rekvizit, nadpřirozených pomocníků a vůbec bez jakýchkoli zázraků: je založen výhradně na božím biblickém slově. A jestliže se svým okolím komunikuje také nestandardním chováním, např. rozhovorem s rybami, nejde o prvoplánovou provokaci, nýbrž o gesto až profetické, komplementární k biblickým výrokům a vedoucí v součinnosti s nimi k nápravě pokřiveného světa. Snad blíže než k hrdinům legend tak má bratr Palček k postavám biblických proroků. Jeho oslovování všech bez rozdílu bratře či sestro pak odkazuje na ideál prvotní křesťanské církve. To vše dává ideálnímu hrdinovi palečkovského cyklu výrazně reformační charakter. Ne náhodou byl také tento cyklus později otiskován společně s jiným výrazně hagiografickým, potažmo martyrologickým textem reformační provenience, s bratrskou Historií o těžkých protivenstvích církve české.

Bratr Jan Palček je v kontextu novodobé beletrie postavou jistě dosti nezvyklou; blíží se mnohem spíše typu postav, které Walter J. Ong nazval „těžké“ a spojil je primárně s orálně tradovanými narativy. Orální kultury podle Onga dokonce ani jiné než „těžké“ postavy nemohou nabídnout, neboť ty v ní mají důležité funkce. Paměť totiž v orální tradici funguje účinně jen díky „těžkým“ postavám, jež jsou spojovány s nezapomenutelnými velkolepými, vpravdě heroickými skutky (nebo jsou bizarní), a umožňují tak utřídit zkušenosti do zapamatovatelné formy. Písmo však učinilo vyprávění stále méně závislým na „těžkých“ postavách, takže přibližně tři sta let po vynálezu knihtisku přešla v již plně gramotné Evropě narativita bez obav do lidského přirozeného světa, neboť už nebylo zapotřebí, aby hrdinové uchovávali vědění ve formě příběhu. Začaly se vytvářet postavy individualizované, odolávající zobecňování, které jsou na první pohled nepředvídatelné, ovšem jsou konzistentní v charakterové struktuře a motivaci. Složitost motivace a vnitřní psychologický růst je také přibližuje „skutečným lidem“; do světa literatury tak vstoupily obyčejné postavy, jež čtenářům umožňují se s nimi ztotožnit. Zrodil se cit pro plastickou postavu, jež se stala hodnotící normou novodobé „vysoké“ literatury. „Těžkých“ postav se sice literatura nezbavila, vykázala je však mimo „uměleckou“ literaturu, zejména do literatury populární, a toleruje je v předmoderní, svým původem orální epice „onoho času“.

Také bratr Palček je onou ideální, výjimečnou „těžkou“ postavou spojenou s dokonale celistvým, vznešeným světem prvotního posvátného věku, jež vstupem do světa našeho odhaluje jeho rozvrácenosti a pokřivenosti a iniciuje nápravy křivd a nespravedlností, uvedení do prvotního řádu. Jednotlivé palečkovské „kusy“ ostatně připomínají exempla, kratičké narativy, jejichž funkcí bylo nabídnout ve snadno zapamatovatelné podobě příběhu určitou životní zkušenost či pravdu.

A přesto bratr Palček není postavou heroického typu: nejedná za pomoci zázračné moci ani není médiem nadpřirozených zásahů božských sil. Palečkovská vyprávění naopak tvrdí, že napravit pokřivenosti tohoto světa je v silách obyčejných smrtelníků, že je možné zvládnout to vlastními lidskými silami; mocné božské slovo jim k tomu dává návod, pomáhá odlišit dobro od zla, zorientovat se v každodenní šedi. Ba co víc, tvrdí, že to je pravá cesta k posvátnu: prakticky všechna vyprávění o bratru Palečkovi poukazují na evangelijní příkaz milovat bližního svého jako sebe sama, neboť – jak zdůrazňuje biblická parafráze v závěrečném „kuse“ jako resumující pointa celého cyklu – cokoli člověk učiní tomu nejmenšímu z lidí, učiní samému Bohu. Tato provokativní reforma heroického hrdiny, jenž se nespoléhá na moc činu, nýbrž věří v účinnost slova a Boha hledá ve svém bližním, ovšem u moderních čtenářů příliš neuspěla. Jak napovídá sledování novodobé recepce palečkovských textů, asi nejživotnějšími se staly jejich adaptace pro dětského čtenáře – náš ideální hrdina byl vykázán do světa dětí.

 

Literatura a prameny:
Jaroslav Kolár (ed.): Třikrát rozprávky o jednom hrdinovi. Ezop. Ejlenšpigel, Paleček. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2004.
Josef Jedlička: České typy aneb Poptávka po našem hrdinovi. Praha, Nakladatelství Franze Kafky 1992.
Jiří Koten: Narativní časoprostor v rodových kronikách o Štilfridovi a Bruncvíkovi a o Meluzíně. Bohemica litteraria 22, 2019, s. 7–16.
Walter J. Ong: Technologizace slova. Praha, Karolinum 2006.

 

▬ ▬ ▬

 

Jan Pospíšil

Je toho hodně,

čeho si u Luboše vážit a zač mu být vděčný: nevtíravý a upřímný zájem o druhé, odvaha jít do ztracených bitev, velkorysost, tichá moudrost, snaha smiřovat znesvářené, štědrá pohostinnost a široký úsměv.

Z počinů pracovních pak jen namátkou: dva obzvlášť tlusté svazky posledního dílu Lexikonu, Procházkovo Prostibolo, Breiského Spisy, několik výborných studií o polemikách, které zanedlouho vyjdou knižně pohromadě, a teď ten Procházka…

Se vzpomínkou na radost ze společně vykouřených cigaret a na několik vydařených pitek tedy přeju všechno nejlepší!

 

▬ ▬ ▬

 

Josef Popper-Lynkeus: Dvě fantazie

 

Přátelé až do smrti

Letitý kmet ležel na smrtelné posteli.
Vtom se dveře pokoje otevřely a jiný stařec, opíraje se o hůl, se vbelhal dovnitř. S námahou si přisunul židli k lůžku umírajícího a loučil se s přítelem z mládí.
Mírně se naklonil dopředu, druhý se trochu nadzvedl na lůžku, položil mu pravou ruku na levé rameno a levou pak důvěrně kolem šíje, která se mu nachýlila v ústrety.
Pojilo je k sobě přes šedesát let nezkaleného přátelství.
Umírající se svému druhu zahleděl zhluboka do očí.
Tomu se však teď draly na vědomí podlé myšlenky, které vůči svému příteli čas od času choval, aniž by je otevřeně vyslovil. Nedokázal čelit čistému a vznešenému pohledu umírajícího a uhnul neklidnýma očima stranou.
Tak umírající prohlédl v okamžiku, co nerozpoznal po šedesát let. Ještě jednou v něm hluboko zažehla životní jiskra, všechny poslední síly se v něm bleskurychle soustředily, ruce se vymrštily a hněvivě chňaply po hrdle toho, jehož právě prokoukl.
Toho hrůzou trefilo, spadl ze židle a zhroutil se mrtev na podlahu; druhý stařec se sesul zpět do postele, vzdychl a zcela vyčerpán skonal.

Křik úzkosti světa

Dva přátelé šli v noci po silnici, která vedla do daleka rozlehlou rovinou k městečku.
Úzký srpek Měsíce ozařoval krajinu skrz putující mraky jen spoře a nejistě. Na silnici nebyl žádný provoz, veškerý hluk, který dělají lidé, utichl, okolní vesnice nebylo vidět, v jediném okně se nesvítilo.
Oba přátelé, osamoceni v té klidné, tmavé, jakoby nekonečné rovině, se cítili stále osaměleji, jako v novém, cizím, tísnivém světě, kterým by měli projít křížem krážem.
Náměty k hovoru byly vyčerpány – probrali už všechny vlastní záležitosti stejně jako obecná témata a kráčeli nyní, jako by byli každý sám, jeden od druhého na míle vzdáleni. Ponořeni v myšlenkách, jen částečně vnímali a reflektovali neurčitost, která se před nimi otevírala.
Najednou zaslechli jako z nekonečné dálky táhlý výkřik, který se šířil ve tmě a v rozlehlém prostoru se ztrácel. Naslouchali, pootočili hlavami ve snaze zjistit, odkud výkřik přichází, nepromluvili však, pohlédli opět před sebe do nekonečné tmy a šli dál.
Krátce nato pronikl nocí další výkřik, podobal se výkřiku strašně těžce trpícího člověka; postupně sílil, pak jako by v marném úsilí ochaboval a rezignovaně dozníval, až konečně umlkl a zmocnil se lidského citu natolik, že srdce obou poutníků zachvátila nekonečná bolest.
„Slyšels ten výkřik?“ zeptal se první druhého.
„Slyšel, teď dokonce již podruhé.“
„Poprvé jsem to také zaslechl; nejprve jsem si myslel, že jsem se přeslechl, je tomu však skutečně tak: Někdo křičel!“
„Jaký strach, jaká bolest! Svírá se mi srdce: Co to mohlo být? Co za výkřik? Volání o pomoc? Byl to člověk?“
„To nemohl být lidský výkřik,“ odvětil druhý, „znělo to jako výkřik člověka, žádný člověk jej však nevydal; nikdo v sobě nemá takovou moc.“
„Byl to tedy zvířecí řev?“
„Ani zvíře to nebylo! Znám všechna větší zvířata, která tu žijí, to nebyl hlas žádného z nich.“
Nato se opět odmlčeli a, ještě více otřeseni, kráčeli dál vedle sebe.
Po chvíli začal zase první z nich: „Co myslíš, odkud to přišlo?“, když vtom právě opět zazněl táhlý výkřik bolesti, který oba muže přiměl se zastavit.
„Přicházelo to z hlubin Země,“ pokračoval, „dával jsem teď dobrý pozor.“
„I já,“ řekl druhý, „myslím však, že to přišlo shůry, s nebeské výše nad mraky.“
„Myslíš-li, že ten výkřik vycházel seshora, s nebes, a já, že zespodu, ze Země, pak se až děsím říci, že obojí může být pravda.“
„Nevzpomínáš na staré pověsti?“ pravil po chvíli.
„Která z nich by nám tu mohla pomoci?“
„Staří Germáni věřili, že Wotan se jako lesní duch a strážce vznáší nocí nad větvemi stromů, žene se na bílém oři a s výkřikem noci se oddává lovu.“
„Co je nám po Wotanovi?“ opáčil ten druhý, a po chvíli dodal: „Ovšem – nenechali by bývali Wotana po nocích lovit a křičet, kdyby sami, jako my teď, nebyli zaslechli něco strašlivého… Ostatně nepodobalo se to loveckému pokřiku; to, co jsme slyšeli, nepřišlo od lovce; lovec je vrah, tento výkřik však nebyl výkřik vrahův, nýbrž spíše zavražděného.“
„V tom máš pravdu,“ dodal první a ubírali se mlčky dále.
„Je-li pravda, na co teď myslím,“ začal opět zakrátko, „pak bych ten výkřik chápal; mohl by to být skutečně výkřik někoho, kdo byl zavražděn. Nemyslíš? Poslední Ježíšův výkřik na kříži že by nepřetrval staletí? Že by nepřečkal celou věčnost? Nepostřehnutelný v denním hluku, rozpoznatelný v nočním tichu? Zaslechli jsme snad bolestný nářek Ukřižovaného?“
„Ne!“ na to druhý, jehož fantazie byla neméně roznícena. „Ježíšův nářek bylo dozajista slyšet pouze v bezprostřední blízkosti kříže, kde naň pohlíželi jako na člověka a slyšeli výkřik hrůzy. Čím vzdálenější v prostoru a čase, tím víc se ten výkřik měnil ve velkolepý zpěv, v nejútěšnější a nejvznešenější píseň, v harmonii sfér, která je ve světě stále přítomna, ve velký poslední zpěv božské labutě… Ne! Toto nebyl Ježíšův hlas!“
„Slyšel jsem o tom vyprávět,“ řekl první tlumeně, hluboce rozrušen, „je to ovšem velice zvláštní: Když Ježíš visel na kříži, podléhal nekonečné bolesti a chtěl odvolat, prosil, aby byl z břevna sňat… když v tom nad Jeruzalémem zazněl strašlivý hlas: ‚Nepoddej se tyranskému otci, vydrž! Tak jako já!‘“
„Kdo to měl volat?“
„Prométheus z Kavkazu, jeho starší bratr, kterého, tak jako Ježíše, Bůh-Otec obětoval za to, že miloval lidi a chtěl jim přinést štěstí. Poté, co uslyšel hlas svého bratra, měl se Ježíš utišit a již nekřičet.“
„Hrůza pomyslet!“ řekl na to druhý.
Poté rozhovor opět uvízl a delší dobu šli oba dál s myšlenkami temnějšími než noc kolem. A bezděčně přitom dupali nohama do země, aby se ve svém rozčilení uvolnili. Neustále se obávali, že opět zaslechnou ten mocný křik.
A vskutku – opět se ozval. Ne tak nahlas jako předtím, ale ještě naříkavěji, smutněji a déle, mnohem déle se táhl, až oba poutníky zachvátil děs.
„Poslyš!“ začal opět první z nich, „nechme Prométhea Prométheem a Ježíše Ježíšem! Vidím teď, co se tu vlastně děje: Obchází nás hřbitovní děs! Této noci zjevil se nám svět ve své niterné povaze! To, co jsme slyšeli, je nejhlubší podstata světa samého.“
„Máš pravdu,“ navázal druhý, „to, co jsme slyšeli, musel být křik úzkosti světa!“
„Pravý křik veškerého bytí! Jen se podívej! Pohleď! Jak tiše a přece jako v poklidném kvasu rozprostírá se temnota do nekonečna a pohlcuje veškerou bezmeznou minulost neštěstí a zločinu celého světa… jako ohromný černý pytel naplněný kostrami zemřelých!… Není se pak čemu divit, že svět co hodinu desetkrát nad sebou naříká?“
„Je mi nesmírně úzko!“ řekl jeho druh. „Vidím všechny ty nesčíslné vzdechy a nářky, veškerou bolest, nesčetné kletby, záchvaty divokého vzteku a potlačovaného hněvu. Kam se mohou všechny ty strašné zvuky a křik podít? Musí prodlévat ve vesmíru a stále více ho naplňovat. Veškeré hrůzy z minulosti přetrvávají a přítomnost po sobě zanechává další a další – nezalkne se budoucí svět pln bolesti?! … Nepřichází to vše k sobě a nešíří svou ozvěnu nekonečným prostorem, když noční svět upadá do snu?“
„Slunce mírní úzkost světa, šálí nás a zastírá nám jeho pravou tvář. Teprve noční temnota je pravé světlo, osvětluje svět a ukazuje, co je skutečnost a co pravda.“
„Sluneční svit mírní a klame; zapomněls však na smích. Okamžiky, kdy zní smích, by měly být požehnány! Lidský smích ulehčuje těžkému životu neméně než světlo, obojí zahání hrůzu, které je svět pln. Den však musí ustoupit noci a smích pláči. Noc a pláč jako takové trvají a přetrvají!“
„Když noční vítr sténá a úzkost světa naříká, kam se máme my lidé schovat? Svírá mi to srdce!“
A šli dál vedle sebe v mlčenlivém smutku, když první z nich náhle zvolal: „Ó, šťastný okamžiku! Vidím světlo! Vidím lidský příbytek; pojďme rychle, třeba se nám ulehčí!“
A skutečně – bylo již dlouho po půlnoci, když zastavili před prvním hostincem nejbližšího městečka. S úlevou si oddechli, když z noční temnoty vkročili do jasně osvětlené nálevny.
Kromě hostinského tu byl pouze jeden host, před nímž stály dvě lahve, velká a malá.
Oba pocestní krátce pozdravili, posadili se k jinému stolu a objednali si pití.
„…jste se nějak zmenšili!“ obrátil se k nim ihned onen host, „je vidět, že přicházíte z temnoty.“
„Temnota za to nemůže,“ odpověděli ti dva, „ale slyšeli jsme výkřik úzkosti světa! Znáte ho?“
„Takže vy jste ho také slyšeli! Tak tak, každý ho alespoň jedenkrát za život zaslechne, ale ne každý mu porozumí… A já“ – dopil přitom svou sklenici a opět ji z velké lahve naplnil – „já ho také slyšel a stále mi ještě zní v uších. Říkám však: Já jsem tady také! Rozumíte? … Řekněte přece, za co se máte? Procházíte pouze, nebo jste u cíle?“
A když na něj oba pocestní zaraženě hleděli, pokračoval: „Kdo se ze soucitu se světem neustále nechává pozřít a nikdy se nepotěší? Všimněte si: Současnost má stejnou hodnotu jako budoucnost, a být někým jiným, než jsem, není výhoda; narodit se později a stát se někým jiným, než jsem, není žádná zásluha!“
„Kdo je ten člověk?“ zeptal jeden z cizinců hostinského po straně.
„Místní mu říkají: Muž se dvěma lahvemi.“
„Poslyšte,“ pravil cizinec, usadiv se opět ke stolu, „co je to za lahve, které máte před sebou?“
„Jedna, ta velká, odpověděl muž, „je pro radost a pro zapomnění“ – podle toho, zda se z ní napiju málo či hodně; je v ní to nejlepší víno, jaké náš zdejší hostinský nalévá. Ta druhá, malá – podržel ji přitom dvěma prsty proti světlu lampy a díval se skrz –,„ta je proti bolesti. Vymezil jsem… ano, vymezil jsem bolesti hranici, kterou nesmí překročit,“ pokračoval a tloukl pěstí do stolu. „Neboť nebude-li se držet zpět, přijde na řadu tato láhev. Půl náprstku stačí, aby byl veškeré bolesti a všemu utrpení na místě úplný konec.“
„Jed?“
„Jed!“
„A proč máte obě láhve neustále před sebou?“
„Když ty dva přátele vidím před sebou, uspokojuje mě to a uklidňuje! Ten velký: životabudič, co zahání starosti, ten malý: proti bolesti.
Oba patří k sobě; bylo by polovičaté spoléhat se jen na jednoho a od té doby, co mám před sebou tu malou lahev, chutná mi z té velké lépe.
Věříte mi? Zdá se mi: Velké neštěstí a zlo, které se mezi lidmi neustále šíří, musí mít tu věcičku ve velké úctě! Neboť od té doby, co ji mám, se mi vede obstojně.“
A protože oba poutníci stále seděli jako přikovaní, mluvil k nim dál skláněje se k nim jako laskavý přítel, přičemž se jeho vzdorovitý výraz vytrácel: „Držte se jednoho: ‚Třeba bys v životě prožil jen jeden světlejší den, buď za něj rád a žij z něj!‘“
Ti dva, se sladce bolestným výrazem ve tváři, mu hleděli do obličeje, nyní tak přátelského, a on pokračoval: „Neprožili jste snad noc, o níž by se dalo říci: ‚Ó, noc mého života, jak sladká byla! Nahradila mi všechny ostatní.‘ Vzpomínáte si na takovou noc a na takový den? Žijte z nich; to stačí!“
„Prožili jsme takovou noc a takový den!“ odpověděli poutníci a slzy jim tekly po tváři, „ale nenacházíme v nich útěchu, kterou hledáme; a stále slyšíme výkřik úzkosti světa ještě zde za světla jako předtím venku za tmavé noci!“

 

(Z Fantazií realistových [Phantasien eines Realisten, 1899] přeložil a Lubošovi Merhautovi k šedesátinám věnuje s hezkou vzpomínkou a přáním všeho nejlepšího -dvo-.)

 

▬ ▬ ▬

 

Michal Topor

Každá zkratka kulhá;

ale zkusím to, totiž – definovat tu jedním slovem kolegův badatelský, vychovatelský habitus; protože tak neosobní, vnějškový hodlám být!! A říkám: uměřenost; a pobaveně listuju 1142 stranami Procházkových Kritik a esejů. Jenže v tom (rozsahu) to není. Uměřenost – trvám na tom – je to, co ale tlumivě (někdy snad až příliš tlumivě) odpovídá něčemu docela jinému, trojjedinému: nasazení, nabádavě pečlivé kritičnosti a vtipu, které se přitom zahlédnutí a porozumění nedávají na první dobrou – rozptýleny v zásadním kontextu sledovaného tématu, příkladně probleskující po okrajích citovaných úryvků, atd. Jedno jsem si při nynější jubilejní příležitosti uvědomil: po tom, co v roce 2010 mj. sešlo z velkorysé adaptace Lexikonu české literatury „pro nové“ (tedy už naše) tisíciletí, nepoštěstilo se mi už potom být docela napřímo, zblízka u žádné větší společné operace. Tak třeba ještě něco vymyslíme, např. nějaké „články o mravencích“ nebo o „stopách lidských noh“, sám sobě bych to přál!

 

▬ ▬ ▬

 

Annalisa Cosentino

Od května 2010

létávala každý rok na jaře trojice věhlasných bohemistů v čele s Lubošem Merhautem do Říma. Na univerzitě Sapienza se totiž od té doby každý rok na jaře konala minikonference o české literatuře – dokud v roce 2020 nevypukla pandemie. V polovině února 2020 jsme si ještě upřesňovali termíny a témata, potom jsme se postupně smiřovali s tím, že žádná cesta do Říma ani žádná přednáška nebude. Bylo to zvláštní: nejenom kvůli obecnému pocitu bezradnosti – ze začátku jsme asi nikdo na planetě netušili, že se náš život tak radikálně změní na tak dlouhou dobu –,ale také proto, že vedle mnohých jiných ztrát tu najednou v pravidelných jarních římských návštěvách vyvstala znepokojivá mezera.

Přátelství je vždycky mimo jiné otázkou jistot, tak navrhuji, aby se pražská trojice, jakmile to bude možné, připravila chybějící římské pobyty dohnat. Kladu to na srdci Luboši Merhautovi, jelikož jistota je pojem, který sluší obzvlášť jemu. Není třeba připomínat, že je uznávaný literární kritik a historik nejenom kvůli svým znalostem, ale také pro všestrannou spolehlivost, u něj samozřejmou.

Merhautovy kvality jsem poznala už dávno, když jsme oba pravidelně navštěvovali knihovnu Ústavu pro českou a světovou literaturu v bývalých kasárnách na náměstí Republiky; oba jsme usilovně a nesměle bádali, sedávali jsme často vedle sebe pod okny, ale nikdy jsme spolu nemluvili, až jednou nás starší společný přítel seznámil. Velmi si těch kvalit cením pokaždé, když mám příležitost a čest s ním spolupracovat; a také z osobnějšího důvodu: pro ohleduplnost, kterou projevuje vůči všem a všemu, včetně mé mateřštiny. Jako jediný mně známý Čech nikdy nechybuje při psaní dvojitých souhlásek a jiných jemností italského pravopisu, aniž by se někdy učil italsky. To není maličkost nebo kuriozita, nýbrž jeden z mnoha důkazů Lubošovy pevné laskavosti.

Tanti cari auguri, Luboš, per i tuoi sessant’anni.

 

▬ ▬ ▬

 

Luboš rád pozoruje svět a lidi, a protože je zvědavý, tak nestárne – vždyť má stále úplně černé vlasy… Blahopřeji k šedesátinám!

Francesco Salerni

 

▬ ▬ ▬

 

Jiří Flaišman – Michal Kosák

Co vybrat k narozeninám?

 

Když jsme přemýšleli, co by pasovalo Lubošovi Merhautovi k jeho šedesátinám, zkoumali jsme všude možně. A našli jsme různé tipy: Na serveru Dobrá víla s podtitulem „Váš průvodce světem dárků“ jsme třeba objevili jedenáct návrhů na dar pro muže-šedesátníky. Pro ně se podle Venduly – autorky webu a společnice ve světě dárků – hodí třeba „vtipné ponožky pro super dědečka“ nebo „mikina pro 60letého frajera.“ Vendulina černobílá optika nám nepomohla, Luboš buď není ještě zralý stát se šedesátníkem, nebo je zřejmě jiný typ. Jaký? Bez dalšího hledání spásy na netu zkusíme alespoň načrtnout, jaký je to typ – editora.

Již ze soupisu jeho vydavatelské činnosti je jasné, že jde o druh vzácně soustředěný, klidný, uvážlivý, pracovitý, gruntovní, umanutý, svéhlavý, koncepční a samostatný. Pomyslný rámec jeho ediční činnosti udává vůbec první knižní edice – výbor-katalog Moderní revue 1894–1925 (spolu s O. M. Urbanem v roce 1995) – a pak také jeho zatím poslední výkon, rozsáhlá antologie z textů hlavního redaktora Moderní revue Arnošta Procházky Kritiky a eseje z let 1892–1924. Devadesátá až dvacátá léta (resp. literatura do druhé války) se také stávají hlavním polem Lubošova edičního (a samozřejmě i vykladačského) zájmu. Po průkopnické publikaci o Moderní revue následovala účast na třísvazkových spisech Arthura Breiského (1996–1997) či vydání Procházkova–Hlaváčkova Prostibola duše (opět spolu s Urbanem v roce 2000). Paralelně s autory okruhu Moderní revue se Luboš dlouhodobě věnuje i Šaldovi, a to opět nejen jako jeho interpret, ale též jako jeho bibliograf a v neposlední řadě zase také jako editor. Zásadní je jeho účast na dokončení dlouholetého projektu Souborného díla F. X. Šaldy, k jehož finalizaci přispěl jako editor dodatkového svazku Kritických projevů 14 (spolu s M. Špiritem v roce 2017). Na konec 19. století se znovu vypravil v roli editora v případě Masarykovy Hilsneriády, tj. dvou objemných svazků s texty z let 1898–1900 Spisů T. G. M., které v rámci celé ediční řady patří jednoznačně ke špičce.

Jako je Luboš literárním historikem, jenž lpí na detailní znalosti sledovaného materiálu, jeho poctivém studiu a metodologicky ukotveném, těkavost nepřipouštějícím výkladu, pak lze říci, že takovýto přístup charakterizuje i jeho edice. Ty mají však ještě jeden sympatický rys: Luboš je v nich přítomen nejen jako editor-profesionál, ale také jako editor-přítel a pokračovatel – řada jeho knižních edic vznikla evidentně i díky blízkosti ke kolegům a spolupracovníkům starší generace, jejichž celoživotní zájem o vybrané autory dovedl k ediční práci na daném díle také Luboše. Příkladem může být (vedle zmíněných Spisů T. G. M., jejichž hlavním redaktorem je Jiří Brabec) zejména Josef Čapek, jehož Spisy vycházejí za zásadní účasti Jiřího Opelíka a pro něž Luboš sestavil dva svazky (Knihy o umění, 2009, a Beletrie pro děti, 2013). Stejně naléhavá je Lubošova role jako editora svazku Studií o sémantizaci formy Jana Lehára (2005), tj. posmrtná edice Lubošova dlouholetého kolegy z ÚČL.

Luboš Merhaut tedy jednoznačně inklinuje k „vyšším patrům“ ediční práce, za něž lze označit přípravu sebraných spisů či souborů jako takových (i to ho ostatně charakterizuje jako badatele). Jako editor, který zkouší uchopit materiál volněji a nabídnout čtenáři subjektivnější znění, je podepsán hned pod dvěma svazky Antologií IPSL, kdy představil výbor z ohlasové literatury o Haškovi (2014) a Masarykovi (spolu s L. Merhautovou v roce 2017). I jimi ukazuje cestu k nesenzacechtivému, analytickému a hluboce ukotvenému čtení v dobovém kontextu.

Co proboha dát takovému člověku k šedesátinám?

 

▬ ▬ ▬

 

Jiří Brabec

Nebylo příliš příležitostí,

kdy jsem si mohl v poklidu s Lubošem popovídat. Daleko častěji jsem rozmlouval s jeho texty. Z těch tichých rozhovorů vybírám několik střípků.

Po roce 1989, kdy došlo k pádu oficiálně prosazovaných modelů české literatury, mnozí horlivci začali „doplňovat bílá místa“. Bylo to snadné, přitahovalo to obecnou pozornost. Skutečná nová kapitola myšlení o české literatuře byla ovšem jinde. Především v rovině literárněvědného diskursu, v ohledávání domácích tradic a vyrovnávání se s proudem cizích teoretických konstruktů. Literárněhistorické práce přicházely později. Tehdy mě upoutala Lubošova kniha Cesty stylizace, která tak rasantně vepsala otazník nad tradičním vymezením kánonu. Autor si předmětem zkoumání zvolil pohyblivé hranice „okraje“. Víceméně opomíjený okruh tvorby ze zlomu století byl představen prostřednictvím pojmů stylizace a mystifikace. Fenomén stylizace, autostylizace byl sice již dříve teoreticky zkoumán, ale bohatá škála konkrétních projevů zůstala víceméně nedotčena. U Luboše, který je samozřejmě poučen teoretickými úvahami, snadno nalezneme zřetelný odpor proti tendencím podřizovat dílo, které navíc je tak pevně vpjato do osudu postav, ustáleným rámcům.

Také další Lubošův zájem byl situován do oblasti, kde se literární tvorba bezprostředně a neustále prolíná s životem aktérů. Kniha Cesty polemiky, která bude zanedlouho na knihkupeckých pultech, obsahuje obsáhlý soubor literárních polemik, které probíhaly od konce osmdesátých let 19. století až do první světové války. Jde o interpretace textů, v nichž převažuje ironie, vztek, vášně, skandalizace, nenávist. Na veřejnou scénu je často vtažena i intimní sféra. Luboš vymezuje specifičnost a význam těchto střetnutí (literární polemika jako specifický žánr), které byly mnohdy odsuzovány jako „exhibice“ nebo rozpačitě zařazovány do dějiny literární kritiky jako „často nedůstojný projev“. Výběr témat je příznačný. Jestliže v první knize představil postavy/dílo z impulzivního „okraje“, v druhé knize uvádí arény, v nichž běží soupeřům jen o jeden cíl – dehonestovat protivníka. Domnívám se, že výchozím momentem volby témat byla nesporná přitažlivost konfliktů, kdy se sám původní předmět debaty dostává do pohybu, někdy dokonce mizí. Představuji si Lubošův údiv nad vynořujícím se dramaty historie, obdiv nad angažovaností jednotlivých osobností. To mohlo být na počátku volby tématu. Hlavní slovo si ovšem posléze bere profesionální odborník, který zbavuje individuální zážitek neurčitosti, spjatosti s mihotavým časem. Ale zcela ho neeliminuje. Mluvím ovšem o profesionalitě, která díky své bohaté invenci umožňuje nalézt sebe sama i v tématech naprosto odlehlých. Vzpomínám si, jak jsem kdysi absolvoval zkoušku u Jana Mukařovského (dalším zkoušejícím byl Felix Vodička). Jedna z otázek se týkala básnického díla Svatopluka Čecha. Protože vládla přátelská atmosféra, projevily se záhy nesouladné názory. A v debatě se Mukařovský rozhovořil o tom, jak jako gymnazista v píseckém parku četl – a byl unešen – epos Dagmar. Živá vzpomínka uprostřed odborné rozpravy.

Autor Cest polemiky jako by toužil uchovat intenzitu těchto původních setkání s textem, sugestivnost konkrétních formulací, bohatou rozvětvenost souvislostí. Prostě nechat mluvit sám text. Volí proto co nejpřesnější popis, rád cituje, nerad zobecňuje, snaží se být objektivním zprostředkovatelem. Rozvíjí téma do šíře, pokouší se zkrotit vír detailů událostí a zároveň nerozrušit logicky učleněný výklad. Nebezpečí, které tento přístup přináší, je evidentní. Současně však právě tato cesta, opírající se o zcela výjimečnou znalost pramenů (například využívá široké škály denního tisku), mění dosavadní obraz české literatury. Zejména práce o české dekadenci, které napsal Luboš a jeho přátelé, umožnily vymanit se z Šaldových interpretací devadesátých let.

Ostatně výbor kritik Arnošta Procházky, který Luboš uspořádal, je jakýmsi dovršením jeho snah nově osvětlit předěl století odlišnou akcentací dobových hodnot. Jeho precizní práci s textem jsem mohl sledovat v procesu vzniku souboru Masarykových článků, polemik, úvah a studií Hilsneriáda. To není pouze perfektně připravený soubor textů, ale díky komentářům a vysvětlivkám jedinečný zdroj informací pro všechny badatele, zabývající se českou historií. Ten Lubošův perfekcionismus se výrazně podepsal především na posledním dílu Lexikonu ve dvou svazcích. Stál v čele týmu, který měl dovršit dílo přepracováním předcházejících dílů. Jak pečlivě se na ten úkol připravil svědčí Manuál, který rozeslal rozsáhlém okruhu spolupracovníků. Jsme ovšem v Čechách. Instituce zvítězila, nejdůležitější úkol literárněvědný byl likvidován. Charaktery byly a jsou vždy vzácné. Jsem rád, že jsem tehdy Luboše blíže poznal.

Je ve věku, kdy se vše otevírá k novým duchovním dobrodružstvím. Přeji jubilantovi, ať si je užije v radosti a ať ho neopustí krásná urputnost, s níž vše zvládá.

 

▬ ▬ ▬

 

LM k šedesátinám (dekadentní pastiš /a pokání/ – s nebývalou úctou; vfr)

Do Kladna nikdy tágem nejel
Teď želí že hospu již nejsoucí nespatřil
Že k ránu nepařil
S doyenem zbytkem sil

Do Kladna nikdy nejel tágem
Zato však adjektivům Stylizace
Se již v třiadevadesátým kořil

Do barev chorobných řádně nevstoupil
Mors syfiliticu dosud neobjal
S Fialou nešlehal u košické brány
Černou mši neslavil ni spasmodické křeče
Mořského starce

Incuba neužil s krvavými rety
V lazaret Venušin hleděl jen zdálky
Satana nelaskal doutnákem války
Pro Martyrium málo kletý

Bizarní skupenství z hvězd neskládal
Touhu ve vodách bahnitých nezvířil
Hrobů příšerné mlčení oslyšel
Tichounké impromptu neslyšel